Provence en dix jours

Do Provence jsem chtěla vždycky. Takže by se dalo říct, že vydat se tam byl můj sen. Fakt je, že já mám hodně snů, ale tenhle byl jeden z těch největších. Takovej privilegovanej sen. Když jsem nastoupila do prváku na gymplu, mamka mi slíbila, že tam vyrazíme za úspěšnou maturitu. Tehdy se mi to zdálo hrozně daleko a připadalo mi, že to je tak bokem z mýho dosahu, že ani nemá cenu o tom dopředu přemýšlet. Jenže rok se s rokem sešel, to samý se pak stalo ještě dvakrát a já byla najednou ve čtvrťáku. Maturitka už mi dýchala na záda, což teda nebylo zrovna nejpříjemnější, ale na druhou stranu pomalu ožíval můj zapovězenej sen. No a na jaře se začal pomalu zhmotňovat. Paradoxní je, že by se mi splnil, i kdybych tu maturu nedala, protože letenky a ubytování jsme měly v parádě dávno předtím, než jsem 3. června dostala do ruky to slavný osvědčení dospělosti. Ale nevadí...

Každopádně v Provence jsme strávily parádních deset dní. Člověk by řekl, že jsme si musely úžasně odpočinout. Upřímně, myslela bych si to taky. Ale ujišťuju vás, že těch deset dní na objevení takovýho kusu Francie je v podstatě málo. A my toho logicky chtěly vidět a zažít co nejvíc. Denně jsme byly od šesti ráno do ani nevím kolika hodin večer na nohou, abychom kromě parádních památek a dechberoucích přírodních úkazů mohly taky v klidu vstřebávat francouzskej kyslík, kterej voní po levanduli, čerstvým pečivu, kafi a víně. Povedlo se. Ačkoli se denní příjem teplý vody ve čtyřiceti stupňovejch vedrech mnohdy vyšplhal až na šest litrů (plus kafe a víno), přežily jsme a každej okamžik si dokázaly užít opravdu naplno.

Odlétaly jsme ve čtvrtek večer. No, nakonec spíš v noci. Sedět hoďku a půl v letadle a pozorovat největší bouřku, co jste kdy viděli, není zrovna výhra, ale nakonec všechno dobře dopadlo a naše přenášedlo bez úhony přistálo na letišti v Marseille, kde na nás čekalo i vypůjčený auto. Ne to modrý na obrázku, i když by se mi to docela líbilo, ale francouzský bylo, nebojte.
A další den už začal pobyt v ráji (přestože ty teploty bez legrace připomínaly spíš peklo).

Pátek aneb den první - Arles poprvé
První den jsme začaly v Arles, úžasným historickým městečku, poblíž kterého jsme i bydlely. Když už jsme u toho bydlení, jediné, co bych mu vytkla, byla nefungující klimatizace. Ta by se za dané situace obzvlášť hodila. Ale jinak to vůbec nebylo špatný - začínat den pohledem z prosklenýho okna a boží snídaní s croissantem bylo prostě doslova boží.

Sobota aneb den druhý - Tarascon a Pont du GardHned ráno jsme se autem přesunuly jen pár kilometrů od Arles, do městečka Tarascon. Samo o sobě má neuvěřitelný kouzlo a jeho střed tvoří zachovalý historický uličky, který se od středověku v podstatě nezměnily. Vyrazily jsme i na tamní hrad, kde nás navíc čekalo překvapení. Při příležitosti místní slavnosti byl vstup na hrad úplně zadarmo, a navíc - všechny místnosti byly plné tematicky oblečených nadšenců, kteří představovali nejrůznější středověké řemeslníky. Na nádvořích se tančilo a hrály se hry - jednu z nich jsem vyhrála a dostala jsem pusu. Od Francouze. A ne, francouzskou ne...

            Další zastávkou našeho sobotního programu byl majestátní Pont du Gard, asi jedna z nejslavnějších památek Provence vůbec. Aby ne, když tenhle akvadukt vedoucí přes Rhônu pochází z dob římského impéria. Co dodat - to prostě musíte vidět na vlastní oči.

Neděle aneb den třetí - Saintes-Maries-de-la-Mer a Mer Méditerranée
Protože neděle má být dnem odpočinku a Francouzi nepracují, rozhodly jsme se místo původně plánované návštěvy města podniknout výlet skrze národní park Camarque až do jeho "capitale" - malého městečka Saintes-Maries-de-la-Mer. A rozhodnutí to bylo na jedničku. Středomoří na nás dýchalo ze všech stran. Všechny vůně, restaurace a bistra, obchůdky, ovoce, kormoráni létající všude kolem... Nádhera! Když si navíc připlatíte výšlap na střechu místního kostela, můžete se pokochat výhledem na celé městečko i jeho okolí, včetně moře. Což stojí za to...

Pondělí aneb den čtvrtý - Montpellier a Nîmes
Na tenhle den jsem se těšila tak, že ani nevím, k čemu to mám přirovnat. Možná k dětskýmu těšení na Ježíška, ale i u toho pochybuju, že to stačí. Montpellier je naprosto výjimečný město plný života, studentů, bílejch budov a pouličních muzikantů. Hřích by bylo vynechat studentskou čtvrť a dlouhou Rue de l'Université - sice je to "trochu" do kopce, ale není tam snad metr prázdnýho místa. Tady má duši každá dlažební kostka! A samozřejmě bych nebyla správnej kavárenskej povaleč, kdybych si tady nenašla své "café préféré". Na první pohled mě naprosto uchvátil espresso bar na rohu, který nese název Les Beatnik Modernes. Usměvavej, vtipnej, ochotnej a ukacenej barista, top frenchpress, parádní design a famózní dezerty. Není to sice taková ta klasika, spíš moderní podnik, kterej bych přirovnala třeba k našemu pražskýmu Coffee Room, ale atmosféra byla doslova povznášející a vůbec se mi nechtělo odcházet.

Kromě moderních kaváren a studentských podniků je ale Montpellier zároveň nabitý historií. Katedrála sv. Petra, hlavně její velikost, nám vzala dech. A v klášteře, který k ní přiléhá, je v současné době lékařská fakulta. Už ani nevím, kolikrát jsem taky v různejch modifikacích použila slovo student, ale v tomhle městě se to prostě nezapře... Tady je studenstvo prostě všude.

Do Nîmes jsme sice dorazily až večer, ale na to, abychom poznaly největší krásy města, to naštěstí úplně stačilo. Největší chloubou je nepochybně antická aréna. Představa, kolik let už na místě stojí, je neuvěřitelná. Na druhou stranou jsou arény předmětem sporů, protože dodnes se jejich brány občas otevírají při příležitosti býčích zápasů, které jsou sice tradiční, ale zároveň jsou považovány za neetické. Aréna v Nîmes není na jihu Francie jediná - podobná, i když o něco menší, se nachází i v Arles.

Arénu si můžete prohlédnout i zevnitř, ale musíte dorazit před sedmou hodinou večerní. To se nám úplně nepovedlo, takže jsme ji obdivovaly jen zvenčí. Na druhou stranu - při západu slunce to byla vážně paráda.






Úterý aneb den pátý - pohoří Luberon, Bories, Sénanque, Gordes a Rousillon 
Z městského prostředí jsme se v úterý přesunuly do přírody a vydaly se na trochu delší cestu autem skrz pohoří Luberon. Nejprve jsme vyrazily do vesničky Bories, která je specifická domečky postavenými jen z kamenů vyskládaných na sebe, ve kterých donedávna bydlely celé rodiny. Součástí expozice jsou i rodokmeny všech, kdo stavby kdy obývaly od chvíle, kdy byly postaveny. Původně jsme měly v plánu vzít to k další zastávce pěkně turisticky po svých, ale protože teplota vzduchu se vyšplhala do nesnesitelných hodnot, rozhodly jsme se přiblížit se autem. A kam? K další památce, která v Provence patří k nejslavnějším - Sénanque Abbey, čili kláštěru obklopenému levandulovými poli uprostřed horskýho údolí. Sice jsme měly trochu smůlu v tom, že levandule, která zrovna kvetla, byla nově vysázená, čili mladá, a proto jsme si neužily tu pravou sytě fialovou barvu viditelnou na kilometry daleko. I tak to ale byla nádhera.

Naše cesta dál vedla do Gordes - možná neznáte název, ale s velkou pravděpodobností jste někdy viděli fotku města z vyhlídky. Samotné městečko je malinké, ale o to jedinečnější jsou malebné, pro Francii typické, uličky, kde se ukrývají malé restaurace, sušenkárny čili biscuiteries a obchůdky. Ochutnaly jsme citronovej koláček, prošly se ke slavné vyhlídce a obrázkem z pohledů se pokochaly na vlastní oči.

Domů jsme se vydaly trochu jinou trasou, abychom se mohly zastavit ještě ve vesničce Rousillon. Ta mi naprosto učarovala. A to hlavně proto, že žádnou podobnou vesnici jsem nikdy předtím neviděla. Nebo vy jste snad někdy viděli místo, kde by byly všechny domky oranžové? V Rousillonu je to tak díky zvláštní hlíně, která se v oblasti vyskytuje, a ze které jsou tamní domy stavěly.

Středa aneb den šestý - Avignon a Orange

Pravděpodobně už nikdy nic neudělám s tím, že když se řekne "Avignon", jako první si vybavím vedro. Dokud jsme se ukrývaly za zdmi skvostného Palais des Papes, bylo všechno fajn, ale jakmile jsme se ocitly pod širým nebem, zhltlo nás horko. Každopádně Papežský palác je další památka, kterou v Provence nelze vynechat a vážně se vyplatí zaplatit si vstup do vnitřních prostor. Dostanete vlastního elektronického průvodce v podobě iPadu se sluchátky, který vás po paláci provede. Informace si můžete kromě francouzštiny vyslechnout samozřejmě i v angličtině, němčině a několika dalších jazycích. S čím jsem se setkala poprvé, byla aplikace, která vám po naskenování kódu v jednotlivých místnostech ukázala prostory v jejich středověké podobě. Pokud vás baví historie stejně jako mě, rozhodně si na návštěvu vyčleňte několik hodin.

Po paláci jsme pokračovaly na slavný Avignonský most. Ten mě malinko zklamal, a to především kvůli tomu, co ho obklopuje. Mám tím na mysli silnici, na který je poměrně velkej provoz, což je velká škoda. Další faktor, kterej můj dojem pravděpodobně ovlivnil, je to zmiňovaný horko. Právě tady asi nastal můj nejkritičtější okamžik, kdy jsem vážně myslela, že padnu žízní a zhynu na přehřátí. Nakonec jsem ale přežila a my se mohly přesunout dál do Orange.

Tam bylo naším cílem perfektně zachovalé antické divadlo. Stejně jako arény i zdejší divadlo nabízí prohlídky, ale i v případě, že se rozhodnete prohlédnout si ho jen zvenčí, užijete si to. My jsme si pak poseděly v kavárně přímo vedle stavby a osvěžily se výbornou zmrzkou.

Čtvrtek aneb den sedmý - Aix-en-Provence

Další slavné město Provence, kde hraje prim pravá francouzská atmosféra. Hned po příjezdu (a úspěšném nalezení jedné z mnoha podzemních garáží) nás město vtáhlo do víru místních trhů - květiny, ovoce, zelenina, sýry, olivy a nespočet dalších specialit. Něco přesně pro mě. Další povinnou zastávkou byl ateliér Paula Cézanna. Umělci si z celkem pochopitelných důvodů budovali ateliéry tam, kde byl rozhled, a Cézanne nebyl výjimkou. Z toho plyne, že jsme si udělaly výšlap na kopec, kam kdysi Aix vůbec nedosahovalo. V ateliéru jsme si poté, co jsem mamce přeložila výklad, který jsme k prohlídce dostaly, mohly prohlédnout malířovy osobní věci. Nevím, jak to máte vy, ale mě osobně tyhle věci fakt dostávaj a tady to platilo dvojnásob. Stát několik centimetrů od stoličky, na který Cézanne seděl, když tvořil veledíla, bylo prostě nepopsatelný.

Na rozloučenou jsme si před odjezdem daly kafčo a tradiční pain aux raisins, tedy rozinkovýho šneka. Kavárna, ve který jsme seděly, je navíc pokračovatelkou podniku z devatenáctýho století. Dvojnásobná atmoška...

Pátek aneb den osmý - Fontvieille, Moulin de Daudet, Arles podruhé

a Fondation Vincent van Gogh
Ráno jsme se vypravily do vesničky Fontvieille poblíž Village Camarquais, kde jsme bydlely, a prošly si její historické jádro. Pokračovaly jsme ke komplexu několika větrných mlýnů, z nichž největší a nejkrásnější je Moulin de Daudet, a nakonec i k místnímu zámečku. Pak jsme se přesunuly do Arles a rozhodly se prohlédnout si ho trochu důkladněji než napoprvé. Hlavním bodem byla návštěva muzea (nebo spíš galerie) Fondation Vincent van Gogh. Paradoxně je zde k vidění jen pět van Goghových originálních děl, naprostou většinu prezentovaného umění tvoří obrazy Nika Pirosmaniho a nechybí ani současní umělci, kteří se právě Pirosmanim ve své tvorbě inspirovali. Nicméně pro obdivovatele umění nepostradatelná zastávka.
Po prohlídce jsme se zastavily v další malinké, ale kouzelné kavárničce Bazar Café, kde jsme kromě kafe a briošky ochutnaly i francouzský zázvorový pivo, o kterým jsme zjistily, že to vůbec není pivo, ale jenom zatraceně dobrá limča.

Sobota aneb den devátý - Saint-Gilles, Mer Méditerranée podruhé a večeře v Arles

Poslední celý den jsme chtěly strávit v poklidném tempu, a tak jsme se rozhodly vrátit se k moři. Cestou jsme se zastavily v Saint-Gilles, městečku s říčním přístavem, a odpoledne jsme si užívaly na pláži. Nechyběl ani piknik, což byl kromě všudypřítomného písku vážně fajn zážitek. A poslední večer jsme uzavřely ve velkém stylu - večeří hned vedle arleské arény! Ochutnaly jsme místní specialitu - steak z camarqueského býka s camarqueskou rýží dvojího typu. Ještě teď mlaskám...

Neděle aneb den desátý - Marseille
V neděli nás sice už čekal přesun na letiště, ale byla by přece děsná škoda poslední den nevyužít. Proto jsme se po vrácení auta rozhodly vyrazit z letiště autobusem do Marseille. V rychlosti jsme si prošly alespoň malou část tohohle ohromnýho města, prohlédly si loděnici a zahlédly i pevnost na ostrově If. Jeho návštěvu lodí jsme už bohužel nestihly - tak někdy příště. S Provence jsme se rozloučily posledním obědem v podobě vynikajícího croque monsieur s výhledem na armádu plachetnic. No umíte si snad představit lepší závěr?