O kruhu a marmeládě

Popravdě, nejsem až tak velký pojídač marmelády. I když ji mám ráda. Třeba palačinky jedině s domácí meruňkovou nebo jahodovou. Nebo linecké cukroví slepované rybízovkou. A u nás trochu netradičnější pomerančová marmeláda je taky moc dobrá. Třeba s croissantem. Ale jak už jsem se zmínila, až tak často na mém jídelníčku nefrčí. Palačinky děláme jenom občas, cukroví je jednou za rok, aby byl croissant dobrý, musí být čerstvý, a jelikož bydlíme na vesnici, francouzské pečivo je u nás trochu nedostatkové zboží. Teda spíš všechno pečivo. No, upřímně, u nás je nedostatkové zboží vlastně úplně všechno - nemáme tady totiž obchod...

Ale co bych si bez marmelády vůbec nedokázala představit, je dovolená u moře. Tam to k tomu ránu na mořském vzduchu prostě nějak patří. Ráno se probudím, podívám se na tu nádheru, zhluboka se nadechnu a postavím vodu na čaj nebo kafe. A už jen čekám, až rachotem probudím ostatní. Společně pak usedneme ke stolu, povídáme si a s chutí mažeme marmeládu na máslo.

A co ten kruh? No, vlastně to není tak úplně kruh, ale... My mu tak říkáme. Začal s tím taťka, protože už v dobách, kdy jsem byla malá, chodíval na dovče v Chorvatsku vždycky nakupovat on. Normálně by říkal, že koupil chleba, ale od jisté chvíle, vždycky, když jsme v Chorvatsku, kupuje kruh. To je totiž chorvatský chléb. A všichni hrdí, věrní Češi, neurazte se - mně chutná víc než ten náš pecen. Někdo o něm tvrdí, že je to veka, ale podle mě to není pravda. Tam, kde trávíme naše letní volno, ho pečou pěkně hranatý, takový kvádr. Kůrku má parádně křupavou, ale vevnitř je to nejvláčnější bílé těstíčko. Co se jemnosti týče, překonávají ho už pouze ty francouzské croissanty a česká vánočka. A jak tenhle kruh chutná nejlépe? No přeci s marmeládou...

Slabosti

Snažím se psát spíš o síle. O tom, jak všichni můžeme dokázat všechno. O tom, že stačí chtít a trochu zabojovat. Jenže všichni máme i svoje slabosti. Většinou je schováváme za řeči plný odvahy, odhodlání a víry v to, že na to všechno prostě máme. Ale když se pak ocitneme o samotě, najednou se to to tak nějak rozsype. Občas prostě upadne každej. A i když to tak nevypadá, někdy je to možná lepší.

Vždycky jsem do všeho šla naplno a na nějaký fňukání jsem neměla čas. Teď už ale vím, proč jsem nefňukala. Nic se mi totiž nedělo. Prostě k tomu nebyl důvod. Aspoň ne dost velkej na to, abych se s ním nedokázala vypořádat i bez toho. Jenomže kdo tohle soudí, jestli máte právo brečet, křičet, řvát, naříkat, rozbíjet věci? Podle čeho se má určit, jestli je tenhle problém dostatečný? Jedině Vy! Záleží jednoduše na tom, jak se cítíte. Možná je Váš problém ve srovnání s problémem někoho jiného jen ubohá malichernost, ale stejně tak tu je někdo, kdo by o tom, před čím stojíte, prohlásil, že by to nikdy nedokázal zvládnout. A právě o tom to je... Pro tohle neexistuje měřítko. Shrňme to tak, že to, s čím se potýkáte, je pro vás zrovna v tu chvíli ta nejobtížnější překážka. Sice asi víte, že ve skutečnosti jsou ještě horší věci, jenže takhle nikdo z nás nemůže přemýšlet. Protože žijeme tady a teď. A řešit bychom taky měli to, co je tady a teď. Proto se tomu nebraňte. A nestyďte se za to. Uronit pár slz mnohdy pomůže víc, než "svalnatý" řeči. Pokud si přejete být v tu chvíli sami se sebou, buďte. Jestli se potřebujete zavřít do pokoje, přivinout k sobě milovaného plyšáka a plakat, křičet a tisknout ho k sobě, udělejte to. On to pochopí. A v případě, že to potřebujete někomu říct, svěřit se mu, požádat o pomoc, neváhejte. V našem okolí je vždycky někdo, kdo ví nejlépe, jak nám takové chvíle usnadnit. Že někdy prostě nemá smysl nás konejšit tisícem laskavých a povzbudivých slov, ale je daleko lepší nás obejmout a pevně držet...

Plané lásky

Píše se o nich lépe, než o těch pravých. Přemýšlí se o nich lépe, než o těch pravých. Jsou často krásnější, než ty pravé. A to všechno právě proto, že nejsou pravé. Toho pr- už tady bylo dost, ale je to PRostě PRavda...

Planými, respektive platonickými, láskami se většinou spojují holky. Každá má nějakého toho svého dokonalého herce, zpěváka a co já vím, možná třeba spolužáka nebo nejlepšího kamaráda. Ale vždycky tu nějaký je. Někdy se to nějak vystřídá, holky dospívají, na scéně se objevují noví, dokonale krásní kluci... Kdo by odolal? "Vždyť je přece tak dokonalej. Na to břicho bych si fakt sáhla, hmm. A vidělas' ty bílý zuby? No ale ty rty jsou ještě lepší, ten musí líbat!" Tyhle bláboly jsou holky schopné produkovat třeba celý večer, když se sejde ten správný kolektiv, který je především ve stejné náladě plné rozčarovanosti. Ideálně holčičí večer s XXL pizzou (raději rovnou se dvěma), nějakým tím holčičím pitíčkem a v tom nejlepším případě po společném vzrušujícím zážitku z návštěvy kina nebo koncertu.

Ne všechny holky ale mají potřebu dávat své vřelé sympatie a fantazie najevo. Takže spousta holek jen mlčí a ty fotky si "projíždí" sama v pokoji, pak spokojeně zhasne lampičku, zalehne a příběh pokračuje. Až dokud neusne. A někdy možná i potom.

Kluci to mají asi trochu jinak. Ne že bych teda byla kluk a něco o tom věděla (takže jestli se pletu, promiňte, kluci), ale řekla bych, že se tak úplně nezabývají tou citovou stránkou, jako holky. Když mají nějaký svůj ideál, většinou je to o vzhledu, ale skutečné city hledají taky u skutečné holky. Což je podle mě dobře. Nesnaží se vysnít si, jak by ta holka měla mluvit, nedejbože co by mu měla šeptat do ucha, a prostě to nechají na ní a na situaci. Holky to mají většinou všechno vymalované až moc růžově a do detailů, a pak chtějí potkat někoho, kdo krásně zpívá, hraje na kytaru, božsky vypadá... Ehm, to bychom byli třeba u těch zpěváků. To všechno sedí. Jenže holky si k němu ještě domyslí, že skvěle vaří, zná ty nejskvělejší vtipy, zasypává ji lichotkami a láskyplnými slůvky, vyzvedává ji autem před školou a ráno vstává dřív, aby stihl zaběhnout do Sturbucksu, cestou koupit čerstvé croissanty v Paulovi a na trhu vybral košík těch nejčervenějších, sluncem provoněných jahod. Jenže tohle všechno je na jednoho člověka prostě moc. Problém je, že tohle všechno potom holky hledají i v reálném životě, což moc dobře nejde.

V okamžiku kdy od těch svých ideálů trochu ustoupíme a začneme se dívat okolo sebe, pak teprve můžeme otevřít srdce tomu klukovi, co chodí celé léto na stejné místo na koupališti, jenom aby nás na  chvíli viděl. Tahle láska (a když už ne láska, tak aspoň pobláznění) sice možná není vždycky tak romantická jako ta platonická, ale je skutečná.

P.S. Ten jeho fotku si v tom rámečku v pokoji klidně nechte. Sny jsou povoleny. Jenom jim nedávejte přednost před skutečností.

Life is a challenge. Accept it.

Život je výzva. Možná byste očekávali, že vám dám zase dvě možnosti: přijmout ji, nebo ne, ale tentokrát to neudělám. Ne, protentokrát nemáte na vybranou. Tuhle výzvu přijmout prostě musíte. Někdo se s tím popere líp, někdo hůř, ale nikomu se to nevyhne. Někdo překonává více překážek, vyšších a náročnějších, někdo jenom občas přes něco přehopká, jenže tak to prostě je. Nepokoušejte se něco měnit. Nemá to cenu. Život, váš ani ničí jiný, se totiž na nic ptát nebude. A udělá si to podle sebe.

Tak proč se rozčilovat a smutnit nad něčím, co nám nevyšlo? Proč si vyčítat všechno, co se nám nepovede? A především - proč se litovat? Lítost ještě nikdy nikomu nepomohla. Nebo se vám snad někdy ulevilo, když jste se necítili zrovna nejlíp a někdo přišel, smutnýma očima se na vás podíval a řekl: "To je mi tě líto. Fakt!"? Zamyslete se, než na tuhle otázku odpovíte. Protože určitě víte, že odpověď bude záporná... A víte proč? Je to jednoduché - všichni totiž taky víte, že po tom, co vás někdo takhle polituje a odejde, jeho život to nijak neovlivňuje. V tu chvíli je to VÁŠ problém. Netvrdím, že to tomu člověku není líto, když nás má někdo rád, určitě mu na nás záleží. A rád by nám pomohl, ale tahle pomoc většinou náš problém nedokáže vyřešit. Může ho usnadnit, ale překonat a rozlousknout ho musíme sami. Znáte to: "Každej tu kopem sami za sebe!" Zní to asi blbě, ale bohužel, je to pravda.

Nicméně na tu drobnou výpomoc a podporu se nesmí zapomínat. V případě, že nás potká něco nepíjemného, všichni ji očekáváme. Od toho jsou přeci přátelé. A taky rodina. Ale je třeba si uvědomit, že přátele pouze nemáme, ale především jimi jsme. Nebo bychom jimi měli být. Proto, když počítáte s tím, že vám v úzkých někdo pomůže, pamatujte i na to, že lidé ve vašem okolí s tím počítají taky. A ne všichni si o pomoc umí říct. I proto jsme přáteli - abychom to poznali. Rozhlížejte se okolo sebe a myslete na druhé. I na sebe. Zkrátka na všechno, co se točí kolem vás a vaší blízkosti. Nesnažte se věci měnit, ale usnadňovat, zpříjemňovat a rozveselovat je. Neutíkejte před životní výzvou, ale přijměte ji. Více se smějte, než mračte. A ještě jedna poslední věc - žijte, nepřežívejte!

Když nevím...

Říkala jsem si, že už jsem vážně hodně dlouho nic nenapsala. Tak nějak jsem nevěděla, o čem že bych to vlastně mohla psát. Ani teď to nevím. Ale o něčem prostě napíšu...

Asi se už všichni těšíte na léto. Sluníčko, voda, mojito a další slasti, co nám letní horka nabízí. Je fakt, že ne úplně všichni tomu vedru holdují, ale prázdniny má rád snad každý, ne? Zrovna je tu poslední tak nějak "učicí" týden letošního školního roku, takže nám to jde do finiše. Studenti jsou zcela vyšťaveni a není divu, že už na testy a zkoušky nechtějí ani vidět. Je to jako každý rok.

Jenže já to mám letos vlastně všechno trochu jinak. I školu. Jelikož jsem tam za poslední měsíc byla přesně třikrát, tak by se mohlo zdát, že mám jenom o měsíc delší prázdniny. Jenže ono je to tak trochu jinak. Ujišťuju vás, že to teda žádná dovolená nebyla. Nejdřív jsem nemohla dělat prakticky vůbec nic, no a teď už nemůžu dělat jenom nic. Takže už to celkem ujde. Když to půjde takhle pěkně dál, za chvíli třeba budu moct dělat něco málo a o něco později dokonce celé něco. Asi je vám jasné, že škola v tu chvíli šla trochu stranou, cílem číslo jedna byla v prvé řadě schopnost donést si pití, jídlo, uvařit si čaj a takové ty banalitky, které pro mě po určitou dobu představovaly skoro nadlidský úkol. Pak se mi ten level posunul na sprchování. To byl velký úspěch.

Jenomže ta škola mě přeci jen dohnala, a já se musela stejně všechno doučit. Pak to začalo. Když skončilo nejhorší období a já dospěla do fáze, kdy už jsem mohla nastoupit do auta a dojet do školy, takřka zuřivě jsem se pustila do dopisování testů. Prostě čtyři testy denně, s chutí do toho a za chvíli je hotovo (kdybych napsala půl je hotovo, bylo by to zase až příliš optimistické). Teď už to mám skoro všechno za sebou, i když matika stále čeká. Brousí si na mě svoje už tak dost ostré zuby a šetřit mě rozhodně nehodlá. Moje energie je ale bohužel již vyčerpána, takže matika má smůlu. Pokořit se nenechám, protože za poslední měsíc jsem zakusila, že jsou ještě horší věci (ano, skutečně to myslím vážně). A už jsem toho napsala a zvládla tolik, že tohle už je jen nepatrný zlomek. Tudíž nepovažuji za nezbytně nutné uspět na maximum. Nemůže se povést všechno. Kdyby se to totiž povedlo, život by mi to zase mohl chtít nějak vracet, abych neměla moc velkou radost. Takže raději drobné selhání v matice (stejně nejsme kámošky), než v něčem jiném.

Někdy není špatné zamyslet se nad tím, co jste poslední dobou prožili. Může to být veselé, smutné, obyčejné, ale něco to bylo. A to je přeci nejvíc, ne?