Kurz pozitivního myšlení

Atmosféra posledních dnů - když o tom tak přemýšlím, tak spíš týdnů - mě nutí k tomu, abych se k ní nějakým způsobem vyjádřila. Asi jste pocítili, že venku mrzne, a to docela dost. A taky je pořád tma. Člověk ráno zabouchne dveře a vykročí do ponurýho temna, zaleze do budovy, kde do odpoledne pracuje nebo se učí, a když konečně vyleze a rád by něco podnikl, už je zase tma. Prostě nic moc, já vím... Ale proč se pořád všichni tak mračej?

Docela často se pohybuju v pražských ulicích. Já totiž ráda chodím pěšky. To znamená, že potkávám fakt nepřeberný množství lidí. Ti mají všichni samozřejmě nějaký svoje starosti, problémy a plnou hlavu. Známe to všichni, že? A teď do toho ani nezasvítí sluníčko... Ale přesto mám dojem, že je vážně dost smutný, že se všichni tváří, jako by šli na smrt. Nebo jako by měli v plánu zabít aspoň vás. No a já pořád nemůžu přijít na kloub tomu, co k tomu všechny ty lidi vede. I přes nepříjemný povinnosti, plnej diář, nevyřízený maily a zmeškaný hovory v telefonu je přece v našem okolí tolik pěknejch věcí!

Jasně, všichni se občas cítíme naprosto vyčerpaně a toužíme jenom po chvilce klidu, kterou si vyčleníme jednoduše jenom pro sebe. Někdy nás štve práce nebo škola. Jindy nás zase trápí vztahy. Ale nic z toho neudává jedinej pádnej důvod k tomu, aby nás vytáčelo a obtěžovalo úplně všechno. Naopak. Když se vám v něčem nedaří, vytěsněte to a zaměřte se na něco jinýho. Dělejte radost. Nejenom sobě, ale hlavně ostatním. A vůbec nemusíte vymejšlet žádný složitosti. Prostě se ráno stavte v kavárně a kupte kafe. Pro sebe a pár kamarádů. Ty tím určitě potěšíte, a navíc si to nepochybně zaslouží. Nebo někomu řekněte něco, co mu zlepší den. Každý rád uslyší, že je pro vás důležitý, že si ho vážíte a máte ho rádi. Tyhle věty lidé zapomínají říkat nahlas. A to by rozhodně neměli, protože chválit se a vzájemně si vyjadřovat vděčnost - samozřejmě upřímně a s vlastním odůvodněním - je nesmírně důležitý. Radost se zkrátka skrývá všude, jenom je potřeba ji nepřehlížet.

A abych nezapomněla - někdy bohatě stačí se prostě usmát. Schválně se někdy na ulici zaměřte na to, jak se tváříte. Máte nakrčený čelo a nešťastně vážnej výraz? Napravte to! Nadechněte se, zavřete oči a s úsměvem vydechněte... Tak co, lepší?

Pár hodin ve Štrasburku

Někdy je toho zkrátka a dobře tolik, že už vám k odpočinku nestačí zapadnout do křesla s knížkou v jedný, a s kafem v druhý ruce. Je to sice fajn, ale asi se shodneme na tom, že vyprázdnit ten jeden hrníček tekutýho spánku zabere sotva pár minut. A pak co? Chvilku ještě můžete obracet stránky a relaxovat v cizím příběhu, kde nemusíte vůbec nic dělat, protože tam nemáte žádnou roli. Ale být pořád jen pozorovatelem je trochu málo, nemyslíte? Navíc vás po nějaké době začnou hlodat nepříjemný myšlenky na to, že byste se třeba mohli vrátit do reality a udělat to, co musíte. Tak přesně v tomhle okamžiku je načase z toho stereotypu vypadnout. Doslova a do písmene.

 Školní rok letos začal rychle. Času ubývá, práce naopak přibývá a všechno se to někdy docela nepříjemně nakupí. Proto jsem došla k závěru, že nutně potřebuji změnu. Takže jsem si sbalila svýho Kankena, obula martensky, sedla na autobus a od všech těch maturitních otázek, počítače a deadlines odjela pryč. Kam? Do země, která mě snad každým dnem přesvědčuje o tom, že jí patří moje srdce a že k ní mám pořád blíž a blíž. Jasně, kdo mě zná, už moc dobře ví... Jenže Francie je docela daleko a já na tenhle výlet měla jenom jeden den. Tak co s tím? Najít řešení netrvalo dlouho. Volba padla na Strasbourg. Hlavní město diplomatické Evropy. A bylo to další z mých nejlepších rozhodnutí, co vám tady servíruju po každým výletě do zahraničí. Ale dělám to, protože je to pravda. Cestování je totiž vážně vždycky geniální nápad.

Ve Štrasburku jsem strávila všeho všudy asi čtrnáct báječně využitých, nádherných hodin. Pojala jsem to jako z časového hlediska velmi ekonomický výlet, jelikož jsem tam i zpátky cestovala přes noc. Tím pádem jsem si město užívala od rána do večera a čas v autobuse jsem využila spánkem. Teda jestli se tomu dá říkat spánek... Na tom ale nesejde, podstatný je tady ten den.

Centrum Štrasburku je poměrně malé. V pohodě ho zvládnete projít pěšky a všechno, co stojí za vidění, bez problému stihnete. Určitě doporučuji si hned na začátku opatřit lístek na loď. Plavbu doprovází komentář informující o nejdůležitějších místech a hlavně si uděláte celkem dobrou představu o tom, jak město vypadá, kudy kam vedou uličky a tak. A navíc to vážně stojí za to.

       

Co mě na Štrasburku naprosto dostalo, byla čtvrť
La Petite France. Je plná domků, co tam stojí už od středověku a v ulicích visí znaky různých řemeslnických cechů. Prostě ráj pro milovníky historie.

Kromě těchhle unikátů tam narazíte třeba na vánoční obchod, kde mají Vánoce opravdu po celý rok. Takže ať už se do Štrasu vydáte v prosinci nebo v červenci, vánoční ozdůbku si můžete odvést vždycky...

A nebyla bych to já, kdybych se zapomněla zmínit o jídle.
Makronka ve Francii je samozřejmost. Tady mají tak nějak úplně jinou chuť než u nás. Ale asi to bude spíš tou atmosférou, protože pochybuju, že by se v dnešní době nějak zásadně lišily ingredience nebo způsob výroby. Jenže makronka je prostě nefalšovaná Francouzka, takže až se budete procházet po městě kdekoli ve Francii a uvidíte ji za výlohou, pro jednu si zaskočte.

Co je však úplně typické pro region Alsace, to je Tarte flambée - tenoučká placka bohatě pokrytá náplní. Většinou ji tvoří zakysaná smetana, sýr, slanina a cibule, ale často se doplňuje třeba ještě o kozí sýr nebo žampiony. Zkrátka pro mlsné jazýčky vzniklo několik variant, aby si každý mohl vybrat tu svou.

A jestli, stejně jako já, zbožňujete kavárny, tak ve Štrasburku si určitě vyberete. Skvělý francouzský kafe a domácí ovocnej koláč s drobenkou jsou jako sen. Nebo spíš ráj.

Strasbourg mě dostal. Miluju Francii, miluju Paříž a odteď miluju i tohle o něco klidnější městečko plný milejch, usměvavejch Francouzů, obchůdků a úzkejch uliček. Byl to exkluzivní únik od reality. A i když jsem dvě noci pořádně nespala, odpočinula jsem si, jak už dlouho ne. Cíl splněn. Už jsem zvědavá, kam uteču příště.