Upřímně Velikonoce nemám vlastně ani moc ráda. A letos mě nebavily dvojnásobně, protože jsem je strávila sezením na sedačce, s nohou zmáčknutou v ortéze nebo obklopenou ledem, pěkně položenou na polštáři. Fakt paráda. Takhle jsem strávila celý svoje velikonoční prázdniny. Snad všechny filmy, co dávali, jsem viděla snad třikrát (protože když už je ta televize koupí, tak je musí pořádně zúročit, tzn. opakovat je tři dny po sobě), oči jsem si pomalu "vyčetla" z důlků a udělala jsem dokonce i něco do školy. Ale stejně mi pořád zbývalo dost času na pořádnou porci nudy. A hlavně depky z toho, že nemůžu dělat to, co mám jednoznačně nejradši. Totiž cvičit a trénovat. Jinými slovy - moje nálada hodně (fakt hodně!) hluboko pod bodem mrazu.
Ale ani kdybych skákala jako laňka a koleno bylo jako nový, Velikonoce by mi stejně asi moc neučarovaly. Jediný, co je na nich dobrý, je podle mě bochánek, chcete-li mazanec. Ten já prostě zbožňuju. A musí tam být spoustu rozinek a mandlí. Vždycky děláme dva, aby vystačily. Letos dokonce tři. Ten navíc byl tvarohovej, protože táta nám už roky tvrdí, že to kynutý těsto jíst nebude, protože ho z něj pálí žáha. Chudák, život bez kynutýho těsta jako by nebyl... No a taky letos mamka dělala ty naše "bochany" sama, jelikož já alias Joffrey de Peyrac bych jí s nima asi moc nepomohla. Musím ale uznat, že se jí povedly, to zas jo. A aspoň si to pečení mohla pořádně užít, já ji k tomu totiž během roku moc často nepustím. Vrchní pekař jsem u nás doma zkrátka já.
A teď ty Velikonoce. Nechci nikomu brát iluze, ale pokud nejste věřící nebo doma nemáte malé děti, podle mě prostě nemají význam. K čemu mi je, že mě někdo vyšlehá zapletenou vrbou a já mu za to dám vajíčko a čokoládu (no a těm starším něco ostřejšího). Možná se to někomu může zdát hezký, ale když venku prší, chvílema padaj kroupy nebo třeba dokonce sněží, to je snad trochu zbytečný, ne? Vždyť to nemůže bavit ani ty koledníky (s výjimkou těch rozesmátých dětí, kterým je všechno úplně jedno - ty mě vždycky dostanou). Navíc pomlázka nemá nic společnýho ani s tím křesťanstvím. Je to pohanský zvyk při příležitosti svátku vítání jara. Takže jsme si splácali křasťanství s pohanstvím dohromady tak, jak se nám to zrovna hodilo. A jsou tu Velikonoce! A heleďme se: prázdniny či taková menší dovolená čili prodloužený víkend... Češi jsou tak úžasně iniciativní.
Poslední "kapitola" - velikonoční čokoláda. Beránci, ovečky, zajíčci, vajíčka. Vypadají tak krásně. Pak z nich sundáte ten alobal. Tak tenhle pohled už takovej luxus není. Ale pořád to jde. Dokud to neochutnáte... Myslím, že není třeba to dále komentovat. Teda jestli jste si všichni v puse tu chuť vybavili?
Ale letos mě přeci jen něco přesvědčilo, že ne vždycky je to tak zlý. Tak si tak sedím jako hromádka neštěstí na sedačce, jsem sama doma a přemítám, co všechno by se dalo dělat, kdyby to jednoduše ŠLO. A pak se ve dveřích objeví táta. Zrovna se vrátil z pracovní cesty. Byl v Německu. Normálně ho pozdravím, jako vždycky, on si zase jako vždycky odloží věci na stejný místo, kam je dává každý den. A pak ke mně přijde a s úsměvem povídá: "To sem ti přivez." Culí se na mě a podává mi fakt famózního čoko-zajíce. Konečně jsem měla důvod se trochu usmát. Toho "zajocha" je skoro škoda sníst. Každopádně si počkám na nějakou supr čupr příležitost, až mě unesou nohy a bude co slavit. Pak ho celýho zblajznu. Možná, ale doopravdy jenom možná, se rozdělím s dárcem taťkou a velikonoční pekařkou mamkou. Bez nich by ty moje Velikonoce totiž fakt nestály ani za starou bačkoru. Díky mami, díky tati...
