Uitzonderlijk Amsterdam

Nápad na výlet do Amsterdamu vznikl úplně spontánně během toho, co jsme se s kamarádkou skvěle bavily na oslavě. Prostě jsme si jen tak řekly, že vyrazíme. Bylo nám v tu chvíli úplně jedno, jak to provedeme, a jediné, co jsme věděly jistě, bylo, že to za každou cenu chceme uskutečnit. A pak jsme se směle bavily dál...

Možná si teď říkáte, že takových nápadů vzniká na oslavách a večírcích nespočitatelné množství.
A že většina se jich rozplyne do druhého dne. Jenže to nebyl náš případ. Pár týdnů nato jsem objednala letenky. Nic víc než cestu z jednoho letiště na druhé jsme neměly. Ubytování? To se přeci vyřeší, na to je dost času!

Abychom ale přeci jen v Amstru nevystoupily z letadla a nekoukaly, kudy kam, trošku jsme si to naplánovaly. Sešly jsme se a s počítačem v tašce jsme se "zašily" do kavárny. No a bylo to. Našly jsme super ubytování za fajn cenu a s širokou nabídkou služeb. V hotelu New West Inn Amsterdam
si můžete pohodlně - přímo na recepci - koupit jednodenní, dvoudenní nebo třídenní jízdenku na veškerou dopravu v Amsterdamu. Nebydlely jsme sice přímo v centru, ale pár minut chůze od hotelu je zastávka tramvaje, která vás za dvacet minut doveze do samého srdce tohohle úžasně živého města. O tom, že my jsme zrovna měly tu smůlu a kvůli opravám kolejí jsme musely na jinou zastávku dojíždět náhradním autobusem bych mohla pomlčet, ale říkám si, že vlastně není důvod. Cesta se touhle drobnou komplikací nijak zásadně neprodlužovala a my si aspoň do konce života budeme pamatovat náměstí, kde jsme přesedaly na sedmnáctku. Ach jo, hned bych se na Surinameplein vrátila...

Další výhoda našeho hotelu byla bezpochyby možnost půjčit si přímo tam kola! Nemusely jsme tak na jeden den vůbec kupovat jízdenky, abychom se dostaly do centra a zase zpátky. Prostě jsme ráno nasedly a vyrazily. Ze začátku to nebyla úplně idylka, protože tak dvě minuty potom, co jsme vyjely, se zatáhlo a po pěti minutách začalo lejt. Mohla bych napsat, že pršelo, ale tohle slovo by úplně nevystihovalo situaci... Tak jsme si koupily pláštěnky. Úplně zbytečně. Stejně jsme byly po chvilce mokrý, protože na nohou ten igelit jaksi nedržel. Zastavily jsme a samozřejmě - za deset minut bylo po dešti a vysvitlo sluníčko. Tak aspoň že tak.

A kam se v Amstru musíte rozhodně vypravit? Kromě jednotlivých zajímavostí bych vám chtěla
v prvé řadě dát takový všeobecný tip. Využijte toho, že samotné centrum je poměrně malé a dá se v pohodě projít pěšky, popřípadě projet na kole. Určitě to má daleko větší kouzlo než někde vystoupit z tramvaje, prohlédnout si jednu budovu nebo do ní vlézt, popojet o pár bloků dál a takhle to opakovat pořád do kolečka. Uvidíte, že se to vyplatí a opravdu nic vám neunikne.

Určitě si ale udělejte procházku po proslulém Vondelparku, který je plný lávek a mostů, stromů, zeleně i laviček, kde si můžete na chvilku sednout a pozorovat obyvatele Amsterdamu i turisty procházející nebo projíždějící kolem vás. Nebo, když vám bude přát počasí, si sedněte do trávy a udělejte si piknik.

Cestou do Vondelparku projděte kolem Rijksmusea k již téměř legendárnímu nápisu I amsterdam. Bez fotky se všemi písmenky zkrátka nemůžete odjet. A pokud vás nebude tížit čas, zajděte na prohlídku do některého z muzeí v okolí - ať už do toho již zmiňovaného či třeba do Van Goghova muzea.

Za návštěvu určitě stojí i květinový trh, kde si můžete vyzkoušet dřeváky ve svojí velikosti. A klidně si je i koupit a odvést domů. Prý si na to zvyknete a už je nesundáte. No, já teda nevím... Když už se nerozhodnete pro koupi dřeváků jako vaší nové oblíbené obuvi, určitě neodoláte těm malým v podobě přívěsků nebo magnetek, které seženete ve stáncích se suvenýry. Když k nim ještě přihodíte typické amsterdamské domečky, nikomu, kdo uvidí vaši lednici, rozhodně neunikne, že jste byli v Amsterdamu.

     

Jako milovník kaváren jsem byla odhodlána objevit tu nejkrásnější, která se tu dá najít. Na plné čáře pro mě vyhrála stylová pražírna Lot Sixty One. Na tamních baristech je znát, že svou práci dělají skutečně rádi a kávu tady připravují se vší parádou a v hipster atmosféře. Líbil se mi domácký přístup i to, že se tu během hodiny zastavilo na rychlé kafe a přátelský pokec několik místních. A doporučuju i jejich mrkvový chlebíček - fakt neměl chybu.

A co by to bylo za návštěvu Amsterdamu, kdybychom si neprošly Red Light District? Samozřejmě by night. Když už tam člověk je, v žádném případě by si to neměl nechat ujít, protože nelze popřít, že Čtvrť červených luceren k Amstru neodmyslitelně patří. A až se odtud budete vracet zpět do hotelu, zajděte i do Sexmuzea. Mají tu otevřeno až do jedenácti hodin večer a určitě si, stejně jako my, odnesete zážitek, na který nezapomenete. Mají tu plno expozic, co se ale zkrátka musí vidět na vlastní oči... A bez ostychu je to koneckonců další z věcí, co vás napadne, když se řekne Amsterdam, nebo snad ne?

Zmínit bych se měla asi i o coffeeshopech. Ani jeden konkrétní vám ale nemůžu doporučit, protože jsme žádný přímo nenavštívily. Nicméně během toulání všemi možnými uličkami a zákoutími města jsme narazily na nespočet z nich, a pokud zatoužíte vyzkoušet i tuhle stránku Amsterdamu, nebojte, je z čeho vybírat!

Co se týče jídla, rozhodně byste měli ochutnat hranolky. Je libo amsterdamská cibulová, sýrová nebo třeba hořčično-majonézová omáčka? Je jedno, po které sáhnete, protože v kombinaci s dozlatova upečenýma hranama si získá vaše srdce.

Na trhu si zase dejte slaďoučkou sirupovou vafli - typickou holandskou sladkost. Prodává se i u nás pod názvem Tofík nebo Tofínek a pamatuju si, že když jsem byla malá, babička mi ji vždycky pokládala na hrnek s kakaem nebo čajem, aby se pěkně nahřála a náplň v ní se rozpustila. Určitě jsem se tedy nemohla vzdát příležitosti ochutnat v Holandsku tu pravou...

Je tu ještě celá spousta věcí, o kterých bych mohla napsat další desítky řádků... Dům Anny Frankové, Muzeum tulipánů nebo sýrů, kanály a lodě... Jenže do jednoho článků by se to všechno ani nevešlo, takže navážu na můj úvodní tip - choďte pěšky a projděte všechno. Vyberte si to, co na vás udělá největší dojem. Pak už zbývá jediné - pořádně si to užít!

Amsterdam je město, kde to zkrátka žije. Je to místo, kde kromě nočního života hraje prim i typický městský ruch, obchody, bistra a pouliční zábava. Ačkoli prostorově není příliš rozlehlé, to, co najdete uvnitř, je neobyčejně bohaté a rozmanité. Jinými slovy - stále je tu co objevovat.

A úplně na závěr bych vám chtěla dát ještě poslední radu... Dělejte spontánní rozhodnutí. Hlavně na oslavách.

Hra jménem historie

Hodně lidí se mě ptá, proč se chci věnovat minulosti... Proč zasvětit svůj život něčemu, co už skončilo. Je to pryč. Jednou provždy. Že prý je v dnešním světě důležitá hlavně budoucnost
a měla bych se zabývat něčím, co má nějakou perspektivu. Ale já to vidím jinak a místo toho, abych jen kývla hlavou, sklopila pohled a poslechla, jsem se rozhodla, že se svůj pohled na historii pokusím vysvětlit...

V jedné věci se tihle lidé, co se na minulost dívají jako na něco pro život nepodstatného, mají pravdu. Stalo se to a je to pryč. Ale tak jednoduché, aby se o tom dalo říci, že jednou provždy, to rozhodně není. Historie je trochu jako nekonečná hra. Někteří lidé jsou hráči, kteří to všechno řídí. A ti ostatní jsou jen figurky, co prostě poslouchají. Při každičkém tahu, který přijde, je důležitý začátek. A to, co bude následovat, závisí na tom, co předcházelo. Pokud chcete být dobrým hráčem, musíte být pozorní. Nesmí vám uniknout ani jeden pohyb ostatních hráčů, kteří jsou na tahu před vámi, po vás i s vámi zároveň. A všechno, co se na hracím poli stane, si musíte dobře pamatovat. Jinak uděláte chybu. A chyba pro vás bude znamenat konec hry...

Už chápete? Já nechci být jen figurka. Ani špatný hráč. Proč bych měla poslouchat někoho, kdo se může mýlit, když se můžu spolehnout sama na sebe a na svůj vlastní rozum? A proč mám opakovat chyby, které už někdo udělal přede mnou? Já chci být dobrý hráč... A dobrý hráč musí mít přehled o tom, co se dělo, aby mohl předvídat, co se teprve dít bude. Když se nepoučíme z chyb z minulosti, nepoučíme se z ničeho. Jestliže nebudeme schopni nahlédnout do historie, nemáme právo nahlížet do budoucnosti nebo se snažit ji utvářet. Bez toho, aniž bychom znali souvislosti, nedokážeme vytvořit paralelu se současným světem, a tedy ani rozhodovat, co je správné. Jak jsem se zmínila. Historie je něco jako nekonečná hra. Pořád se opakuje. Ale když ji budeme znát, můžeme dosáhnout toho, že se bude opakovat jen to dobré. A to stojí za úvahu, ne?

Buda & Pešť

Život je cesta. A cesta je život. Proto se snažím podnikat jednu za druhou. Tím, že poznávám nová místa navíc poznávám i sebe... Když nejsem doma, přemýšlím totiž trochu jinak, což je docela přirozený. Protože doma je vždycky dost toho, co musíte udělat. Na cestách ne. Tam je nejlepší prostě jen jít dál a klidně se ztratit. Nechat to být a jednoduše někde skončit. Však ono to vždycky nějak dopadne! A navíc - takové spontánní zatoulání ve většině případů končí dobře. Kdo ví? Možná díky úplné náhodě narazíte na tu nejkrásnější kavárničku, co jste kdy viděli. Nebo třeba potkáte někoho, kdo vám změní život. Ale abyste to zjistili, tak se musíte - jak už jsem zmínila - nejdřív ztratit. Vydat se někam, kde to neznáte. A jestli přeci jenom chcete mít jistotu, že zase najdete cestu zpátky, vezměte si k ruce mapu.

Miluju města a všechno v nich. Ulice, domy, kavárny, restaurace, památky. Dokonce i lidi. I když jich je tam hodně, nevadí mi to, protože jsem jeden z nich. Baví mě je pozorovat a přemýšlet, kam asi spěchají, na koho čekají nebo kvůli komu se zrovna usmívají během telefonování. Každý tenhle člóbrda má svůj příběh. Já ho mám taky... Jestlipak někdo z těch, co mě míjí někde na rohu úzké uličky přemýšlí o tom samém, co já?

Budapešť je nádherná. Je to město plný života a pouliční kultury. Něco přesně pro mě. Ať už vykročíte kterýmkoliv směrem, všude na vás čeká něco, co vás mile překvapí. Na své si tu přijde každý. Milovník umění, historie i architektury. Nebo třeba ten, kdo miluje tržnice a obchody. Těch je tu spoustu. A když si budete chtít jen tak sednout někde venku, vydejte se k budově parlamentu. Můžete si sednout na lavičku nebo třeba jen tak do trávy... Nezapomeňte při tom sezení vyhlížet tramvaje. Jsou žlutý a naprosto mě okouzlily!

A proč vlastně Buda & Pešť? Tohle velkoměsto se totiž skládá ze dvou částí. Na každé straně Dunaje je jedna.
Z rybářských bašt v Budě si užijte nádherný výhled na řeku, mosty i ulice a rozmyslete si, kudy se rozhodnete město projít. Pak přejděte na druhou stranu a prozkoumejte Pešť. Nenechte si ujít ulici Váci plnou nejrůznějších obchodů. Přirovnala bych ji k pražské ulici Na Příkopě. Nezapomeňte ani na Andrássyho třídu. To je zase něco jako Pařížská. Za projití nepochybně stojí. A když budete nakukovat do menších uliček, které do ní ústí, určitě objevíte příjemný místečko na posezení. O bistra, restaurace či kavárny v Budapešti skutečně není nouze. A kdo by odolal neobsazenému malému stolku v rohu pod stromem, který vypadá, jako by čekal jen a jen na vás?


Jedna informace na závěr. V Budapešti jsem se díky svému báječnému orientačnímu smyslu samozřejmě neztratila... S mapou o velikosti A4 jsem našla všechno, co jsem chtěla. To, co jsem měla v plánu na chvíli ztratit, se mi ale ztratit podařilo... A to pojem o čase a realitě. Zapomněla jsem na všechno, co do Budapešti nepatří a prostě jsem se vydala napospas jejímu kouzlu. Bylo to sakra dobrý rozhodnutí.

Okamžiky štěstí

Štěstí je fajn. A mít ho celej život při sobě určitě není vůbec špatný. Na druhou stranu, kdo může říct, že mu štěstí hrálo do karet úplně vždycky, ať se dělo, co se dělo? Jo, pár lidí by se asi našlo, ale kdybych byla na jejich místě, asi by mě to spíš trošku znervózňovalo. No nepohrávali byste si v takovým případě s myšlenkou, že už to začíná být nějaký divný a brzy to musí skončit, respektive přijít nějaká děsná katastrofa, která vám to dosavadní štěstí spočítá i s úrokama? Já teda jo. Takže by mi moje štěstí v podstatě stejně ničil strach... Z toho plyne, že na emocionálním vrcholu nemůže být celej život vůbec nikdo. Nicméně...

Život se skládá z okamžiků. Z takovejch těch malejch střípků, co nám v danou chvíli možná nepřipadaj nijak zásadně důležitý, ale ve finále se právě tyhle momenty ukládají do naší paměti jako vzpomínky. Při vzpomínání někdy jen hledíme do prázdna, pohráváme si s vlasy, koušeme si rty... Někdy se usmíváme, nebo dokonce propukáme v hlasitý smích. A někdy taky pláčeme. Možná proto, že jsme v tom okamžiku, který nám právě přišel na mysl, byli moc smutní, nebo naopak moc šťastní. A takhle bych mohla pokračovat. Existuje nepřeberné množství situací, co můžou nastat, a tedy i kombinací pocitů a reakcí, co následují. Důležitý ale je, že i když má někdo v životě dlouhodobě smůlu, pořád i do takového života vstupují okamžiky štěstí. Takové, co dokážou vyloudit na každičký tváři úsměv. A řeknu vám, že pro tyhle momenty stojí za to žít. Každej den se snažím, abych prožila hned několik takovejch okamžiků, abych si je mohla uložit do paměti a schovat si je na horší časy, kdy třeba nebudu mít zrovna chuť se smát. Věřím, že když má člověk na co vzpomínat, má v zásobě jakousi rezervu, která mu může pomoct líp překonat bolest, strach i nejistotu. A navíc to má i vedlejší účinek - když budete na každým dnu hledat něco hezkýho, zjistíte, že žijete naplno a nic vám neuniká. Život vám jen tak neprotéká mezi prsty, ale skutečně z něj čerpáte. Tak běžte žít, ať máte na co vzpomínat!

Mimochodem, doporučui si přečíst knížku Okamžiky štěstí od Patrika Hartla, která mi vnukla nápad na tenhle článek a v jejích stránkách je parádně popsáno, jak krásné okamžiky můžete prožít (a užít si je!) i když to skoro vypadá, že vám život vyhlásil válku.
Děkuji své báječné kamarádce za to, že mi ji darovala.