Můj táta mi někdy říkává, že nás lituje. Totiž naši generaci. Asi si říkáte proč. Myslí si totiž, že neumíme žít opravdový život, jsme závislí na "síti", nedokážeme se na ničem normálně domluvit jako lidi, nevíme nic o skutečným světě a takhle bych mohla pokračovat. Ale jenom kvůli tomuhle nás nelituje...
Ten hlavní důvod je spíš to, že podle něj nebudeme mít na co vzpomínat. Narozdíl od něj a té jeho generace, samozřejmě. Třeba na to, jak od čtrnácti každej víkend brázdil pole na fichtlu, s klukama vyváděli kaskadérský kousky, který si zapomněli propočítat a jednoduše nemohly vyjít, třeba sjezd z prudkýho svahu s plynulým přejezdem na uzoučkou lávku přes potok. Co na tom, že táta skončil mimo ni, tzn. přímo v tom potoce a byl sedřenej - dokonce i pořezanej, protože (už tehdy!) lidi do potoků házeli skleněný lahve - přičemž měl všude v kůži štěrk a bahno. Musím uznat, že na tohle se nezapomíná... Nutno podotknout, že taťkových příhod a zážitků znám daleko víc, ale myslím, že tohle do uvedení naší problematiky bohatě postačí.
Je pravda, že většina našich "skvělejch" nápadů se lehce liší, ale myslím, že to rozhodně neznamená, že nebudeme mít na co vzpomínat... Jenom se prostě změnila doba. A s dobou se mění i lidé, zábava, nápady. Prostě všechno. Nechci tady nějak hájit moderní technologie, zrovna já osobně si taky myslím, že poslední dobou jich přibývá a je jich až dost, ale na druhou stranu se zase nedomnívám, že by nám braly tolik času, abychom přicházeli o zážitky, a tudíž i vzpomínky. Bavíme se sice jinak než naši rodiče, ale bavíme se. Naše děti se velmi pravděpodobně budou taky bavit úplně jinak než my, ale podstatné je, že bavit se budou. Každá generace má zkrátka to svoje... Střepy v odřeném koleni po adrenalinové jízdě na kole zní sice lákavě, ale podívat se ráno na video z noční párty je taky docela sranda. Bez toho mobilu by ta vzpomínka totiž vůbec nemusela být zachována, ne? Aspoň v něčem máme nad rodiči navrch. Vidíte, až přístě dojde na generační rozhovor s tátou, rozhodně mu odpovím tímhle poznatkem...
neděle 14. ledna 2018
neděle 7. ledna 2018
2017 měsíc po měsíci
Původně jsem to neměla v plánu, ale nakonec jsem se přeci jen rozhodla se za rokem 2017 ještě jednou pořádně ohlédnout. Sice už mám trochu zpoždění, protože nový rok se nám už naplno rozjel, ale nevadí - na vzpomínání není nikdy pozdě. Takže co se letos dělo?
Leden - měsíc dřiny
Zná to každý student. Leden není zrovna nejpopulárnější měsíc. Nebyla jsem líná vytáhnout diář a spočítat si, že jsem psala celkem 10 testů a k tomu prošla jedním ústním zkoušením. A jen tak mimochodem, v den vysvědčení jsme měli odpoledku a dělali moc pěknou práci ve dvojici o parybách. Zbytek mých kamarádů z jiných škol tou dobou společně hráli bowling, protože na rozdíl ode mě nikdo z nich ten den ve škole odpoledne nebyl... Nutno ještě podotknout, že další test následoval hned 1. února. Milé, že?
Ale byl to také měsíc sportovní dřiny. Udály se dva důležité závody. Ani jeden se nám moc výrazně nepovedl, ale že bychom je nějak zásdně pokazily, to se taky říct nedá. Každopádně i na průměrné závody se krásně vzpomíná, protože zážitek se spoustou vtipných střípků je to naprosto pokaždé. Jak člověk může zapomenout na to, že jsme si pódiovku zahájily bez zamávání zeleného praporku (když my se na ni už tak těšily a tolik jsme chtěly ukázat, jak skvěle ji dokážeme zacvičit) nebo na to, že letíte a čekáte (tak nějak déle než obvykle), až vás někdo (celý zbytek týmu) chytí? Naštěstí všechno dobře dopadlo a my se tomu pak mohly společně zasmát. Pak už mě holky vždycky chytaly včas.
Únor - infekční lyžák a kafíčko v Itálii
V únoru jsme se vypravili na lyžařský kurz do Rakouska. Nejdřív to byla fakt paráda - menší středisko, zato s krásnými sjezdovkami, pokoje s výhledem na hory, azuro... Jenže zakrátko nám idylku překazila jedna poněkud nepříjemná skutečnost. Začala se nám tam šířit viróza projevující se nepříjemnými zažívacími potížemi, u někoho i horečkou a tak. A že se šířila rychle. Nastala tak trochu hromadná panika. Všem už bylo vlastně chronicky špatně. Na konci lyžáku, když jsme seděli v autobusu, který nás vezl zpátky směr domovina, jsem zajásala, že jsem přežila bez újmy. No a ráno jsem jako jedna z mála směle vykročila do školy. Jenže za pár hodin jsem se v příšerných křečích a s nepřekonatelnou únavou vlekla naproti mamce, která si pro mě musela přijet. Zbytek dne jsem prospala. Nemohla jsem jíst, skoro ani pít a můj žaludek nesnesl jinou polohu než vleže. Mojí nejpestřejší stravou se stalo černočerné živočišné uhlí a černý čaj. Prostě jenom černá...
Konec února byl značně lepší. Jako každý rok jsem si s mamkou a taťkou vyrazila zalyžovat do Itošky. Tam už byl žaludek naštěstí ve formě, takže jsem si užila kafíčování, bombardinko i mojí milovanou pizzu. Tu já totiž hrozně miluju. Asi bych o ní taky měla někdy něco napsat.
Březen - štěstí a smích
Březen byl krásnej. Prožila jsem fakt skvělé chvíle a byl to poslední měsíc tohohle roku, kdy jsem mohla dělat všechno, co mě baví. Možná proto ho předpojatě hodnotím takhle přehnaně pozitivně. Každopádně zazávodily jsme si v Třebíči, nafotily super fotky s naším maskotem - Krtečkem a hned druhý den jsme si v Praze odskákaly bronz. Poslední březnový den, byl to pátek, je zároveň i dnem, na který hrozně ráda vzpomínám. Bylo sluníčko a teplo. A byla jsem na Petříně. Taky ve Vršovicích a jela jsem domů taxíkem. A šla jsem pozdě spát. Ráno jsem byla neuvěřitelně šťastná.
Duben - měsíc, kdy se všechno změnilo
Tenhle měsíc zkrátím, protože jeho příběh všichni znáte. Každopádně datum 10. 4. je pro mě nový pátek třináctého. Škoda, protože tak do půl osmý večer ten den neměl chybu. Pak už to stálo za velký kulový. Celej měsíc.
Květen - v kalendáři o rok starší
V květnu jsem oslavila narozeniny. Užila jsem si je, jak to šlo, nacpala se dortem a pak si zabalila věci. Necelý týden po narozkách už jsem byla po operaci. Bolelo mě koleno a já se snažila se smířit s tím, že ještě chvíli bolet bude. A zvládla jsem to, protože jsem věděla, že to jednoho dne přejde a díky téhle bolesti budu zase v pohodě. Zvládla jsem to i proto, že mi stejně nic jinýho nezbylo Operace mi zachránila sportovní život.
Červen - sedačka, obývák a Óčko
Když jsem pak byla doma a nemohla chodit, nudila jsem se doma v obýváku na sedačce. Četla jsem a dívala se na televizi, což se, jak jsem zjistila, fakt nedalo. Do té doby mě televize nezajímala, protože jsem na ni neměla čas, ale co jsem měla od rána do večera dělat? Jenže v ní nebylo většinou nic. Milion seriálů, z nichž jsem až do té chvíle neviděla ani jeden jediný díl, tisíc kriminálek (kdyby se zakládaly na pravdě, polovina zeměkoule by už byla po smrti) a sto pořadů o vaření. Většinou to nakonec dopadlo tak, že jsem tam hodila Óčko a sledovala Mixxxer a všechny možný charts. Dokonce i na Óčku opakujou pořád dokola to samý a ve stejný čas. Vypozorovala jsem například to, že moje oblíbená písničky bude v 9:50... No a když už občas dávali nějakej film, několikrát ho zopakovali. Takže jsem třeba třikrát viděla Pána prstenů... Každopádně to aspoň zabralo dost času.
Červenec - měsíc poznávání nových lidí
Když pomineme začátek, kdy jsme vyrazili k moři, což byl dost špatnej nápad, protože 5 tejdnů po tom, co mi rozvrtali koleno to nebylo úplně ono, tak červenec byl měsíc, kdy se všechno začalo obracet k lepšímu. Možná vám to bude připadat padlý na hlavu, ale jedno z nejlepších období letošního léta jsem prožila v nemocnici. Zní to hrozivě, ale nebyl to takovej ten nepříjemnej ústav, kde to smrdí dezinfekcí a všechno, co tam vidíte, vás děsí... Ne, bylo to spíš luxusní rehabilitační centrum. Nejen že mi tenhle pobyt neuvěřitelně pomohl z toho fyzického hlediska, konečně jsem odložila berle a mohla začít něco dělat, ale především se mi rapidně zvedla nálada. Když jsem viděla ten pokrok, který přišel už po pár dnech, vlilo mi to do žil naději a obrovskou motivaci.
Bonusem navíc bylo, že jsem během 14 dní potkala celou spoustu báječnejch lidí. I jim vděčím za to, že se mi konečně začalo dařit a do tváře se mi vrátil úsměv. Děkuju své úžasné spolubydlící, kterou za její sílu obdivuju, a která mě dokázala vytáhnout nahoru a ukázat mi směr. Děkuju i za to, že jsem potkala kamaráda do pohody i té největší nepohody, za jeho vtípky, kterým se směju ještě teď a za jeho schopnost smát se nejen druhým, ale i sám sobě. Vděk patří i další kamarádce, která, stejně jako já, ví, co chce a jde si za tím. A v neposlední řadě bych chtěla vyzdvihnout práci, snahu a podporu všech fyzioterapeutů. Bez nich by určitě všechno trvalo mnohem déle a možná bych teď nebyla tam, kde jsem. Obecně vzato jsem se přesvědčila, že všude kolem nás jsou výjimečné osobnosti, co si zaslouží obdiv...
Srpen - měsíc, kdy jsem se znovu naučila plavat
Víte, jako většina lidí v dnešní době samozřejmě umím plavat už fakt dlouho, ale letos jsem se do toho doslova ponořila. Protože jsem měla ještě docela potíže s chůzí a moc daleko jsem nedošla, tak jsem plavala. Voda mi nabízela pocit svobody, protože mi nic nebránilo v plném pohybu. Můžu tedy říct, že jsem se znovu naučila plavat. Začalo mě to bavit a vydrželo mi to dodnes...
Září - škola a básničky
Tak to vezmeme stručně. Návrat do školy po třech měsících byl v něčem fajn a v něčem ne. Bylo sice skvělý zase všechny vidět, znáte to, ale na druhou stranu znovu přijímat všechny povinnosti, to si zase chtělo trošku zvykat.
Jo a jestli jste nějak ke konci září navštívili Kampu, tak jsme tam měli Veršomat... Naše avantgardní literární dílny přinesli jedinečné výtvory, takže jestli jste naše básničky nečetli, o hodně jste přišli. Jak jinak, samozřejmě.
Říjen - neobyčejně obyčejný, a přece výjimečný
Chtěla bych sem napsat něco skvělýho, ale buď si na nic výjimečnýho nevzpomínám, nebo se vážně nic zásadního nestalo. Kromě jediné věci. Poprvé jsem se po 1/2 roce doopravdy rozeběhla. Byla to pecka!
Listopad - Johanka - žena v domácnosti
Mamča si na začátku vyrazila do lázní (což si fakt zasloužila a ze srdce jsem jí to přála) a na mě padla péče o domácnost. To mi trochu stížilo podmínky tak nějak všeho, ale ukázalo se, že jsem schopna stíhat všechny svoje aktivity (a že jich není málo), a k tomu taky prát, uklízet, vařit, starat se o dva chlapy (jeden je táta a druhej naše skinny morče, ale nenechte se mýlit, co se týče stravy je mnohem náročnější) a vůbec udržovat domov v čistotě a normálním denním chodu. Takže jsem vlastně holka na vdávání.
Prosinec - kniha v ruce a vánočka v puse
Asi není třeba to nějak dalekosáhle komentovat. Pro mě je na Vánocích prostě nejlepší čas na čtení knížek, co chci skutečně číst, a vánočka. Ta krásně vláčná, jemně nasládlá vánočka vonící máslem, plná rozinek a zasypaná mandlemi. Co dodat, dohromady je to sen... A přesně tak to má o Vánocích být. Ale žít ve svých snech nezapomínejte ani po celý zbytek roku. Bude vám líp.
Tak nashledanou, roku 2017, ráda jsem tě poznala, i když jsi mě fakt naštval. Oceňuju, že po svůj zbytek ses snažil to "vyžehlit"...
Leden - měsíc dřiny
Zná to každý student. Leden není zrovna nejpopulárnější měsíc. Nebyla jsem líná vytáhnout diář a spočítat si, že jsem psala celkem 10 testů a k tomu prošla jedním ústním zkoušením. A jen tak mimochodem, v den vysvědčení jsme měli odpoledku a dělali moc pěknou práci ve dvojici o parybách. Zbytek mých kamarádů z jiných škol tou dobou společně hráli bowling, protože na rozdíl ode mě nikdo z nich ten den ve škole odpoledne nebyl... Nutno ještě podotknout, že další test následoval hned 1. února. Milé, že?
Ale byl to také měsíc sportovní dřiny. Udály se dva důležité závody. Ani jeden se nám moc výrazně nepovedl, ale že bychom je nějak zásdně pokazily, to se taky říct nedá. Každopádně i na průměrné závody se krásně vzpomíná, protože zážitek se spoustou vtipných střípků je to naprosto pokaždé. Jak člověk může zapomenout na to, že jsme si pódiovku zahájily bez zamávání zeleného praporku (když my se na ni už tak těšily a tolik jsme chtěly ukázat, jak skvěle ji dokážeme zacvičit) nebo na to, že letíte a čekáte (tak nějak déle než obvykle), až vás někdo (celý zbytek týmu) chytí? Naštěstí všechno dobře dopadlo a my se tomu pak mohly společně zasmát. Pak už mě holky vždycky chytaly včas.
Únor - infekční lyžák a kafíčko v Itálii
V únoru jsme se vypravili na lyžařský kurz do Rakouska. Nejdřív to byla fakt paráda - menší středisko, zato s krásnými sjezdovkami, pokoje s výhledem na hory, azuro... Jenže zakrátko nám idylku překazila jedna poněkud nepříjemná skutečnost. Začala se nám tam šířit viróza projevující se nepříjemnými zažívacími potížemi, u někoho i horečkou a tak. A že se šířila rychle. Nastala tak trochu hromadná panika. Všem už bylo vlastně chronicky špatně. Na konci lyžáku, když jsme seděli v autobusu, který nás vezl zpátky směr domovina, jsem zajásala, že jsem přežila bez újmy. No a ráno jsem jako jedna z mála směle vykročila do školy. Jenže za pár hodin jsem se v příšerných křečích a s nepřekonatelnou únavou vlekla naproti mamce, která si pro mě musela přijet. Zbytek dne jsem prospala. Nemohla jsem jíst, skoro ani pít a můj žaludek nesnesl jinou polohu než vleže. Mojí nejpestřejší stravou se stalo černočerné živočišné uhlí a černý čaj. Prostě jenom černá...
Konec února byl značně lepší. Jako každý rok jsem si s mamkou a taťkou vyrazila zalyžovat do Itošky. Tam už byl žaludek naštěstí ve formě, takže jsem si užila kafíčování, bombardinko i mojí milovanou pizzu. Tu já totiž hrozně miluju. Asi bych o ní taky měla někdy něco napsat.
Březen - štěstí a smích
Březen byl krásnej. Prožila jsem fakt skvělé chvíle a byl to poslední měsíc tohohle roku, kdy jsem mohla dělat všechno, co mě baví. Možná proto ho předpojatě hodnotím takhle přehnaně pozitivně. Každopádně zazávodily jsme si v Třebíči, nafotily super fotky s naším maskotem - Krtečkem a hned druhý den jsme si v Praze odskákaly bronz. Poslední březnový den, byl to pátek, je zároveň i dnem, na který hrozně ráda vzpomínám. Bylo sluníčko a teplo. A byla jsem na Petříně. Taky ve Vršovicích a jela jsem domů taxíkem. A šla jsem pozdě spát. Ráno jsem byla neuvěřitelně šťastná.
Duben - měsíc, kdy se všechno změnilo
Tenhle měsíc zkrátím, protože jeho příběh všichni znáte. Každopádně datum 10. 4. je pro mě nový pátek třináctého. Škoda, protože tak do půl osmý večer ten den neměl chybu. Pak už to stálo za velký kulový. Celej měsíc.
Květen - v kalendáři o rok starší
V květnu jsem oslavila narozeniny. Užila jsem si je, jak to šlo, nacpala se dortem a pak si zabalila věci. Necelý týden po narozkách už jsem byla po operaci. Bolelo mě koleno a já se snažila se smířit s tím, že ještě chvíli bolet bude. A zvládla jsem to, protože jsem věděla, že to jednoho dne přejde a díky téhle bolesti budu zase v pohodě. Zvládla jsem to i proto, že mi stejně nic jinýho nezbylo Operace mi zachránila sportovní život.
Červen - sedačka, obývák a Óčko
Když jsem pak byla doma a nemohla chodit, nudila jsem se doma v obýváku na sedačce. Četla jsem a dívala se na televizi, což se, jak jsem zjistila, fakt nedalo. Do té doby mě televize nezajímala, protože jsem na ni neměla čas, ale co jsem měla od rána do večera dělat? Jenže v ní nebylo většinou nic. Milion seriálů, z nichž jsem až do té chvíle neviděla ani jeden jediný díl, tisíc kriminálek (kdyby se zakládaly na pravdě, polovina zeměkoule by už byla po smrti) a sto pořadů o vaření. Většinou to nakonec dopadlo tak, že jsem tam hodila Óčko a sledovala Mixxxer a všechny možný charts. Dokonce i na Óčku opakujou pořád dokola to samý a ve stejný čas. Vypozorovala jsem například to, že moje oblíbená písničky bude v 9:50... No a když už občas dávali nějakej film, několikrát ho zopakovali. Takže jsem třeba třikrát viděla Pána prstenů... Každopádně to aspoň zabralo dost času.
Červenec - měsíc poznávání nových lidí
Když pomineme začátek, kdy jsme vyrazili k moři, což byl dost špatnej nápad, protože 5 tejdnů po tom, co mi rozvrtali koleno to nebylo úplně ono, tak červenec byl měsíc, kdy se všechno začalo obracet k lepšímu. Možná vám to bude připadat padlý na hlavu, ale jedno z nejlepších období letošního léta jsem prožila v nemocnici. Zní to hrozivě, ale nebyl to takovej ten nepříjemnej ústav, kde to smrdí dezinfekcí a všechno, co tam vidíte, vás děsí... Ne, bylo to spíš luxusní rehabilitační centrum. Nejen že mi tenhle pobyt neuvěřitelně pomohl z toho fyzického hlediska, konečně jsem odložila berle a mohla začít něco dělat, ale především se mi rapidně zvedla nálada. Když jsem viděla ten pokrok, který přišel už po pár dnech, vlilo mi to do žil naději a obrovskou motivaci.
Bonusem navíc bylo, že jsem během 14 dní potkala celou spoustu báječnejch lidí. I jim vděčím za to, že se mi konečně začalo dařit a do tváře se mi vrátil úsměv. Děkuju své úžasné spolubydlící, kterou za její sílu obdivuju, a která mě dokázala vytáhnout nahoru a ukázat mi směr. Děkuju i za to, že jsem potkala kamaráda do pohody i té největší nepohody, za jeho vtípky, kterým se směju ještě teď a za jeho schopnost smát se nejen druhým, ale i sám sobě. Vděk patří i další kamarádce, která, stejně jako já, ví, co chce a jde si za tím. A v neposlední řadě bych chtěla vyzdvihnout práci, snahu a podporu všech fyzioterapeutů. Bez nich by určitě všechno trvalo mnohem déle a možná bych teď nebyla tam, kde jsem. Obecně vzato jsem se přesvědčila, že všude kolem nás jsou výjimečné osobnosti, co si zaslouží obdiv...
Srpen - měsíc, kdy jsem se znovu naučila plavat
Víte, jako většina lidí v dnešní době samozřejmě umím plavat už fakt dlouho, ale letos jsem se do toho doslova ponořila. Protože jsem měla ještě docela potíže s chůzí a moc daleko jsem nedošla, tak jsem plavala. Voda mi nabízela pocit svobody, protože mi nic nebránilo v plném pohybu. Můžu tedy říct, že jsem se znovu naučila plavat. Začalo mě to bavit a vydrželo mi to dodnes...
Září - škola a básničky
Tak to vezmeme stručně. Návrat do školy po třech měsících byl v něčem fajn a v něčem ne. Bylo sice skvělý zase všechny vidět, znáte to, ale na druhou stranu znovu přijímat všechny povinnosti, to si zase chtělo trošku zvykat.
Jo a jestli jste nějak ke konci září navštívili Kampu, tak jsme tam měli Veršomat... Naše avantgardní literární dílny přinesli jedinečné výtvory, takže jestli jste naše básničky nečetli, o hodně jste přišli. Jak jinak, samozřejmě.
Říjen - neobyčejně obyčejný, a přece výjimečný
Chtěla bych sem napsat něco skvělýho, ale buď si na nic výjimečnýho nevzpomínám, nebo se vážně nic zásadního nestalo. Kromě jediné věci. Poprvé jsem se po 1/2 roce doopravdy rozeběhla. Byla to pecka!
Listopad - Johanka - žena v domácnosti
Mamča si na začátku vyrazila do lázní (což si fakt zasloužila a ze srdce jsem jí to přála) a na mě padla péče o domácnost. To mi trochu stížilo podmínky tak nějak všeho, ale ukázalo se, že jsem schopna stíhat všechny svoje aktivity (a že jich není málo), a k tomu taky prát, uklízet, vařit, starat se o dva chlapy (jeden je táta a druhej naše skinny morče, ale nenechte se mýlit, co se týče stravy je mnohem náročnější) a vůbec udržovat domov v čistotě a normálním denním chodu. Takže jsem vlastně holka na vdávání.
Prosinec - kniha v ruce a vánočka v puse
Asi není třeba to nějak dalekosáhle komentovat. Pro mě je na Vánocích prostě nejlepší čas na čtení knížek, co chci skutečně číst, a vánočka. Ta krásně vláčná, jemně nasládlá vánočka vonící máslem, plná rozinek a zasypaná mandlemi. Co dodat, dohromady je to sen... A přesně tak to má o Vánocích být. Ale žít ve svých snech nezapomínejte ani po celý zbytek roku. Bude vám líp.
Tak nashledanou, roku 2017, ráda jsem tě poznala, i když jsi mě fakt naštval. Oceňuju, že po svůj zbytek ses snažil to "vyžehlit"...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)