Rok osmnáct

Ani se mi nechce věřit, že už zase končí další rok. Na druhou stranu musím podotknout, že tenhle se vážně povedl, a tím pádem si zaslouží malé shrnutí. Obecně bych ho mohla charakterizovat jako přelomovej rok mýho života. A nemyslím tím jen to, že jsem dovršila osmnáctého roku, ale spoustu dalších (a z praktickýho hlediska mnohem významnějších) událostí.

Leden - zlom No. 1
To nejpodstatnější, co se v lednu událo, pro mě byl rozhodně můj návrat k tomu, co mi děsně chybělo, a to k teamgymu. Konečně jsem byla zpátky v tý starý dobrý tělocvičně mezi lidma, se kterýma toho mám tolik společnýho. Nechci teď psát o tom, jak to bylo skvělý, že jsem začala znovu cvičit (ono to ze začátku ani tak slavný nebylo), ale spíš bych touhle zmínkou chtěla vyjádřit, že je vážně důležitý někam patřit. A mít tým, kterej na vás ani po delší době nezapomněl a měl pro vás připravenej vánoční dárek, to je k nezaplacení.

Únor - BOMBArdino
Únor je už tradičně měsíc, kdy s rodiči jezdíme na takovou tu pěknou rodinnou dovolenou, kdy se ráno hádáme o to, kdo půjde do pekárny a večer zase o tom, kam půjdeme na pizzu, což většinou skončí tátovým prohlášením, že na žádnou pizzu nejde. To znamená, že nakonec jdeme, ale táta večeři v závěru zhodnotí tak, že pizza není jídlo, ale placka s tím, co Italové kdysi našli ve špajzu, což je vlastně docela dost možný, ale já ji stejně zbožňuju. Každopádně už snad od mých čtyř let jezdíme do Tonale v Itálii a kromě degustace pizzy tam teda hlavně lyžujeme. Od rána do večera. A aby se nám jezdilo líp, pijeme božský italský kafe. Dobře, někdy bombardino. Ale max jedno denně. No fakt, věřte mi.

Březen a duben - nejlepší Velikonoce mýho života
První dva jarní měsíce jsem si dovolila spojit, a to čistě z toho důvodu, že na jejich přelomu se mi splnil jeden z mejch největších snů. Konečně jsem byla v Paříži. Strávila jsem tam Velikonoce a řeknu vám, že to byly ty nejlepší, co jsem zažila. Protože upřímně, procházet se po Louvru a pít kafe na Montmartru je fakt o dost lepší než sedět v obýváku a nalejvat panáky trousícímu se sousedstvu.  Paříž jsem milovala vždycky, ale když jsem tam doopravdy byla a dýchala ten tamní vzduch, co voní životem a máslovými croissanty, pochopila jsem, že to je prostě moje město. A nejhezčí pohled na svět? No přeci z Eiffelovky...


Květen - osmnáct?!
Tak už jsem se letos v květnu taky dočkala. Onoho krásného šestnáctého dne měsíce jsem se probudila, a najednou mi bylo osmnáct let. Kromě toho, že už můžu volit (což je zrovna důležitý!) nebo si můžu koupit alkohol (tuto jedinečnou možnost jsem zatím využila asi třikrát) se tím vůbec nic nezměnilo, ale stejně je to dobrej pocit. No a týden nato jsem udělala řidičák. Napoprvé. A to byl snad ještě lepší pocit. Ta úleva se nedá popsat. Když jsem z toho auta pak vystupovala, měla jsem pocit, že z něj spíš vypadnu a sesypu se k zemi, jak jsem byla rozklepaná a vytřeštěná, ale nakonec jsem se vyškrábala na nohy a po pár hodinách zvládla i slavnostní obídek s mámou. Dobrý těstoviny, a fakt hnusná bezinková limonáda. Ta chuť se nedá vymazat z hlavy, a myslím tím jak ty těstovinky, tak tu limču (tu bych vymazala ráda).

Červen - eM
Poslední měsíc školního roku a třetího ročníku na gymplu jsem nazvala jednoduše, a to podle písmena eM. Písmena, který je pro mě čím dál tím důležitější. Písmena, který mě spojuje s partou úžasnejch lidí, nejbáječnější třídou prestižního pražského gymnázia. Poslední týden jsme nezůstali
v Praze, ale vycestovali jsme spolu do Krakowa. Kromě toho, že jsme viděli nespočet věcí, co stály za vidění, jsme se hlavně zase o kus sblížili. No co dodat, jela bych zas.

Červenec a srpen - těžko shrnout, ale jsem spoko
Prázdniny byly letos hodně našlapaný. Skoro jsem nebyla doma a v podstatě jsem se nezastavila, ale přesně takhle to mám ráda. Doma je nuda, zábava je ve světě. A já se bavím ráda. První volný dny jsem zahájila v Chorvatsku, což je letní verze rodinný dovolený. Taky jezdíme pořád na stejný místo a jediný, co se tam mění, je poloha mořskejch ježků ve vodě. Ale mám to tam ráda, a navíc mi hrozně chutná bílej chorvatskej chleba s máslem a naší domácí meruňkovou marmeládou.

Taky jsem absolvovala  pravděpodobně poslední apaluchu s tátou ve formě sjíždění Vltavy. Letos to bylo už podvanáctý, což mi v osmnácti připadá jako celkem slušný skóre, ale právě proto, že jsem viděla, jak to tam chodilo před deseti lety, musím podotknout, že už to nějak není ono. Dřív to v kempech večer co večer žilo a teď tam zdech hafan. Je to škoda. Uvidíme, třeba to bude za pár let zase lepší.

Pár příjemných chvilek jsem zažila i na Moravě, kam pravidelně každý prázdniny jezdím. Ráda tam do noci sedím u ohně a jezdím na žlutý libertě bez přehazovačky. To kolo nemá chybu a na koupák mě dopravuje přímo bleskovou rychlostí. Mimoto jsme si s mamkou udělaly výlet do Budapešti. Bylo pětatřicet stupňů, pocitově asi tak třiašedesát, a za ten den jsme nachodily aspoň pětadvacet kiláků. Nicméně musím říct, že Budapešť je krásná. A mají tam žlutý tramvaje.

No a musím se pochválit, letos jsem zvládla svůj první let letadlem, a to do Amsterdamu. Tahle holčičí dovolená se povedla na dvě jedničky s hvězdičkou. Objevily jsme nejkrásnější kavárnu, zmokly na kole (no chápete, když v Holandsku nezmoknete, jako byste tam nebyli) a navštívily nejbizarnější muzeum v Evropě. Amster jsem za těch pár dní prošla křížem krážem tolikrát, že bych tam s klidem mohla dělat průvodkyni. Na závěr bych mohla dodat ještě to, že jsme málem nestihly zpáteční letadlo, protože jsme lehce podcenily nedělní jízdní řády, ale díky našemu atletickému výkonu - během s kufrem v ruce přes Schiphol - jsme dorazily v pořádku domů.

Tradičně jsem si v posledním srpnovém týdnu užila i soustředění. Nejživější a nejbolestivější vzpomínku ve mně dneska asi vyvolává písnička Shout out to my ex, při který se mi vybaví večerní posilování (po cca sedmi hodinách tréninku) na stepíkách. Jako obvykle jsme po třech dnech nemohly chodit a každý ráno nám vypověděla službu další část těla, ale nějakým kouzlem jsme to vždycky rozchodily. Když musíš, tak prostě musíš.

Nutno poznamenat, že tyhle legrácky stojí peníze, takže těch pár dní, kdy jsem byla "jakoby doma", jsem v podstatě doma nebyla, protože jsem ty tolik potřebné peníze vydělávala. Vozit se na obrovský lodi po Vltavě je fajn, teda když jste turista. Ještě aby ne, když se kvůli tomu my, lidé tvořící její personál, tolik snažíme. Na druhou stranu si nestěžuju, protože bych těžko sehnala lepší letní brigádu. A jako bonus k platu kartáček na zuby od Curaprox. No neber to.

Září - ještě chvíli
Sice začala škola, ale naštěstí měl ten začátek dost slušnosti a nebyl až tak zdrcující. Navíc jsem si trochu prodloužila prázdniny několikadenním výletem do Švýcarska. Jedním slovem nádhera. Taková ta země, kde mají všechno na vysoký úrovni - přírodu, města, kulturu, jídlo. Vybere si každej. A pro milovníky čokolády a sýra to platí dvojnásob.

Říjen - jeden neobyčejnej den v docela obyčejným měsíci
Celej měsíc se nic moc zvláštního nestalo, ale o to lepší pak bylo jeho zakončení. Podívala jsem se do hlavního města Evropy - Štrasburku. Dá se říct, že jsem ho za jeden den krásně poznala, ochutnala jsem všechno, co se dalo a svezla jsem se lodí jako turista. No co víc si přát?!

Listopad - a je to (skoro) tady
Tak to byl hodně náročnej měsíc, ale přesto ho hodnotím hodně pozitivně. Začala bych tím, že jsem složila mezinárodní zkoušku z francouzštiny, a tím si odškrtla 1/5 maturity. Ouiii! A když už jsem u tý maturity, rovnou u ní zůstanu. Měla jsem totiž maturitní ples, kterej sice utekl až děsivě rychle a měla jsem pocit, že ty šaty jsem na sobě měla dohromady asi dvacet minut, ale přesto to bylo kouzelný. Na naše půlnočko jsem doopravdy pyšná a after byla tak nepopsatelně skvělá, že se o ten popis nebudu ani pokoušet. Prostě top. Pokračujeme a zůstáváme u maturity - v listopadu jsem k ní totiž oficiálně podala přihlášku. Není cesty zpět (ne že by někdy bylo).

Prosinec - nostalgie roku minulého
Poslední měsíc roku vždycky děsně uteče. Letos to byl ale hodně extrémní úprk času. Pár věcí jsem si ale všimla. Dokončila jsem Mezinárodní cenu vévody z Edinburghu, což považuju za další úsěšnej moment roku. Zvládla jsem nakoupit dárky. To je možná ještě větší úspěch. Odevzdala jsem závěrečnou práci nanečisto, což mě stálo hodně nervů a vážně doufám, že tam nebudu muset dělat moc úprav. Jinak taky byly Vánoce, i když letos trochu jiný, než všechny ostatní. A teď tady sedím a čekám na Silvestra. Co víc napsat no. Doufám, že se mně i vám vydaří a do roku 2019 vstoupíte ještě aspoň trochu pevným krokem - hlavně myslete na to, aby to byla pravá noha. Jo a hodně se smějte. Celej rok.

Článek č. 56

Dlouho jsem přemýšlela, o čem bych tak mohla psát, když jsou ty Vánoce. Jenže bych děsně nerada sklouzla do toho otřepanýho klišé, který nikoho nebaví číst, protože všichni úplně přesně ví, co bude následovat v další větě i dalším odstavci. Navíc by mě to ani nebavilo psát. A byla by to ztráta času - mého i vašeho.

Na druhou stranu mě nenapadlo žádný jiný téma, co by tak nějak zapadalo do kontextu a všeobecně panující nálady, tudíž jsem se rozhodla, že ty Vánoce přeci jen úplně nevynechám a do svého 56. článku na tomhle blogu je přeci jen zapracuju. Ale jenom tak zlehka, asi jako nadejchanej bílkovej sníh do příliš tuhýho těsta.

Já mám Vánoce vážně ráda. Jenom mě prostě děsně vytáčí, že lidi naprosto mění svoje chování, a to jenom proto, že se to od nich v tu chvíli očekává. Tak například - v dobu, kdy tramvají normálně jedete skoro sami, je najednou úplně přervaná. Pak si chcete (jako obvykle) skočit do Tesca pro housku k svačině, ale místo pěti minut tam strávíte dobrou čtvrthodinku. A takhle bych mohla pokračovat. Jasně, taky nakupuju vánoční dárky, protože obdarovávat, to já mám radši než sama dostávat, ale jde to přeci normálně. Někdy mám pocit, že se všichni úplně zbláznili. Jako slečna, která mě málem porazila, když jsem poklidně a se spokojeným úsměvem po úspěšném nákupu vycházela z obchodu. Doma ji asi nenaučili, že ze dveří se nejdřív vychází...

Mám prostě dojem, že se dneska všechno moc přeceňuje a zbytečně přehání. Kde je psáno, že musíte mít sto dárků pro každýho, deset kilo bramborovýho salátu, největšího kapra pod sluncem, k tomu řízky, vinnou klobásu, kubu, třicet druhů cukroví a já nevím co všechno ještě o Vánocích jíte. Proč byste měli mít ten nejbohatší stromeček, každej rok kupovat nový ozdoby v "barvách letošních Vánoc" (zajímalo by mě, kdo ty barvy určuje)? Vždyť o tom to přeci vůbec není. Nakupte si jen to, co doopravdy sníte. Salát je sice fajn a my Češi ho rádi, ale upřímně - doopravdy ho chcete jíst tři dny v kuse? Cukroví neschovávejte v krabicích až do čtyřiadvacátého. Až dojde, tak prostě dojde. Nestresujte se a dělejte to, co chcete vy. Do ničeho se nenuťte. Jestli vás nebaví pohádky, nekoukejte se na ně. Udělejte si ty Vánoce zkrátka po svém. Hlavně se sejděte s rodinou, s kamarády, buďte spolu a važte si toho. Zkuste si ty okamžiky zapamatovat, protože právě vzpomínky jsou to, co vám doopravdy zůstane vážně úplně navždycky. Naše rodina je třeba hrozně hlučná. Když chcete, aby vás někdo poslouchal, musíte si to vybojovat, protože všichni rádi mluvíme. Vy, co mě znáte, dobře víte, jak jsem ukecaná. Tak si to párkrát vynásobte a vyjde vám z toho naše rodinné setkání... Ale víte co? Aspoň nám v žilách koluje krev a umíme si ty společný chvíle užít. A já se na ně vždycky těším.

Pardon za to závěrečný klišé, kterýmu jsem se tak usilovně snažila vyhnout, ale když jde o Vánoce, tak to bez něj asi nejde. Každopádně doufám, že si ty svátky pořádně užijete, ať už to uděláte jakýmkoliv způsobem.

Kurz pozitivního myšlení

Atmosféra posledních dnů - když o tom tak přemýšlím, tak spíš týdnů - mě nutí k tomu, abych se k ní nějakým způsobem vyjádřila. Asi jste pocítili, že venku mrzne, a to docela dost. A taky je pořád tma. Člověk ráno zabouchne dveře a vykročí do ponurýho temna, zaleze do budovy, kde do odpoledne pracuje nebo se učí, a když konečně vyleze a rád by něco podnikl, už je zase tma. Prostě nic moc, já vím... Ale proč se pořád všichni tak mračej?

Docela často se pohybuju v pražských ulicích. Já totiž ráda chodím pěšky. To znamená, že potkávám fakt nepřeberný množství lidí. Ti mají všichni samozřejmě nějaký svoje starosti, problémy a plnou hlavu. Známe to všichni, že? A teď do toho ani nezasvítí sluníčko... Ale přesto mám dojem, že je vážně dost smutný, že se všichni tváří, jako by šli na smrt. Nebo jako by měli v plánu zabít aspoň vás. No a já pořád nemůžu přijít na kloub tomu, co k tomu všechny ty lidi vede. I přes nepříjemný povinnosti, plnej diář, nevyřízený maily a zmeškaný hovory v telefonu je přece v našem okolí tolik pěknejch věcí!

Jasně, všichni se občas cítíme naprosto vyčerpaně a toužíme jenom po chvilce klidu, kterou si vyčleníme jednoduše jenom pro sebe. Někdy nás štve práce nebo škola. Jindy nás zase trápí vztahy. Ale nic z toho neudává jedinej pádnej důvod k tomu, aby nás vytáčelo a obtěžovalo úplně všechno. Naopak. Když se vám v něčem nedaří, vytěsněte to a zaměřte se na něco jinýho. Dělejte radost. Nejenom sobě, ale hlavně ostatním. A vůbec nemusíte vymejšlet žádný složitosti. Prostě se ráno stavte v kavárně a kupte kafe. Pro sebe a pár kamarádů. Ty tím určitě potěšíte, a navíc si to nepochybně zaslouží. Nebo někomu řekněte něco, co mu zlepší den. Každý rád uslyší, že je pro vás důležitý, že si ho vážíte a máte ho rádi. Tyhle věty lidé zapomínají říkat nahlas. A to by rozhodně neměli, protože chválit se a vzájemně si vyjadřovat vděčnost - samozřejmě upřímně a s vlastním odůvodněním - je nesmírně důležitý. Radost se zkrátka skrývá všude, jenom je potřeba ji nepřehlížet.

A abych nezapomněla - někdy bohatě stačí se prostě usmát. Schválně se někdy na ulici zaměřte na to, jak se tváříte. Máte nakrčený čelo a nešťastně vážnej výraz? Napravte to! Nadechněte se, zavřete oči a s úsměvem vydechněte... Tak co, lepší?

Pár hodin ve Štrasburku

Někdy je toho zkrátka a dobře tolik, že už vám k odpočinku nestačí zapadnout do křesla s knížkou v jedný, a s kafem v druhý ruce. Je to sice fajn, ale asi se shodneme na tom, že vyprázdnit ten jeden hrníček tekutýho spánku zabere sotva pár minut. A pak co? Chvilku ještě můžete obracet stránky a relaxovat v cizím příběhu, kde nemusíte vůbec nic dělat, protože tam nemáte žádnou roli. Ale být pořád jen pozorovatelem je trochu málo, nemyslíte? Navíc vás po nějaké době začnou hlodat nepříjemný myšlenky na to, že byste se třeba mohli vrátit do reality a udělat to, co musíte. Tak přesně v tomhle okamžiku je načase z toho stereotypu vypadnout. Doslova a do písmene.

 Školní rok letos začal rychle. Času ubývá, práce naopak přibývá a všechno se to někdy docela nepříjemně nakupí. Proto jsem došla k závěru, že nutně potřebuji změnu. Takže jsem si sbalila svýho Kankena, obula martensky, sedla na autobus a od všech těch maturitních otázek, počítače a deadlines odjela pryč. Kam? Do země, která mě snad každým dnem přesvědčuje o tom, že jí patří moje srdce a že k ní mám pořád blíž a blíž. Jasně, kdo mě zná, už moc dobře ví... Jenže Francie je docela daleko a já na tenhle výlet měla jenom jeden den. Tak co s tím? Najít řešení netrvalo dlouho. Volba padla na Strasbourg. Hlavní město diplomatické Evropy. A bylo to další z mých nejlepších rozhodnutí, co vám tady servíruju po každým výletě do zahraničí. Ale dělám to, protože je to pravda. Cestování je totiž vážně vždycky geniální nápad.

Ve Štrasburku jsem strávila všeho všudy asi čtrnáct báječně využitých, nádherných hodin. Pojala jsem to jako z časového hlediska velmi ekonomický výlet, jelikož jsem tam i zpátky cestovala přes noc. Tím pádem jsem si město užívala od rána do večera a čas v autobuse jsem využila spánkem. Teda jestli se tomu dá říkat spánek... Na tom ale nesejde, podstatný je tady ten den.

Centrum Štrasburku je poměrně malé. V pohodě ho zvládnete projít pěšky a všechno, co stojí za vidění, bez problému stihnete. Určitě doporučuji si hned na začátku opatřit lístek na loď. Plavbu doprovází komentář informující o nejdůležitějších místech a hlavně si uděláte celkem dobrou představu o tom, jak město vypadá, kudy kam vedou uličky a tak. A navíc to vážně stojí za to.

       

Co mě na Štrasburku naprosto dostalo, byla čtvrť
La Petite France. Je plná domků, co tam stojí už od středověku a v ulicích visí znaky různých řemeslnických cechů. Prostě ráj pro milovníky historie.

Kromě těchhle unikátů tam narazíte třeba na vánoční obchod, kde mají Vánoce opravdu po celý rok. Takže ať už se do Štrasu vydáte v prosinci nebo v červenci, vánoční ozdůbku si můžete odvést vždycky...

A nebyla bych to já, kdybych se zapomněla zmínit o jídle.
Makronka ve Francii je samozřejmost. Tady mají tak nějak úplně jinou chuť než u nás. Ale asi to bude spíš tou atmosférou, protože pochybuju, že by se v dnešní době nějak zásadně lišily ingredience nebo způsob výroby. Jenže makronka je prostě nefalšovaná Francouzka, takže až se budete procházet po městě kdekoli ve Francii a uvidíte ji za výlohou, pro jednu si zaskočte.

Co je však úplně typické pro region Alsace, to je Tarte flambée - tenoučká placka bohatě pokrytá náplní. Většinou ji tvoří zakysaná smetana, sýr, slanina a cibule, ale často se doplňuje třeba ještě o kozí sýr nebo žampiony. Zkrátka pro mlsné jazýčky vzniklo několik variant, aby si každý mohl vybrat tu svou.

A jestli, stejně jako já, zbožňujete kavárny, tak ve Štrasburku si určitě vyberete. Skvělý francouzský kafe a domácí ovocnej koláč s drobenkou jsou jako sen. Nebo spíš ráj.

Strasbourg mě dostal. Miluju Francii, miluju Paříž a odteď miluju i tohle o něco klidnější městečko plný milejch, usměvavejch Francouzů, obchůdků a úzkejch uliček. Byl to exkluzivní únik od reality. A i když jsem dvě noci pořádně nespala, odpočinula jsem si, jak už dlouho ne. Cíl splněn. Už jsem zvědavá, kam uteču příště.

Fejeton z šuplíku

Tenhle fejeton je jenom můj. A píšu ho pro sebe. Aspoň jsem si to teda ze začátku myslela, ale když jsem nad tím pak trochu zauvažovala, řekla jsem si, že by možná nebylo zase tak úplně od věci ho vytáhnout z šuplíku a vystavit ho několika čtenářským očím. Ale bude to naše tajemství, moje a vaše, jo?

Začneme asi úplně od začátku. Jsou věci, o kterých člověk raději moc nemluví, přestože to - paradoxně - dost potřebuje. Většinou si tyhle myšlenky nechává pro sebe a ony se tam pořád dokola vytrvale točí. Jako kolotoč, co se zastaví jenom v momentě, kdy dotyčného přemůže po dlouhých hodinách bdělosti únava a konečně přijde spánek. A někdy ty úvahy ne a ne dát pokoj, a tak se vloupají i do snů. Když se někomu svěříte, většinou to pomůže. Minimálně se vám aspoň trošku uleví. Každá osoba, která vás vyslechne, jako by na sebe vzala kus té tíhy. Ale většinou je problém svěřit se jednou, natož víckrát… Proto jsem si to radši napsala. Stačí jen chvilka k tomu, abych ze sebe ty myšlenky dostala. Pak už je můžu prozradit komukoliv. Klidně všem na světě, když budu chtít. Ne že bych to měla v plánu, samozřejmě.

Tak jo, jdeme na to. Většina lidí touží po lásce. Láska. Co to je vůbec za slovo. Jak ho definovat? Je to pocit, chemická reakce, zvláštní harmonie? A jak se vlastně liší od zamilovanosti? Možná nijak. Nebo třeba vůbec nic neznamená, neexistuje, je to jen slovo… Něco, za čím se všichni ženou, protože si myslí, že je to jediný klíč ke štěstí a že je zkrátka a dobře správné svoji lásku najít. Co já vím?! Ale nemůžu popřít, že jsem úplně stejná jako všichni ostatní. I já ji hledám. Nebo aspoň něco, co by se jí trochu podobalo. Teď už si ale uvědomuju, že nejde hledat něco, co neznáte. Ona ta novinka musí prostě přijít sama.

Nevěděla jsem, že ten pocit existuje. Je to dost zvláštní. A ze začátku to tak ani nevypadalo. Nic neobvyklého jsem na sobě nezaregistrovala. Anebo se ve mně přeci jen něco pohnulo už v prvním okamžiku? Já vlastně ani nevím… Na tom už teď stejně nezáleží. Jenže pak se to pomalu začalo měnit. I když jsem si to nechtěla přiznat, brzy jsem si všimla, že ve chvílích, kdy si povídáme, zastaví se pro mě čas. A že si přeju, aby se už nikdy nepohnul a my si povídali donekonečna. Líbí se mi, jak odolává mým sarkastickým poznámkách a jak se směje tomu, co říkám. A on často rozesměje mě. Ani nemusí promluvit, stačí, když si vzpomenu, co řekl někdy dřív. Dokáže mě opakovaně přivádět do rozpaků i mi pořádně rozbušit srdce. To vždycky, když čekám na cokoli, co mi ho připomene nebo přiblíží. Když to přijde, naopak je moje srdce naprosto klidné. Jako by bylo spokojené… Bolí mě břicho, a když přemýšlím o tom, proč se neozval, nemůžu pořádně polknout. To asi jak ti motýli v mém žaludku strachy třepetají křídly tak moc, že už se tam nic jiného nevejde. Při usínání se mi točí hlava. To zase podle mě způsobuje ten kolotoč myšlenek, o kterém jsem se zmiňovala o pár řádků výš. A nejhorší (nebo nejkrásnější?) na tom je, že nad sebou ztrácím svoji kontrolu, na kterou jsem tak zvyklá. Leccos mě najednou nezajímá, protože ta místa v hlavě zaplavila ona zvláštní chemická látka nebo co to podle těch vědců vlastně je… Každopádně ten pocit, který ve mně vyvolává, je fajn. Tak fajn, že o něj nechci přijít. Jen nevím, jestli tenhle strach má být součástí. A je to tady zase. Motýli cítí ohrožení. Ale mají smůlu, právě jsem se najedla, ha! Třepetání nebude. Alespoň teda prozatím. Správný čas udělat za tím vším tečku, nemyslíte?

Kouzelné Švýcarsko

Je konec září a já vůbec nic nestíhám. Už zase. Ale vzhledem k tomu, že celou sobotu jsem zaplnila sháněním šatů na maturitní ples (nutno podotknouti, že bylo úspěšné), touláním po mých milovaných rodných Vinohradech a sezením v kavárně nad kafíčkem a naprosto top mrkváčem, je vlastně ideální čas pro napsání článku. Další důvod je pak to, že mě trochu tlačí čas, protože je zkrátka a dobře třicátýho a já si slíbila, že tenhle článek stihnu vydat do konce měsíce, a to ať se děje cokoli. No přeci sama sebe nemůžu tak zklamat!

Znáte to, jakmile v září vstoupíte do školy, najednou začne být všeho moc a dva měsíce volna jako by nebyly. Právě proto jsem ráda, že letos jsem ten krušný začátek neprožívala úplně standardně. Než se totiž ten kolotoč stihl na plný obrátky roztočit, tak jsem z něj ještě na chvilku vystoupila a odjela pryč. Jinými slovy jsem si lehce prodloužila prázdniny a alespoň na moment ještě nabyla dojmu (bohužel falešného), že před sebou vlastně vůbec nemám tolik práce... Švýcarsko totiž dokáže zastavit čas.

A jelikož jsem navíc cestovala se samými skvělými lidmi, všechno bylo ještě báječnější. Během několika dní jsme navštívili spoustu nezapomenutelných míst a dá se říci, že jsme poznali všechny tváře Švýcarska.

Tahle poměrně malinká země totiž nabízí nespočet možností toho, jak si její návštěvu užít po svém. Ať už se chcete kochat přírodou, nasávat městkou atmosféru plnou kultury a umění nebo navštěvovat památky, nemůže se vám stát, že byste odjížděli zklamaní. Jo a jestli jste taky takoví milovníci jídla jako já, Švýcarsko je stoprocentně jedna ze zemí, kterou musíte "okusit". Bezkonkurenční sýr a jedinečná čokoláda jsou důkazem toho, že na gastronomickém žebříčku má své místo opravdu hodně vysoko...

Za návštěvu rozhodně stojí sýrárna Gruyere. Právě tady se totiž tenhle jedinečný sýr vyrábí. Kromě toho, že dostanete vlastní balíček sýru jako ochutnávku k prohlídce, se dozvíte opravdu všechno o tom, jak výroba probíhá. Jen doporučuji, abyste si svého přenosného průvodce nastavili na angličtinu, francouzštinu nebo němčinu. Česká verze se jim opravdu nepovedla, teda pokud vám není pět...                        

No a až se dostatečně nabažíte sýru, posuňte se o něco výše do městečka. Celé si ho pomalu projděte a vyšlápněte si kopeček, na kterém se tyčí hrad. Bude se vám tam líbit.

Dalším monumentem, tentokrát přírodním, jsou dozajista hory. Konkrétně ten úžasný výhled... Pokud ve zdraví přežijete strastiplnou cestu autobusu do tamních horských výšin, při pohledu dolů se vám dech zastaví zcela určitě. A až budete plánovat, do jakých míst se vydáte, vyberte si přehradu Grande Dixence Dam. Je ve výšce okolo 2 700 m n. m. a voda, která ji naplňuje, má mléčně bílou barvu, která se jen tak nevidí.

Nicméně - vraťme se ještě k jídlu. Na úvod jedna malá otázečka pro každého z vás... Máte rádi čokoládu? Protože jestli jo, vesnička Broc ve které se nachází La maison Cailler, vám nabídne nejčokoládovější gastrozážitek, jaký si možná ani neumíte představit. Projdete se džunglí, ze které se berou kakaové boby, zjistíte, čím vším si prochází takový čokoládový bonbon předtím, než ho vybalíte z obalu a strčíte do pusy a vlastnoručně si vyloupnete kakaový bob. A nakonec vás čeká neomezená ochutnávka... No není to nebe? Mimochodem, pan Cailler byl historicky prvním čokolatiérem, kterého napadlo vyrobit tabulkovou čokoládu. Myslím, že Nobelova cena by se měla udělat i za přínos světové kuchyni. A tenhle pán by pro mě byl žhavým kandidátem...

Když cestuji, ať už v Čechách nebo v zahraničí, vybírám si většinou města. Baví mě, jak to tam žije, kolik všemožných kulturních proudů se tam prolíná a jakými barvami to tam hraje. Asi jsem prostě městský člověk... Každopádně jsem se cítila neskutečně šťastná, když jsem se procházela trochu přeplněnými ulicemi Bernu nebo pozorovala západ slunce u břehu Ženevského jezera v městečku Montreux. Dá se říct, že v těchhle chvílích mi nic nechybělo. A víte, co na tom bylo nejkrásnější?
To, jak se tahle města lišila. Německý, nonkonformní, umělecký a moderní Bern naproti frankofonnímu, osobitějšímu, menšímu a tradičnímu Montreux. Rozdíly nemusíte ani hledat a na každém rohu jich najdete hned několik. A tahle rozmanitost je možná hlavním důvodem toho, že tak ráda cestuju a poznávám všechno, co je nějakým způsobem jiné a nové. Nikdy nevím, co objevím. Nevím ani to, jestli se mi to bude líbit, nebo ne. Ale jsem si naprosto jistá, že využiju každou příležitost k tomu, abych to zkusila...

Poslední (k)rok

Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou je to tady. Když jsem před třemi lety touhle dobou poznávala na adapťáku svoji novou třídu, ani ve snu by mě nenapadlo, jak rychle mi ty roky utečou. Ale stalo se... Jsem ve čtvrťáku.

Vzhledem k tomu, že si na našem gymplu připadám pořád tak nějak "nová", zdá se mi skoro neuvěřitelný, že nikdo, kdo by tam byl déle než náš ročník, tam vlastně není. Teda až na ty profesory a profesorky, ale to je v tuhle chvíli naprosto bezpředmětný detail. Zkrátka a dobře mířím do finiše.
Ale ještě předtím, než naposledy projdu se statusem studentky vchodovými dveřmi prestižního pražského gymnázia, čeká mě ještě pár příjemných, a taky pár poněkud méně příjemných chvil. Do první skupiny bych zařadila maturitní ples a samozřejmě úžasnou, nezapomenutelnou afterparty. Druhou skupinu pak tvoří závěrečná práce a... maturitka! To bude úplně poslední krok letošního, mého (snad) posledního, školního roku. Ale jak by řekl jeden nejmenovaný profesor - tahle "intelektuální party" bude jistě "snadná, lehká, primitivní a žertovná". Tak určitě...

Když jsem v neděli druhýho září ležela v posteli a snažila se usnout, došlo mi, že už je to fakt za dveřmi. Letos to přijde. Já budu maturovat. Mimochodem, taky vám ze slova maturita behá mráz po zádech? Ta představa, že držím v ruce propisku a horečně přemýšlím, jak zpracovat zadané téma, zatímco mi buší srdce jako splašené a bouří se mi žaludek, který se stal nebohým centrem všech těch nervů... Nebo ta chvíle, kdy člověk sedí na chodbě a čeká, až dostane příležitost vejít do třídy, aby si pak roztřesenou rukou vytáhl číslo otázky... V následujících minutách se bude mozek trápit pátráním v té hromadě informací, kterou musel až do této chvíle udržet neporušenou a kompletní. Brrr...

Ale což. Ještě nám nezačal ani podzim. A po něm bude ještě dlouhá zima. Jaro je daleko, a dřív, než dorazí, přijde ještě celá spousta pěknejch dní, co budou stát za úsměv od ucha k uchu. Myslím, že by to mohl být třeba dnešek, co vy na to?

Uitzonderlijk Amsterdam

Nápad na výlet do Amsterdamu vznikl úplně spontánně během toho, co jsme se s kamarádkou skvěle bavily na oslavě. Prostě jsme si jen tak řekly, že vyrazíme. Bylo nám v tu chvíli úplně jedno, jak to provedeme, a jediné, co jsme věděly jistě, bylo, že to za každou cenu chceme uskutečnit. A pak jsme se směle bavily dál...

Možná si teď říkáte, že takových nápadů vzniká na oslavách a večírcích nespočitatelné množství.
A že většina se jich rozplyne do druhého dne. Jenže to nebyl náš případ. Pár týdnů nato jsem objednala letenky. Nic víc než cestu z jednoho letiště na druhé jsme neměly. Ubytování? To se přeci vyřeší, na to je dost času!

Abychom ale přeci jen v Amstru nevystoupily z letadla a nekoukaly, kudy kam, trošku jsme si to naplánovaly. Sešly jsme se a s počítačem v tašce jsme se "zašily" do kavárny. No a bylo to. Našly jsme super ubytování za fajn cenu a s širokou nabídkou služeb. V hotelu New West Inn Amsterdam
si můžete pohodlně - přímo na recepci - koupit jednodenní, dvoudenní nebo třídenní jízdenku na veškerou dopravu v Amsterdamu. Nebydlely jsme sice přímo v centru, ale pár minut chůze od hotelu je zastávka tramvaje, která vás za dvacet minut doveze do samého srdce tohohle úžasně živého města. O tom, že my jsme zrovna měly tu smůlu a kvůli opravám kolejí jsme musely na jinou zastávku dojíždět náhradním autobusem bych mohla pomlčet, ale říkám si, že vlastně není důvod. Cesta se touhle drobnou komplikací nijak zásadně neprodlužovala a my si aspoň do konce života budeme pamatovat náměstí, kde jsme přesedaly na sedmnáctku. Ach jo, hned bych se na Surinameplein vrátila...

Další výhoda našeho hotelu byla bezpochyby možnost půjčit si přímo tam kola! Nemusely jsme tak na jeden den vůbec kupovat jízdenky, abychom se dostaly do centra a zase zpátky. Prostě jsme ráno nasedly a vyrazily. Ze začátku to nebyla úplně idylka, protože tak dvě minuty potom, co jsme vyjely, se zatáhlo a po pěti minutách začalo lejt. Mohla bych napsat, že pršelo, ale tohle slovo by úplně nevystihovalo situaci... Tak jsme si koupily pláštěnky. Úplně zbytečně. Stejně jsme byly po chvilce mokrý, protože na nohou ten igelit jaksi nedržel. Zastavily jsme a samozřejmě - za deset minut bylo po dešti a vysvitlo sluníčko. Tak aspoň že tak.

A kam se v Amstru musíte rozhodně vypravit? Kromě jednotlivých zajímavostí bych vám chtěla
v prvé řadě dát takový všeobecný tip. Využijte toho, že samotné centrum je poměrně malé a dá se v pohodě projít pěšky, popřípadě projet na kole. Určitě to má daleko větší kouzlo než někde vystoupit z tramvaje, prohlédnout si jednu budovu nebo do ní vlézt, popojet o pár bloků dál a takhle to opakovat pořád do kolečka. Uvidíte, že se to vyplatí a opravdu nic vám neunikne.

Určitě si ale udělejte procházku po proslulém Vondelparku, který je plný lávek a mostů, stromů, zeleně i laviček, kde si můžete na chvilku sednout a pozorovat obyvatele Amsterdamu i turisty procházející nebo projíždějící kolem vás. Nebo, když vám bude přát počasí, si sedněte do trávy a udělejte si piknik.

Cestou do Vondelparku projděte kolem Rijksmusea k již téměř legendárnímu nápisu I amsterdam. Bez fotky se všemi písmenky zkrátka nemůžete odjet. A pokud vás nebude tížit čas, zajděte na prohlídku do některého z muzeí v okolí - ať už do toho již zmiňovaného či třeba do Van Goghova muzea.

Za návštěvu určitě stojí i květinový trh, kde si můžete vyzkoušet dřeváky ve svojí velikosti. A klidně si je i koupit a odvést domů. Prý si na to zvyknete a už je nesundáte. No, já teda nevím... Když už se nerozhodnete pro koupi dřeváků jako vaší nové oblíbené obuvi, určitě neodoláte těm malým v podobě přívěsků nebo magnetek, které seženete ve stáncích se suvenýry. Když k nim ještě přihodíte typické amsterdamské domečky, nikomu, kdo uvidí vaši lednici, rozhodně neunikne, že jste byli v Amsterdamu.

     

Jako milovník kaváren jsem byla odhodlána objevit tu nejkrásnější, která se tu dá najít. Na plné čáře pro mě vyhrála stylová pražírna Lot Sixty One. Na tamních baristech je znát, že svou práci dělají skutečně rádi a kávu tady připravují se vší parádou a v hipster atmosféře. Líbil se mi domácký přístup i to, že se tu během hodiny zastavilo na rychlé kafe a přátelský pokec několik místních. A doporučuju i jejich mrkvový chlebíček - fakt neměl chybu.

A co by to bylo za návštěvu Amsterdamu, kdybychom si neprošly Red Light District? Samozřejmě by night. Když už tam člověk je, v žádném případě by si to neměl nechat ujít, protože nelze popřít, že Čtvrť červených luceren k Amstru neodmyslitelně patří. A až se odtud budete vracet zpět do hotelu, zajděte i do Sexmuzea. Mají tu otevřeno až do jedenácti hodin večer a určitě si, stejně jako my, odnesete zážitek, na který nezapomenete. Mají tu plno expozic, co se ale zkrátka musí vidět na vlastní oči... A bez ostychu je to koneckonců další z věcí, co vás napadne, když se řekne Amsterdam, nebo snad ne?

Zmínit bych se měla asi i o coffeeshopech. Ani jeden konkrétní vám ale nemůžu doporučit, protože jsme žádný přímo nenavštívily. Nicméně během toulání všemi možnými uličkami a zákoutími města jsme narazily na nespočet z nich, a pokud zatoužíte vyzkoušet i tuhle stránku Amsterdamu, nebojte, je z čeho vybírat!

Co se týče jídla, rozhodně byste měli ochutnat hranolky. Je libo amsterdamská cibulová, sýrová nebo třeba hořčično-majonézová omáčka? Je jedno, po které sáhnete, protože v kombinaci s dozlatova upečenýma hranama si získá vaše srdce.

Na trhu si zase dejte slaďoučkou sirupovou vafli - typickou holandskou sladkost. Prodává se i u nás pod názvem Tofík nebo Tofínek a pamatuju si, že když jsem byla malá, babička mi ji vždycky pokládala na hrnek s kakaem nebo čajem, aby se pěkně nahřála a náplň v ní se rozpustila. Určitě jsem se tedy nemohla vzdát příležitosti ochutnat v Holandsku tu pravou...

Je tu ještě celá spousta věcí, o kterých bych mohla napsat další desítky řádků... Dům Anny Frankové, Muzeum tulipánů nebo sýrů, kanály a lodě... Jenže do jednoho článků by se to všechno ani nevešlo, takže navážu na můj úvodní tip - choďte pěšky a projděte všechno. Vyberte si to, co na vás udělá největší dojem. Pak už zbývá jediné - pořádně si to užít!

Amsterdam je město, kde to zkrátka žije. Je to místo, kde kromě nočního života hraje prim i typický městský ruch, obchody, bistra a pouliční zábava. Ačkoli prostorově není příliš rozlehlé, to, co najdete uvnitř, je neobyčejně bohaté a rozmanité. Jinými slovy - stále je tu co objevovat.

A úplně na závěr bych vám chtěla dát ještě poslední radu... Dělejte spontánní rozhodnutí. Hlavně na oslavách.

Hra jménem historie

Hodně lidí se mě ptá, proč se chci věnovat minulosti... Proč zasvětit svůj život něčemu, co už skončilo. Je to pryč. Jednou provždy. Že prý je v dnešním světě důležitá hlavně budoucnost
a měla bych se zabývat něčím, co má nějakou perspektivu. Ale já to vidím jinak a místo toho, abych jen kývla hlavou, sklopila pohled a poslechla, jsem se rozhodla, že se svůj pohled na historii pokusím vysvětlit...

V jedné věci se tihle lidé, co se na minulost dívají jako na něco pro život nepodstatného, mají pravdu. Stalo se to a je to pryč. Ale tak jednoduché, aby se o tom dalo říci, že jednou provždy, to rozhodně není. Historie je trochu jako nekonečná hra. Někteří lidé jsou hráči, kteří to všechno řídí. A ti ostatní jsou jen figurky, co prostě poslouchají. Při každičkém tahu, který přijde, je důležitý začátek. A to, co bude následovat, závisí na tom, co předcházelo. Pokud chcete být dobrým hráčem, musíte být pozorní. Nesmí vám uniknout ani jeden pohyb ostatních hráčů, kteří jsou na tahu před vámi, po vás i s vámi zároveň. A všechno, co se na hracím poli stane, si musíte dobře pamatovat. Jinak uděláte chybu. A chyba pro vás bude znamenat konec hry...

Už chápete? Já nechci být jen figurka. Ani špatný hráč. Proč bych měla poslouchat někoho, kdo se může mýlit, když se můžu spolehnout sama na sebe a na svůj vlastní rozum? A proč mám opakovat chyby, které už někdo udělal přede mnou? Já chci být dobrý hráč... A dobrý hráč musí mít přehled o tom, co se dělo, aby mohl předvídat, co se teprve dít bude. Když se nepoučíme z chyb z minulosti, nepoučíme se z ničeho. Jestliže nebudeme schopni nahlédnout do historie, nemáme právo nahlížet do budoucnosti nebo se snažit ji utvářet. Bez toho, aniž bychom znali souvislosti, nedokážeme vytvořit paralelu se současným světem, a tedy ani rozhodovat, co je správné. Jak jsem se zmínila. Historie je něco jako nekonečná hra. Pořád se opakuje. Ale když ji budeme znát, můžeme dosáhnout toho, že se bude opakovat jen to dobré. A to stojí za úvahu, ne?

Buda & Pešť

Život je cesta. A cesta je život. Proto se snažím podnikat jednu za druhou. Tím, že poznávám nová místa navíc poznávám i sebe... Když nejsem doma, přemýšlím totiž trochu jinak, což je docela přirozený. Protože doma je vždycky dost toho, co musíte udělat. Na cestách ne. Tam je nejlepší prostě jen jít dál a klidně se ztratit. Nechat to být a jednoduše někde skončit. Však ono to vždycky nějak dopadne! A navíc - takové spontánní zatoulání ve většině případů končí dobře. Kdo ví? Možná díky úplné náhodě narazíte na tu nejkrásnější kavárničku, co jste kdy viděli. Nebo třeba potkáte někoho, kdo vám změní život. Ale abyste to zjistili, tak se musíte - jak už jsem zmínila - nejdřív ztratit. Vydat se někam, kde to neznáte. A jestli přeci jenom chcete mít jistotu, že zase najdete cestu zpátky, vezměte si k ruce mapu.

Miluju města a všechno v nich. Ulice, domy, kavárny, restaurace, památky. Dokonce i lidi. I když jich je tam hodně, nevadí mi to, protože jsem jeden z nich. Baví mě je pozorovat a přemýšlet, kam asi spěchají, na koho čekají nebo kvůli komu se zrovna usmívají během telefonování. Každý tenhle člóbrda má svůj příběh. Já ho mám taky... Jestlipak někdo z těch, co mě míjí někde na rohu úzké uličky přemýšlí o tom samém, co já?

Budapešť je nádherná. Je to město plný života a pouliční kultury. Něco přesně pro mě. Ať už vykročíte kterýmkoliv směrem, všude na vás čeká něco, co vás mile překvapí. Na své si tu přijde každý. Milovník umění, historie i architektury. Nebo třeba ten, kdo miluje tržnice a obchody. Těch je tu spoustu. A když si budete chtít jen tak sednout někde venku, vydejte se k budově parlamentu. Můžete si sednout na lavičku nebo třeba jen tak do trávy... Nezapomeňte při tom sezení vyhlížet tramvaje. Jsou žlutý a naprosto mě okouzlily!

A proč vlastně Buda & Pešť? Tohle velkoměsto se totiž skládá ze dvou částí. Na každé straně Dunaje je jedna.
Z rybářských bašt v Budě si užijte nádherný výhled na řeku, mosty i ulice a rozmyslete si, kudy se rozhodnete město projít. Pak přejděte na druhou stranu a prozkoumejte Pešť. Nenechte si ujít ulici Váci plnou nejrůznějších obchodů. Přirovnala bych ji k pražské ulici Na Příkopě. Nezapomeňte ani na Andrássyho třídu. To je zase něco jako Pařížská. Za projití nepochybně stojí. A když budete nakukovat do menších uliček, které do ní ústí, určitě objevíte příjemný místečko na posezení. O bistra, restaurace či kavárny v Budapešti skutečně není nouze. A kdo by odolal neobsazenému malému stolku v rohu pod stromem, který vypadá, jako by čekal jen a jen na vás?


Jedna informace na závěr. V Budapešti jsem se díky svému báječnému orientačnímu smyslu samozřejmě neztratila... S mapou o velikosti A4 jsem našla všechno, co jsem chtěla. To, co jsem měla v plánu na chvíli ztratit, se mi ale ztratit podařilo... A to pojem o čase a realitě. Zapomněla jsem na všechno, co do Budapešti nepatří a prostě jsem se vydala napospas jejímu kouzlu. Bylo to sakra dobrý rozhodnutí.

Okamžiky štěstí

Štěstí je fajn. A mít ho celej život při sobě určitě není vůbec špatný. Na druhou stranu, kdo může říct, že mu štěstí hrálo do karet úplně vždycky, ať se dělo, co se dělo? Jo, pár lidí by se asi našlo, ale kdybych byla na jejich místě, asi by mě to spíš trošku znervózňovalo. No nepohrávali byste si v takovým případě s myšlenkou, že už to začíná být nějaký divný a brzy to musí skončit, respektive přijít nějaká děsná katastrofa, která vám to dosavadní štěstí spočítá i s úrokama? Já teda jo. Takže by mi moje štěstí v podstatě stejně ničil strach... Z toho plyne, že na emocionálním vrcholu nemůže být celej život vůbec nikdo. Nicméně...

Život se skládá z okamžiků. Z takovejch těch malejch střípků, co nám v danou chvíli možná nepřipadaj nijak zásadně důležitý, ale ve finále se právě tyhle momenty ukládají do naší paměti jako vzpomínky. Při vzpomínání někdy jen hledíme do prázdna, pohráváme si s vlasy, koušeme si rty... Někdy se usmíváme, nebo dokonce propukáme v hlasitý smích. A někdy taky pláčeme. Možná proto, že jsme v tom okamžiku, který nám právě přišel na mysl, byli moc smutní, nebo naopak moc šťastní. A takhle bych mohla pokračovat. Existuje nepřeberné množství situací, co můžou nastat, a tedy i kombinací pocitů a reakcí, co následují. Důležitý ale je, že i když má někdo v životě dlouhodobě smůlu, pořád i do takového života vstupují okamžiky štěstí. Takové, co dokážou vyloudit na každičký tváři úsměv. A řeknu vám, že pro tyhle momenty stojí za to žít. Každej den se snažím, abych prožila hned několik takovejch okamžiků, abych si je mohla uložit do paměti a schovat si je na horší časy, kdy třeba nebudu mít zrovna chuť se smát. Věřím, že když má člověk na co vzpomínat, má v zásobě jakousi rezervu, která mu může pomoct líp překonat bolest, strach i nejistotu. A navíc to má i vedlejší účinek - když budete na každým dnu hledat něco hezkýho, zjistíte, že žijete naplno a nic vám neuniká. Život vám jen tak neprotéká mezi prsty, ale skutečně z něj čerpáte. Tak běžte žít, ať máte na co vzpomínat!

Mimochodem, doporučui si přečíst knížku Okamžiky štěstí od Patrika Hartla, která mi vnukla nápad na tenhle článek a v jejích stránkách je parádně popsáno, jak krásné okamžiky můžete prožít (a užít si je!) i když to skoro vypadá, že vám život vyhlásil válku.
Děkuji své báječné kamarádce za to, že mi ji darovala.

Lev, nebo antilopa?

Když jsem takhle jednou seděla v autě vedle taťky a jeli jsme spolu po celém dni domů, jako obvykle jsme tak nějak probírali život a situace, které v něm nastávají. Znáte to... Co je poslední dobou fakt děsný nebo co je naopak děsně dobrý. Abych byla upřímná, už si vůbec nepamatuju, o čem jsme se ten večer vlastně bavili, ale v hlavě mi utkvěla jedna zásada, se kterou taťka tehdy přišel...

Jak tak jedeme, najednou povídá: "Hele, v životě je úplně jedno, jestli jsi lev, nebo antilopa, ale každopádně musíš běžet rychlejc." Nejdřív jsem se začala hrozně moc smát, protože mi to v tu chvíli přišlo docela dost vtipný, jenže táta pak začal svůj výrok naprosto seriózně obhajovat. A já zmlkla
a poslouchala, co se mi tím snažil říct. Asi tak o minutu později jsem věděla, že tohle životní moudro si budu pamatovat celý život.

A teď bych vám to možná taky mohla vysvětlit, co? Je to jednoduchý. Každej zkrátka nemůže bejt dravej jako lev, ten, co si jde pevně za svým a prodírá se skrz ty slabší, co mu nestačí. A když nejste lev, nezbývá vám nic jinýho, než být antilopa. Abyste přežili, musíte utéct tomu lvu. Dostat se do bezpečí. Být rychlejší. Je to jednoduchá rovnice. Aby lev uspěl, musí být rychlejší než antilopa, ulovit ji, a tím se dostat dál. Naopak aby byla úspěšná ta slabší, bezbranná antilopa, musí být rychlejší než lev a nenechat se chytit. V té jediné větě, co mi táta tehdy večer řekl, se za primitivními slovy skrývá jedna velká životní pravda. Když se chcete někam dostat a být v tom, co děláte, nejlepší, nestačí si za tím jen jít. Chce to běžet...

Frankoholik

Aux Champs-Elysées, aux Champs-Elysées
Au soleil, sous la pluie, à midi ou à minuit
Il y a tout ce que vous voulez aux Champs-Elysées.

Někdy se sama sebe ptám, čím to asi tak může být, že mám Francii raději než jakoukoli jinou zemi na světě. Říkám si, kde se ve mně tahle náklonnost bere a hlavně - co ji způsobilo. Nepřišla jsem na to. Ale víte co? Ono to vlastně není vůbec důležitý, protože mi bohatě stačí, že to tak prostě je. Rozhodla jsem se, že nemá smysl dál pátrat a spokojila se s tím, že mám v sobě asi francouzskou duši. A kdo ví? Vždyť v Česku žije jen okolo jedenáct procent (neberte mě za slovo, fakt nemám ponětí, jestli je to jedenáct nebo třináct) pravých, nefalšovaných Slovanů. Z čehož plyne, že těch zbylých osmdesát devět (nebo taky osmdesát sedm) procent pochází odjinud. A kromě Germánů můžeme mít my všichni, vy i já, předky právě někde mezi Francouzi, Rumuny, Maďary a co já vím. Vyberte si, kdo je vám nejsympatičtější a žijte v hezký představě, že v sobě máte trošku toho zahraničního šmrncu...

No, úvaha nad tím, proč mě to k Francii tak táhne, máme za sebou. Jenže je to vážně jenom úvaha, takže na to nemůžeme pohlížet jako na směrodatnou informaci. Ale důvody, proč všechno francouzský tak miluju, už směrodatný jsou. A je jich hned několik.

Kdo mě zná, tak dobře ví, že miluju kafe, koláče a kavárny. Francouzi taky a je to znát. V Paříži je kaváren tolik, že nevíte, do které si sednout dřív. Nejradši byste si celej den jenom přesedali a porovnávali, kde je vám nejlíp.  Můžete si vybrat. Uvolněná a domácká na Montmartru, kde si připadáte, jako kdyby čas běžel velkým obloukem kolem vás, malinká, moderní, s usměvavou servírkou za pultem někde v centru města nebo chic s šarmantním mrkajícím číšníkem u nábřeží Seiny. Zkrátka ráj pro lidi, jako jsem já.

Francouzi sami o sobě jsou skvělí lidi. Všichni mají dobrou náladu, neřeší hlouposti, vtipkují, jsou ukecaní a nedrží diety. Jídlo umí prožívat a toho si na nich cením. Tři tajemství francouzské kuchyně jsou ve své podstatě dost jednoduchá - máslo, máslo a... máslo. Francouzský bagety jsou nejlepší na světě croissantům se nic nevyrovná. Jo a mimochodem, už jste někdy ochutnali briošku? No, jestli ne, tak minimálně palačinky známe všichni a jistě mi dáte za pravdu, že bez nich by byl svět o několik odstínů tmavší. Opět za ně děkujeme Francii.

A když jsme u těch Francouzů, přiznejme si, že mezi ně patří celkem dost významných lidí. Kde by byla literatura bez Victora Huga, Antoine de Saint-Exupéryho, Charlese Baudelaira a mnoha dalších (omlouvám se všem ctěným literátům, které jsem nezmínila). A co takhle "otec moderního umění", uznávaný malíř Paul Cézanne? Jak chudá by byla kinematografie bez Brigitte Bardot nebo Belmonda?! O módě, parfémech a slavně Coco Channel nemluvě. Navíc bych takhle mohla pokračovat dál a dál. Francie jednoduše dala světu vážně hodně nenahraditelných věcí.

Od toho, že vylíčím, co všechno na Francii vnímám jako jedinečné, nemůžu očekávat, že z vás všech udělám stejné "frankoholiky". Spíš doufám, že jsem tím aspoň trošku přiblížila, jak tuhle zemi vnímám a hlavně proč. Protože k lásce potřebujete mít důvod. Nebo právě ani moc ne.

Photo diary - Kraków

Kraków jsem sice navštívila už podruhé, ale - přesně podle očekávání - jsem poznala, že "včera není dnes" a celé město i jeho atmosféru jsem vnímala úplně jinak, než před lety. Tak zaprvé se letošní návštěva lišila v tom, že bylo krásně. Když jsem Kraków viděla naposledy, byl říjen a pršelo. A počasí se podle mě na vašich dojmech z nějakého místa podepíše celkem zásadně... No a zadruhé mi tehdy bylo jedenáct. Myslím, že to nemusím více rozvádět. Každopádně Kraków je město, kde si každý najde to své, protože je to město mnoha tváří. A i když to zní jako klišé, skutečně tomu tak je!

Až do Krakówa dorazíte, určitě si nenechte ujít procházku podél Visly. Maximálně doporučuju si přivstat a po nábřeží se projít ráno. Kromě toho, že tu potkáte spoustu nadšených běžců a cyklistů dostanete jedinečnou píležitost k tomu, abyste začali svůj den doopravdy krásně. Uvidíte, jak neskutečně vás to nakopne.

Až se ocitnete mezi řekou a Wawelem, nezapomeňte se dívat napravo - určitě nepřehlédnete železného draka - symbol města - stojícího na velkém kameni. A když si počkáte na správný okamžik, něco uvidíte! Každou hodinu totiž chrlí oheň.

Dominantou města je bezpochyby gotický královský hrad Wawel, který rozhodně stojí za návštěvu. Doporučuji pokochat se hlavně exteriérem. Prohlédněte si zahrady a katedrálu sv. Stanislava a Václava. Pokud máte rádi prohlídky interiérů, můžete absolvovat asi hodinovou prohlídku v angličtině s průvodcem. Uvnitř upřete pozornost především na stěny - je to velkolepá podívaná. Až si budete myslet, že se jedná o tapety, vzpomeňte si, že jste na omylu. Jedná se o skutečné malby...

Hlavní náměstí je důležitým orientačním bodem. Právě odtud se rozbíhají všechny důležité uličky, které stojí za to postupně prozkoumat. Kraków je celkem přehledné město a jen velmi těžko tady zabloudíte. A i kdyby náhodou, právě sem, na Rynek Główny, se dokážete vrátit vždycky...

Stejně jako v mnoha větších městech Evropy
si i tady můžete půjčit kolo a využívat ho během vašeho objevování a poznávání. Určitě je to nejrychlejší způsob, jak město dobře poznat a zjistit, kudy se kam dostanete.

Až zatoužíte po dobré kávě a něčem sladkém, nebojte se, že by nebylo z čeho vybírat. Snad v každé uličce najdete útulnou kavárnu, pekárnu, bistro nebo zmrzlinářství, kde nebudete vědět, co ochutnat dříve...

... a jakmile se trochu posilníte...

... vydejte se na Krakovu mohylu! To lehčí stoupání za ten
výhled vážně stojí.


Nevynechejte ani místní tržnici. Seženete tady snad úplně všechno, od ovoce a zeleniny přes pesta, olivy a pečivo až po tradiční cukrovinky. A to se bavíme jenom o jídle...

 

A co kouzelného tu najdete dál?

Pokud milujete kavárny, bistra a pouliční jídlo, určitě zajděte do židovské čtvrti. Barevné ulice jsou takových podniků plné a všechny září pohodou a doslova hipsterskou náladou.

Můžete si objednat skvělou kávu, cheesecake, panini nebo i něco většího. Je na vás, jestli si k tomu vezmete knížku, někoho blízkého nebo jen sami sebe. Vždycky si to totiž užijete...

Je třeba si připomenout, že Kraków je významným historickým městem. Je plný nejen důležitých pamětihodností, ale především lidských příběhů a skutečných životů. Přesvědčit se o tom můžete
v Schindlerově továrně nedaleko od centra.

Muzeum je plné expozic...

...vzpomínek

                  ... a emocí.

Než se vydáte zpátky do centra, po prohlídce si zase můžete dát něco dobrého. V okolí továrny najdete hned několik restaurací nebo kaváren. Já neodolala skvěle vypadající a ještě lépe chutnající cookie sušence a flat white.



Kromě historie a super míst, kde se dá skvěle najíst je Kraków i městem umění. Výhodou je, že ho najdete přímo v ulicích. Nebo třeba na mostech...

A protože kdo byl v Polsku a neochutnal tradiční pirožky, jako by tam vůbec nebyl, musím vám doporučit, abyste je během své návštěvy rozhodně vyzkoušeli. Není třeba doporučovat konkrétní restauraci, jelikož na tuhle specialitu narazíte v podstatě všude, kam se vydáte. Můžete zajít například do tradiční polské hospůdky. Anebo přímo do specializované "pirožkárny". Všude vám je připraví na několik způsobů - ruské, s ovčím sýrem, s houbami nebo nasladko s tvarohem.
Za mě vyhrává ovčí sýr!

Doufám, že vám Kraków "učaroval" minimálně stejně, jako mně a že se tam co nejdříve vypravíte.
A připomínám, že je úplně jedno, jestli jste tam už někdy byli. Jak jsem zmiňovala, "včera není dnes" a každý den může přinést něco jiného. Tak dejte všem zítřkům příležitost!