Ach ta přitažlivost...

Někdy se ptám, proč se tak často stává, že se nám tak nějak zamlouvá někdo, kdo se pro nás vlastně vůbec nehodí... A čím to je, že když už máme pocit, že jsme našli někoho naopak perfektního, tak si on zase bohužel nemyslí totéž o nás.

Přesto nás něco k tomu člověku táhne a my si nedokážeme vysvětlit, co to je a proč to takhle funguje. Někdy hlava ví, že je to prostě naprostá science fiction, ale ta druhá půlka našeho já si to asi nemyslí nebo co... Je to složitý. A taky pravděpodobně logicky nevysvětlitelný. I tak mám ale pocit, že stojí za to o tom aspoň zkusit trochu popřemýšlet.

Že nás to přirozeně táhne k někomu, kdo se k nám prakticky nehodí, je totiž asi způsobeno právě tím. Když se k sobě totiž dva lidi nehodí, je to tím, že jsou úplně jiní. A právě to je ten problém. Všichni hledáme změnu. Chceme vyskočit ze stereotypu. Dělat pořád to samé dokola, chovat se stejně, jíst pořád dokola pár oblíbených jídel (nebo taky nejrychlejších, jako třeba špagety, že jo), to nikoho nebaví. Všichni toužíme po něčem novém, jiném, nezvyklém. Přesně tohle hledáme u toho člověka, ke kterému se podle všech ukazatelů nehodíme. Ale když dostaneme příležitost, není od věci to s ním zkusit. Buď to sedne, a pak zažijete super dobrodružství, nebo ne. A riskovat se musí, to dá rozum.

Potom je tu další problém. Ten bezva objev, se kterým toho máte tolik společného - jezdíte na podobné dovolené, posloucháte stejnou hudbu, každý den se potkáváte ve vaší oblíbené kavárně a bůhvíco ještě, o vás tak úplně zájem nejeví. No jo, chemie si prostě dělá co chce... Nebo máte prostě smůlu a někdo už vaše místo jaksi obsadil. To se stává. Proč je to většinou jak naschvál, o tom si přemýšlet netroufám. Nemá to totiž asi vůbec cenu. Nejdůležitější je to v tuhle chvíli hodit za hlavu, což teda bývá jeden z největších problémů života. Odmítnutí nese těžce každej, přiznejme si to.

A teď něco radostnějšího na závěr. Někdy to prostě klapne! Potkáte spřízněnou duši, která vykazuje všechny výše uvedené znaky s výjimkou jednoho - to samé si myslí o vás. A to je fakt jackpot. Jak ale víme, každý los nevyhrává, tak nezoufejte, když se prostě nezadaří. Jednou to přijde...

Dítě v domě

Tenhle víkend je u nás doma veselo. Vážně. Aspoň většinou. A když už ne veselo, tak živo teda každopádně. Je to jaksi způsobeno tím, že naše domácnost si už tak nějak odvykla na přítomnost malého dítěte. To asi bude tím, že posledním dítětem u nás doma jsem byla já. Ne že bych byla stará, ale od dob, kdy jsem lezla po čtyřech už prostě pár let uplynulo... No nic, každopádně - dítě v domě je změna.

Můj báječnej synovec se mojí báječný ségře narodil loni v prosinci. Na svět se mu zachtělo asi tak o hoďku nebo dvě dřív, než měla ségra nastoupit do nemocnice. Tak si aspoň trochu přivstala, koneckonců, brzké ranní vstávání nikdy nebyla její silná disciplína a během péče o mimčo se to docela hodí (nebo, jak se později ukázalo, vám spíš nic jiného nezbyde). Byla jsem na cestě do školy, když mi zavolala mamka, která už byla tou dobou v práci (chudák), že jedou. Byla jsem tak trochu v šoku, nevím, jak to specifikovat. Něco jako radost, nervozita a obavy zároveň. Takový strach z očekávání z něčeho nového, ale zároveň veselého.

Do školy jsem nějak dorazila, ale za moc jsem asi nestála... Jak mám sakra psát test ze žížal, když moje sestra rodí?! Moje nervózní období bylo milosrdně ukončeno zhruba v 11:30, kdy mi mamka oznámila, že už ho máme na světě, že je všechno v nejlepším pořádku a dopadlo to dobře. Asi si domyslíte, že emoce ve mně za to celý dopoledne explodovaly, a já se rozbrečela. "Jsem teta!"

Tak to byl začátek. Vidět ho pak v porodnici bylo něco slovy nepopsatelného. Prostě nádhera. Připadalo mi to neskutečný. Po měsících čekání jsme před sebou měli vážně miminko. Ségřino miminko. Naše miminko.

Od narození našeho malého přírůstku už uplynulo osm měsíců a přišlo první hlídání se vším všudy. Od pátku do neděle. Celý víkend. Synovec je celkem dost živé mimčo, rychlé asi jako motorová myš. A taky pořádný jedlík. Vždycky se napucne a pak trochu prospí, aby mohl zase řádit. Je to jednoduše sluníčko. Většinu času se směje (to je to "veselo" na začátku), jen občas, když se mu chce spát (to je zase to "živo"), trošičku si postěžuje. Spí od večera do rána, neplive jídlo a nevzteká se. Zlatý dítě.
Jo, jak už jsem zmínila, je to změna, ale příjemná. Sice jsme zvyklí spíš na dospěláckou domácnost, ale myslím, že právě proto nám přítomnost mimča dělá tak dobře. Děti jsou zkrátka v pohodě, nikam nespěchají, nedělají si prakticky žádné starosti (prostě jenom jíst, spát a objevovat) a v jejich očích je víc upřímnosti, než kde jinde... Takže dospělí, kteří se neustále za něčím honí a přemýšlí o tom, co bylo a bude, aspoň konečně na chvíli vypnou a zůstanou v přítomnosti. Děti vlastně ukazují dospělým, co se děje tady a teď...

Prázdniny trochu jinak

Vždycky se říkalo, že všechno zlé je k něčemu dobré. Když to přede mnou poslední dobou někdo vyslovil, uvnitř mě popadal vztek a rozčilovala jsem se, k čemu může bejt do háje dobrý to, že mám rozsekaný koleno?! Ale dobře, jak už jsem stokrát zmínila, stalo se, jsou horší věci, a navíc, něco dobrýho na tom nakonec přeci jen bylo. Fakt.

Teda když pominu tu eskapádu před operací, kdy jsem tři tejdny lezla o berlích a čekala, až mi někdo konečně řekne, co mi vlastně je, další tři tejdny rozcházení a posilování nohy s vědomím, že mi to koleno stejně nakonec rozřežou a všechny svaly tím zrušej. Pak tu samotnou srandu, který se říká plastika vazu a sutura menisků. A samozřejmě fázi zdaleka nejhorší - skoro 2 měsíce o berlích, z nichž jsem si první tři tejdny hodně rozmejšlela, jestli už je výprava na záchod doopravdy extrémně nutná, aby stála za to se s tou bolestí poprat, slézt z postele a dobelhat se do koupelny. To vám říkám rovnou, v tomhle to dobro vážně nebylo!

No, moře taky žádná velká hitparáda, ale fajn - kdo by k tomu moři nechtěl? Tak jsem se rozhodla, že to nějak přežiju. A světe, div se, přežila jsem. Delfín jsem teda zrovna nebyla. Mořská víla už vůbec ne. Jo, kluků se za mnou otáčelo celkem dost, ale civěli mi akorát tak na koleno, který vypadalo jako trochu pomačkanej fotbalovej míč. Navíc se skoro všichni kolemjdoucí tvářili, že poprvé v životě viděj něco, čemu se říká berle. Takže psychickej stav trochu zakolísal (ale ne že by to nespravila pizza a pistáciová zmrzka). Vlastně nakonec docela slušný. Lepší, než jsem očekávala.

Ale ta pravá chvíle, kdy se karta mého bytí konečně obrátila k lepšímu, přišla až v okamžiku, kdy jsem nastoupila do Rehabilitační nemocnice Beroun. Brr, zní to docela strašidelně, co? Nemocnice, rehabilitace, hospitalizace - to nejde moc dohromady se slovy jako prázdniny, volno, zábava, noční hýření, koupák a tak. Jenže právě tady jsem se přesvědčila, že je to vlastně naopak. Přilezla jsem tam o berlích a se strachem, co mě čeká. Měla jsem tam osamět na dva tejdny, v neznámým prostředí a s neznámejma lidma. Průměrnej věk tam navíc odhaduju tak na 67...

Přišel ale nečekanej zvrat, a to v podstatě hned. Měla jsem ohromný štěstí a můžu říct, že díky svýmu kolenu jsem potkala spoustu skvělejch lidí (v tamním podprůměrným věku), pořídila jsem si pár takovejch těch sympatickejch vrásek ze smíchu, přidala si pár let života a do svýho alba vzpomínek zařadila hromadu super zážitků.

Všem těmhle lidem bych chtěla hrozně moc poděkovat. Své úžasné spolubydlící, která mě osvobodila z té prvotní nejistoty, dodala mi odvahu a podporovala všechno, o co jsem se v rámci rehabilitace snažila. Doufám, že se ještě někdy uvidíme, abych jí mohla oplatit všechno, co pro mě udělala a taky ten dáreček, kterým jsem byla absolutně dojata. Pak tu máme úžasné přátele ze severu. Takhle jsem se nenasmála vážně hodně dlouho. Zjistila jsem, že někdy je fajn se zabejvat hloupostma, aby si hlava mohla kapánek dáchnout, a tím pádem se i úspěšněji vrátit k tomu, co je důležitý. Taky mě mrzí, že spolu nemáme žádnou NORMÁLNÍ, opakuji NORMÁLNÍ, fotku. Asi budu muset někdy vyrazit do Teplic a napravit to... A v neposlední řadě jsou tu všichni ostatní "kyčlaři, kolenáři a zádaři", se kterýma jsme třeba do tmy hráli na terase karty a vyprávěli si historky o spolubydlících vyluzujících hororový zvuky nebo převlíkajících se uprostřed noci (v doprovodu šoupající se a vrzající postele - ještě divnější zvuky, než u hororový paní). Bude se mi stejskat po topení se ve 120 cm vody na žížalách, píďalkách, roztahování prstů (jo, jako můžu to dělat sama, ale bez tý party to nikdy nebude tak vtipný). No prostě celej ten zážitek mi zkrátka vůbec nezkazil prázdniny. Naopak!

Jsem ráda, že jsem tam mohla být a kdyby to šlo, klidně bych tam ještě zůstala. Ideálně ve stejné sestavě lidí, jakou jsme tam měli. Kolenu se tam taky moc líbilo - už nevypadá jako míč a odešla jsem po svejch. Taky už ho zvládnu natáhnout a o něco víc pokrčit. To mě báječně namotivovalo. Poslední poděkování tedy logicky míří k týmu jedinečnejch lidí, co nás tam dávali dohromady - fyzioterapeutům. Bez nich by to totiž nešlo. Dřív jsem si myslela: "Rehabilitace, jéžiš, to je pohoda, ne? Tam vlastně skoro nic neděláš..." Ehm, tak tohle už bych nikdy, NIKDY neřekla, nenapsala ani si to nepomyslela. Je to pořádná dřina a bolí to víc, než gymnastika. O to větší je moje motivace to zvládnout. A taky nezklamat samu sebe ani lidi, co věnovali svůj čas, aby mi pomohli. Prostě to dotáhnu do konce a jestli někoho zklamu, tak jedině toho, kdo si myslí, že to nedokážu...

Photo diary - Punat, Krk

O dovče v Chorvatsku jsem se už zmiňovala, ale ve své podstatě jen tak okrajově. Pravda je taková, že městečko Punat na ostrově Krk je pro mě už taková srdcovka. Ani pořádně nevím, kolikrát jsem tam už byla, ale tipuju, že to bylo tak 12krát... A vždycky to stálo za to. Sice to letos vzhledem k situaci, do které mě dostalo koleno, nebylo úplně perfektní (lézt do moře o berlích může vypadat humorně, ale když jste ten invalida vy, tak vám to až tak vtipné nepřijde), ale přesto jsem ráda, že jsem tam byla. Zase. A říkala jsem si, že to nejlepší by stálo za to ukázat.

Krk je nejzelenější chorvatský ostrov. A také tam není nouze o sladkou vodu, kterou čerpá z velikého jezera. Když vyrazíte na procházku do Punatu, malého městečka přímo u moře, najdete tam spoustu zeleně.

     

Ačkoli je Punat město poměrně malé, patří k němu obrovský přístav, dokonce jeden z největších v Chorvatsku vůbec. Zakotvené lodě uvidíte mimo pláže v podstatě všude, ale když podél pobřeží dojdete až na samý konec města, můžete se podívat přímo do mariny, kde uvidíte i giganty, většinou jachty, zakotvené na suchu. Všechny lodě se totiž na vodu nevejdou…

Chorvatské moře miluju hlavně pro jeho průzračně čistou vodu. Už v okamžiku, kdy ho poprvé zahlédnu z auta, těším se, až se do ní celá ponořím. A ve chvíli, kdy se na to modré moře dívám z Krčského mostu, říkám si: „Tak už jsem tady zase. Po roce.“

  

Určitě se hodí vědět, kam v Punatu zajít na jídlo. Jako na všech místech navštěvovaných turisty je tam spoustu možností. Pokud si představujete jen něco do ruky, zkrátka fast food, najdete tam i skvělý místní stánek s hamburgery, chorvatskou národní specialitou čevapčići nebo grilovanou chobotnicí – lignje na žaru. Jídlo si můžete vzít s sebou nebo si ho sníst u stolku s vysokými barovými židlemi přímo na ulici před stánkem. No a jestli chcete posedět v restauraci, osobně doporučuji navštívit pizzerii Pokriva. Nejvíc se mi na ní líbí sezení venku přímo u hlavní ulice. Další velké plus je také to, že na objednávku nečekáte dlouho. Můžete si vybrat z velkého množství druhů pizzy, navíc si ji můžete vylepšit dalšími gratis ingrediencemi. Pizzu si můžete objednat ve třech velikostech – malou, normální a jumbo.  Kromě téhle placaté klasiky nabízí i další jídla, jako např. skleněné nudle a další. Najdete ji v zadní části města.

  

A co by to bylo za léto bez zmrzliny? U nás málokde najdete tak dobrou, jako mají tady. Údajně je většina výrobců v Punatu albánského původu, a proto je tu sladoled prostě skvělý. Přímo pro Chorvaty totiž není výroba zmrzliny až tak tradičním odvětvím. Nevím, jestli to tak skutečně je, ale ať už tu zmrzku vyrábí kdokoli, je vážně výborná. Nezapomeňte kromě vanilkové klasiky ochutnat i některé netradičnější příchutě. Já osobně se vždycky těším na Mozarta – skvělá pistáciová zmrzlina s kousky nugátu a čokolády. Kdyby se Mozart narodil v Punatu, celý svět se místo Mozartových koulí cpal touhle zmrzlinou. Zajděte na ni do gelaterie Jadran…

                                              



Za návštěvu určitě stojí i stejnojmenné hlavní město ostrova – Krk. Bohužel jsem letos neprocházela jeho úzké uličky, vlastně jsem byla ráda, že jsem o těch berlích z parkoviště došla ke stánku se zmrzlinou, ale protože jsem tam byla skutečně mnohokrát, vím, že se vůbec nemusím bát doporučit vám, abyste nic nevynechali. Vážně to stojí za vidění.  Je to zkrátka taková ta přímořská klasika. Jediné, s čím je třeba počítat, jsou hory turistů. A většinou všichni chtějí vidět všechno – ostatně stejně, jako vy i já…
Co bych na Krku naprosto jednoznačně doporučila, je zajít na hamburger k Marcellinovi. Je to malý stánek na okraji centra, ale za mě je to nejlepší fastfood, kde jsem kdy jedla. Několikrát.

  

V Punatu najdete spoustu městských pláží, ale pokud máte raději větší klídek,
vzdalte se od centra, kde najdete přírodnější, zato prázdnější pláže nebo si dokonce můžete najít svoji „soukromou“ mini plážičku. A tam zůstaňte klidně až do večera, západ slunce, vlny a fajn společnost – to je jednoduše paráda…

Pokud chcete po Krku víc cestovat, rozhodně nezapomeňte navštívit městečko Stara Baška nedaleko Punatu aVrbnik, který si oblíbí zejména milovníci vína, obzvláště pokud se vám podaří „chytit“ městské slavnosti. Pokud rádi experimentujete, zajeďte do Čižiči, kde na sebe můžete naplácat bahno a těšit se z jeho léčivých účinků. Jenom nečekejte, že vám pomůže sprchový gel nebo voňavka… Každopádně ostrov Krk stojí za návštěvu, k vidění je tady toho hodně a troufám si říct, že z Chorvatských ostrovů je nejkrásnější a nejrozmanitější. Letos už to mám za sebou, ale už teď se těším, až se zase za rok budu dívat na moře a na kruh budu mazat máslo a domácí meruňkovou…