Koření života

Napsat tenhle článek mě napadlo vlastně náhodou. Dostala jsem chuť na nějaký podzimní koláč. Takový, co provoní celý byt, co vás praští do nosu, když přijdete z venku, a který ve vás vyvolá nejen chuť se do něj zakousnout, ale ještě se k tomu zachumlat do hřejivý deky. No a když jsem přemýšlela, co do toho koláče dám, abych si takovou chvilku mohla užít, napadlo mě samozřejmě koření. Na něm totiž záleží, co z toho nakonec bude...

A přesně takhle je to i v životě. Je to o tom, jaký koření si do něj nasypete. Kdybych si třeba měla vybrat já, přidala bych si do toho svého spoustu skořice. Tý totiž podle mě není nikdy dost. Pak by tam přišel mletej zázvor. A taky chilli. Hodně chilli. Tohle vlastně zní jako dobrá kombinace, co? Dohromady by to mohlo pěkně fungovat. Problém je, že chutě se mění.

Miluju totiž třeba i curry nebo kurkumu. Vlastně koření miluju obecně. Stejně tak jako život a jeho rozmanitost. Akorát někdy se ta kombinace nemusí úplně povést. Ať už pečete koláč, večírek, nebo schůzku. A to je na tom skvělý. Je potřeba to pořád zkoušet a hledat to "pravé ořechové". Možná sem tam přijde nějaké to trpké nebo malinko štiplavější sousto, ale nakonec to vždycky doladíte a dosáhnete přesně té chuti, kterou hledáte. A o to víc si pak výsledek užijete. Nakonec pár slov z mého oblíbeného filmu: "Když máte koření, použijte ho! Ne že to jenom poprášíte, vezměte lžíci." Nezapomeňte na to, až se příště budete držet zpátky jen ze strachu, aby se vám něco náhodou nepovedlo. Přepepřená polívka taky ještě nikomu (zas tak moc) neublížila.

Back to School - pár řádků do začátku

Nemůžu říct, že by se mi do školy vůbec nechtělo. Na druhou stranu se na začátek dalšího školního roku ale ani úplně netřesu... Asi bych to definovala tak, že se tam těším s vědomím, že mě to za pár dní přejde. Je to složitý. Všichni víme, že ve škole je spoustu věcí fajn, je tam vlastně i docela legrace a hlavně - ten dokonalej pocit když odpadne první nebo poslední hodina. Nebo třeba rovnou celá odpoledka.

Když jsem byla v prváku, tak nám škola přichystala velice příjemné překvápko. Jednou takhle v pátek, bylo to hned v září, si přijdeme do školy. Stoupám po schodech a debatuju s kamarádkou o tom, jestli by nebylo dobrý nechat se vyzkoušet z chemie hned na začátku roku, pěkně dobrovolně, aby nás pak nevytáhla v nějaké, řekněme, nežádoucí situaci. Tedy když to vůbec, ale vůbec nebudeme umět. To jsme ještě byly ty krásně vyděšený a poctivý prvačky... Dokráčím úspěšně na první hodinu. Měli jsme biologii. A najednou - požární poplach! Samozřejmě jenom cvičnej. Tak jsme všichni vyběhli (spíš v klidu vyšli) ze třídy, popošli s davem kousek od školy a čekali. Konec. Tak zase nahoru. Do nejvyššího patra, jak jinak... Už se chystám zasednout a schlíple vzít do ruky propisku, když v tom nám profesorka oznámí, že jdeme domů. Prej když požární poplach, tak prostě se vším všudy. Kdyby hořelo, tak se taky k výuce nevracíme. Tak to byla snad ta nejpřekvapivější věc školního roku. Blbý na tom bylo, že ve druháku jsme pak celej rok tipovali, kterej den by to mohlo přijít. Marně. Ten rok prostě nehořelo ani cvičně...

Ale víte co? Ta naděje byla povznášející a povzbudivá. A že jsme se nedočkali, to je vedlejší, protože jsme pořád mysleli, že jednou prostě domů půjdeme dřív. A podobně funguje i ta naděje na to, že odpadne nějaká hodina. Neustále kontrolujete rozvrh, jestli si zítra náhodou nepřispíte nebo jestli nebudete moct zavolat kamarádce, že to kafe nakonec přeci jenom stíháte...

A teď k tomu, proč je ta naděje vlastně třeba. No jelikož kromě toho, že někdy to ve škole může bejt celkem v pohodě, všichni víme taky to, že někdy je to přesně naopak. Totiž že jsou to fakt nervy a dnů, kdy se vám při představě toho, co vás čeká, nechce ani lézt z postele, bohužel taky není zrovna málo. Píšete nechutnej test, nic z jeho obsahu vás ani trochu nezajímá a ještě venku prší a fouká vítr. Samozřejmě proto, že máte čerstvě umytou hlavu. Ale hlavu vzhůru, vždyť naděje umírá poslední! Z toho zkoušení z chemie v prváku taky nakonec nic nebylo. Třeba se to vyřeší samo i tentokrát... A když ne dneska, tak jindy. Ale někdy to určitě vyjde.