Tombée amoureuse de Paris

Na začátku měsíce jsem si do diáře zapsala, že do konce dubna musím napsat článek o Paříži. Tak máme třicátýho, půl desátý večer, takže myslím, že čas už uzrál naprosto dostatečně. Lepší už to asi nebude, takže jsem se dvě a půl hoďky před limitem rozhodla se do toho konečně pustit...

Každý má asi svůj největší sen. Něco, co si fakt ze srdce přeje a je ochotný na to čekat, klidně i fakt dlouhou dobu. A podívat se do Paříže, to byl opravdu můj velký sen. Všechno, co je nějakým způsobem spjato s Francií, je mi hodně blízký a Paříž, to je pro mě něco jako kult. Chtěla jsem tam vyrazit už dlouho, ale paradoxní na tom je, že to rozhodnutí bylo nakonec docela sponánní. Jednou jsme tak s mamkou seděly večer v obýváku, povídaly si a klidně bych si vsadila, že i básnily o tom nejkrásnějším městě na světě... No a pak to najednou přišlo: "Pojedeme do Paříže, prostě jo!"
A tak jsme vyrazily. Mimochodem, řekla bych, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v našem životě.

Nechci vás podceňovat, ale silně pochybuju o tom, že si dokážete představit, jak moc jsem se těšila. Doslova jsem se nemohla dočkat. Když jsem se poprvé prošla po jedné z mnoha kouzelných pařížských uliček, cítila jsem se jako v ráji. To je vlastně docela slabý slovo, ale tak nějak nevím, jak ty pocity popsat. Možná trochu jako déja vu... Zkrátka jako kdybych tam tak trochu patřila, jako kdyby tam už kousek mě někdy byl. A nepíšu to proto, že tomu prostě jenom chci věřit, ale vážně kvůli tomu, že mi to tak připadalo. Bylo mi tam zkrátka dobře.

Za těch pár dní jsem toho viděla příliš mnoho na to, abych to tady všechno popisovala, ale zároveň moc málo na to, aby mi to stačilo. Jsem si naprosto jistá, že do Paříže se rozhodně budu vracet pravidelně. Ve chvíli, kdy moje oči naživo spatřily všechny ty krásy, jsem v Paříži našla svůj druhý domov. A to nemluvím o pravé francouzské bagetě! Nebo jablečném koláči v kavárně nedaleko Louvru. A co teprve rušnej Montmartre. Nenechte se zmást a až tam budete, zamiřte až k Sacré Coeur. Pak běžte ještě dál a najdete Montmartre, jak ho znají místní. Určitě neodoláte a stejně jako my si sednete do kavárničky, kde má každá židle i stoleček jinou barvu, servírka nikam nepospíchá, všichni se smějou a živě si povídají... Bude vám stačit to jen pozorovat, věřte mi. No a pak vám na stole přistane ten nejlepší citronovej koláč, jakej si vůbec dokážete představit.

Z Paříže jsem si odvezla nespočet dojmů, pocitů a vzpomínek. Splnila jsem si jeden sen, ale zároveň si i vytvořila podklad pro spoustu dalších. Zakusila jsem nejen to, jak chutná pravá francouzská tartaletka nebo quiche, ale především to, jak chutná život. Po "francouzsku", samozřejmě. Na nábřeží jsem si u milého staršího pána koupila výtisk Le Petit Prince a v metru poslouchala zvuk harmoniky. Každou chvíli jsem se dívala do usměvavých tváří a blaženě poslouchala francouzštinu.
No... Co dodat? Už abych tam zase byla...

Blog slaví rok!

Tak si představte, že dneska je to přesně rok, co jsem se rozhodla založit Mes petits écrits. Pamatuju si, že to bylo večer, seděla jsem v obýváku, s nohou pěkně vypodloženou polštářema a pevně rozhodnutá, že budu psát samé hlubokomyslné texty plné filozofování o životě. Že to tak úplně nevyšlo, tak to mě vůbec, ale fakt vůbec netrápí.

Když jsem si nedávno četla svoje první příspěvky, vrátilo se mi hodně vzpomínek a s nimi spojených pocitů. S blogem jsem začínala více méně z toho důvodu, že jsem se potřebovala vypsat z toho, co se mi dělo. Protože kdykoli jsem jen tak seděla, byla jsem naložená v slzách a netušila jsem, co si počít. To, že jsem začala psát mi pomohlo aspoň na chvíli zapomenout na bolavý koleno a v tý době pro mě naprosto zničenej život. Uvědomuju si, že ty články jsou plný něčeho, co se mi nedaří pojmenovat, něčeho, co je ale všechny tak nějak spojuje. Nevím, jestli je to směs nejistoty, strachu, naštvání, zklamání, ale zároveň i odhodlání a nezlomnýho přesvědčení... Každopádně - v určitým bodě se to změnilo. Začala jsem psát jinak. A možná proto, že jsem teď tak trochu jiná i já. Jinými slovy - není úplně od věci psát blog. Dá se na něm docela dobře sledovat, co se s vámi v určitým časovým úseku stalo, jak jste se změnili nebo vyvíjeli. Pokud k lepšímu, bouchněte šampáňo, no a jestli naopak k horšímu, aspoň máte příležitost se na to zaměřit. Zkrátka taková malá osobní zpětná vazba.

Před rokem jsem nepřemýšlela o tom, kolik článků a lidí, co je čtou, tady za nějaký čas bude. Psala jsem vždycky to, co mi zrovna přišlo do hlavy a pokračovalo přes prsty, které všechny moje úvahy vyťukávaly do klávesnice. Nesnažila jsem se vymýšlet žádný spešl témata a moc mě netrápilo, jestli to, co píšu bude někoho zajímat. Když se nad tím ale zamyslím teď, dochází mi, že přesně tohle zafungovalo. Nechci se tady topit v žádným klišé, že nejlepší je psát od srdíčka, to všichni známe, že jo. Spíš jsem tím chtěla naznačit, že když se rozhodnu zasednout k počítači, je to proto, že mám v hlavě nějakou myšlenku, kterou chci rozvinout. Nikdy to nedělám obráceně tak, že se zavřu v pokoji a řeknu si, že zrovna teď něco vymámím z mysli. To by totiž ani nestálo za to, abych vůbec budila notebook ze spánku, natož abych s tím pak ještě obtěžovala internet, nebo dokonce lidi kolem sebe...

No a dostáváme se k závěrečné části, a to k mému vyznání lásky této stránce a poděkování Vám (ať už jste čtenáři, nebo ne, tohle teď čtete a podle mě i to stojí za poděkování)... Ráda bych vyjádřila obrovské díky svému blogu, že mi po celý rok věrně naslouchal a převypravoval tu za mě všechny ty záležitosti... Dále děkuju Vám, že si je čas od času přečtete, protože mi to dělá vážně ohromnou radost. Sakra, ani si neumíte představit, jak moc velkou! A nakonec - jeden rok má blog za sebou, ale další už čeká, takže když budete mít volnou chvilku a hodíte po něm očkem, budu ráda. Protože tohle jsem já a Mes petits écrits...