O bolesti a lidské síle

Když je nám fajn, všechno funguje a běží, tak nemáme potřebu přemýšlet o tom, že by to mohlo být jinak. A taky máme pocit, že bychom spoustu věcí prostě nevydrželi, že bychom do toho nešli, ale když to pak přijde... Jako první přijde fáze vzdoru - to prostě nemůže být a NENÍ pravda. Následuje fáze přiznání si problému - je to tak. Pak přijde třetí, dost náročná fáze (hlavně psychicky). Ani nevím, jak bych ji vlastně nazvala. Rozčilování, vztekání, nadávání - v jednom kuse se ptáte sebe a všech okolo, proč se to sakra stalo, jak je možný, že kruci zrovna vám a pořád se vám chce brečet, křičet a rozbíjet věci. Máte zkrátka pocit, že nic nemá smysl, že už nikdy v životě nepocítíte radost a že je všechno ve vašem životě ztraceno. Ve čtvrté fázi (teprvé poté, co se vám podaří prokousat se třetí), přijde smíření - prostě se to stalo, je to hrozná smůla, není to fér, je to k naštvání, ale nedá se to nijak vrátit ani změnit. A tehdy to většinou začínáme řešit. Záleží jen na vás, jak rychle se tímhle cyklem předcházejícím řešení prokoušete, každopádně - čím dřív, tím líp.

No a to řešení vždycky nemusí být úplně nejpříjemnější. Taky to může pěkně bolet a nést s sebou nejrůznější rizika. A jestli to dotáhnete do konce, většinou záleží na vás. Už to je samo o sobě tlak. Ale člověk dokáže být neuvěřitelně silný, když je to třeba. A platí to pro všechny. I pro vás. Určitě toho v sobě máte ještě mnohem víc, než byste si o sobě kdy mysleli. Lidé, kteří přežili válku nebo třeba přírodní katastrofu určitě také dříve nepomysleli na to, jaké hrůzy jednou prožijí a zvládnou vydržet. Ale zvládli to. Byli silní.

Každý má strach z bolesti. To je prostě v nás. Bolest nám říká, že něco není v pořádku, že je něco jinak. Někdy je to vlastně i dobrá věc. Ale na druhou stranu, v některých případech je to jenom hodně nepříjemný doprovod něčeho, co je zkrátka nevyhnutelné. Nevyhnutelné proto, abychom mohli zase žít jako dřív a radovat se. A ve chvíli, kdy tohle pochopíte, přijmete bolest dobrovolně. Jdete do toho, a víte to. Ačkoli nikdy dopředu úplně přesně neznáme míru bolesti, která přijde, musíme počítat s tím, že může být veliká. Větší, než jakou jsme dosud poznali. A přesně o tom je síla. Neuvěřitelná lidská síla.

A jakmile tím projdete, a pak víte, že jste to zvládli, můžete si říct, že teď už vás jen tak něco nerozhází a že, jak se tak povídá, už přežijete všechno. Říká se, že člověk na nic nemusí být sám. Jo, to je svým způsobem pravda. Máme okolo sebe lidi, kteří vás drží za ruku, třeba celou tu dobu, ale vaši bolest na sebe vzít nedokážou, i když jsou i tací, kteří by to bez váhání udělali. Jenže to v tu chvíli musíte zvládnout hlavně vy. A vy z toho pak nakonec taky vyjdete jako ti největší šampióni. Někdy si na to musíte počkat dlouho a stojí to hodně sil, ale vyplatí se bojovat. A když jste na začátku, nemyslete na tu dlouhou časovou přímku před vámi. Raději si vzpomeňte na to, co už máte za sebou, a že tohle bude jako procházka růžovým sadem. A vaše pokroky kolem vás pokvetou jako krásné růže.

Jsme tým. A milujeme gymnastiku. Děláme TEAMGYM.

Na světě jsou věci, který by člověk za nic nevyměnil. Je to něco, co vám jednoduše dělá radost. Když máte všeho, ale jako fakt všeho plný zuby, tak vám právě tohle vždycky zvedne náladu, dodá energii, pomůže vám to zapomenout na všechny možný starosti. Každej má něco jinýho, to je jasný. Spoustě lidí pomáhá sport. Sport je prostě bezva. Když máte pocit, že nemáte sílu ani na to, abyste se zvedli a došli si do lednice pro ten poslední kousek dortu od včerejška, tak sport vám dokáže pomoct. Jo, když se vám nechce ujít ani tři kroky, je sice těžký se k tomu donutit, ale v případě, že to zvládnete a vyrazíte někam ven, třeba na kolo, zaběhat si nebo se prostě jenom projít, vrátíte se v úplně jiný náladě. S novou chutí do života. A s ještě větší chutí na ten dort, než jakou jste měli předtím.

Teamgym je pro mě v podstatě vším. Jasně, mám i další hobbies, ale teamgymu se nevyrovná nic. Je to prostě takovej můj ventilátor. Škola někdy dokáže pěkně "vyšťavit" a všech možných starostí je taky někdy víc, než mě baví pobírat. Ale vím, že trénink mě z toho nesnesitelnýho kola vždycky vytáhne. Vybiju se tam. Můžu se tam smát a nemyslet na nic jinýho, než na to, jak je mi krásně, jak mě to, co dělám, baví. Stačí se nebát, chtít se sebou něco dělat, snažit se cíleně něco zvládnout a zachovat si trochu trpělivost. Ta někdy malinko kolísá, konkrétně když se vaše osobní tréninková sinusoida ocitne ve fázi dno - to znamená, že vám dočasně přestane všechno jít. Jenže právě o tom to je. Nevzdat to, snažit se dál a počkat, až se to zase začne šplhat nahoru. A nakonec až na vrchol. Tohle ale není všechno. V teamgymu potřebujete ještě něco. To úplně nejdůležitější. Tým. Bez týmu nejste nic. Není to jenom skupina lidí ve stejným dresu, co stojí vedle vás na závodech. Jsou to lidi, kteří vás podrží, když klesáte na to dno. A když už na tom dně jste, snaží se vám pomoct zpátky nahoru. Tohle je na teamgymu to nejkrásnější. Nikdy nejste sami.

Já teď tak trochu na dně jsem. A není to jenom nějaká krátkodobá krize, že by mi něco nešlo, spíš mi nejde vůbec nic, a to proto, že taky nic dělat nemůžu. Zařídilo mi to koleno. Teď si asi na svůj další skok nějakou chvíli počkám, ale stojí to za to. O to bude lepší. Teď už vím, že to nějak zvládnu. I když mám strach. Kdo by neměl? Ale pro teamgym udělám všechno. Když nás bolí tělo, tak to časem přejde. Když bolí srdce a my to necháme být, tak se ta rána sice po nějaké době zacelí, ale nikdy se úplně nezahojí. A pořád tam je a hlodá nás pořád dokola. A to nechci. Prostě ne. Teď už tuhle moji nepříjemnost beru jen jako komplikaci. Je to jedna z těch překážek, který nám život staví do cesty. Ale vím, že až ji přelezu, postavím se pěkně zpříma, podívám se na pokračování té cesty a pevným krokem vykročím vpřed. Protože jsem si jistá, že až se přes to dostanu, budu mnohem silnější. A budu si daleko víc vážit všech těch báječnejch lidí, co mám okolo sebe. Těch osobností, co mi od začátku tolik pomáhají tu překážku překonat. A teamgymu si budu taky vážit ještě víc než předtím, protože už si uvědomuju, že to není samozřejmost. Každej trénink si budu užívat, když něco nepůjde, nebudu naštvaná, protože budu šťastná, že to můžu aspoň zkoušet, že mám možnost se to vůbec učit.

A i když teď nezávodím ani netrénuju, pořád se cítím jako součást týmu. Protože tým je tým. Ten se neopouští. A on neopouští vás. Vím, že se vrátím s plnou parádou. Jenom na chvíli musím zatnout zuby, ale udělám to. Nejen pro sebe, ale i pro holky. Pro tým.

Maminko, děkuji... Za všechno.

Dnes mají všechny maminky svátek. Já ale tu svoji oslavuji každý den. Zaslouží si to. Vždycky stojí při mně, a to i tehdy, kdy to může vypadat, že je to přesně naopak. Někdy totiž dělám chyby. Tak jako všichni. A právě mamka je ta, kdo mě na ně upozorní, abych je mohla napravit. Když je mi smutno, vím, že jí můžu kdykoli zavolat. Je jedno, jestli je zrovna poledne, půlnoc, tři hodiny ráno, je v práci nebo jsem od ní stovky kilometrů. Vím, že mi to pokaždé zvedne, protože je tu vždycky pro mě. Kdykoli za ní můžu přijít. S čímkoli. A vždycky ví nejlíp ze všech, jak mi pomoct. Ví, co má říct, kdy to má říct nebo že je lepší neříkat nic a prostě mě jenom obejmout. Je to maminka, kdo umí nejlíp pofoukat bolístky. Řekne mi, že to bude zase dobrý, že to přejde a už to bude jenom lepší. Otře mi slzy z tváří, pevně mě drží a šeptá, že za to nestojí, že přijde lepší. A já jí uvěřím. Jí vždycky. Kdyby už na planetě nebyl nikdo jiný, komu se dá věřit, tak vím, že mamce jo.

Je zkrátka jedinečná. Není to jenom maminka, ale zároveň taky nejlepší přítelkyně. Umí mě rozesmát, pohladit mi duši, udělat mi radost. Zná mě nejlíp ze všech. A já ji taky. Jsme prostě spřízněné duše. Nikdy se nestane, že bychom si vzájemně nevyhověly. Vždycky najdeme společné řešení (když už se teda náhodou stane, že ho hledat musíme). Jsme prostě máma a dcera. To se nezapře.

Nejlepší na ní je, že mě nikdy nenechá se vzdát. Nikdy se nevzdávám, protože chci být stejně silná, jako je ona. Obdivuju ji. Ale protože jsem pořád ještě malá holka v moc velkým světě, tak mi občas stále trochu pomáhá. Když náhodou padám, drží mě ze všech sil. V případě, že už mě nemůže udržet, tak padá se mnou, abych nemusela šplhat nahoru sama. A z toho dna se škrábeme ruku v ruce. Vždycky se nám to povede. Dvě jsou prostě víc než jedna...

Maminko, děkuji, že tě mám! Mám tě moc ráda! Co ráda? Miluju tě, ale to ty víš...

Slzy

Co jsou to vlastně slzy? Možná kapičky vody nebo slaného roztoku. Možná tělní tekutina prostě jenom tak vytékající z koutků očí. Anebo možná náplň naší duše. Záleží na tom, jak se na to díváte vy.

Někdo třeba skoro nepláče. Tak nějak nic nemá dost velkou sílu, aby se v něm něco zlomilo. Zkrátka si v těle udržuje nějakou stálou, vyváženou hladinu citů, takže vlastně plakat vůbec nepotřebuje. Ta duše je jednoduše pořád naplněná tak akorát.
Pak jsou tady totální protiklady k těmhle lidem - „kabrňákům“, a to jsou ti, které rozpláče skutečně leccos. Těm budeme říkat příznačným a poměrně profláknutým pojmenováním – „citlivky“. Nedělají to schválně, najednou to bez varování přijde. Hladina citů v jejich duši se neustále přelévá, klesá, stoupá, bouří tam… Je to jako počasí. Dá se trochu předpovídat, co přijde, jako že zítra má být oblačno, přechodně polojasno, stejně tak jako se dá u citlivky předpokládat, že u toho nového filmu, co jde do kin, si pobrečí. Jenže předpověď nikdy není jistá. Citlivce někdy stačí slyšet něco, co vůbec není míněno zle, ostatním se to zdá většinou úplně normální, naprosto v „poho“ nebo dokonce legrační (samozřejmě v dobrém slova smyslu). Ale tenhle zranitelný človíček v tom slyší něco jiného, něco, co ho raní a z usměvavých tváří ostatních navíc vyvodí, že je všem jeho chyba a neštěstí ještě pro smích. Hladina citů v tomhle okamžiku už neví, co se s ní děje.
And this is it! Citlivka pláče. Kapičky slaného roztoku stékají po tvářích. City tečou ven.

Pláč je vlastně přirozená regulace hladiny citů v těle. Když máte v krvi málo cukru, tak vytáhnete čokošku a je po problému. Tady je to dost podobný. Jenom je ten proces obráceně. Když je citů moc, musí naopak ven. Nedostatečná hladina citů v duši, to je věc jiná. To doplňování je přeci jen o něco těžší, než zbouchat na posezení celou Studentskou pečeť. A většinou si na to člověk nevystačí sám… Ale o tom až někdy jindy.

Teď by to asi chtělo nějakej odborně nadupanej závěr, co? Takže si to nebudeme komplikovat a ukončíme to radši jednoduše – nehrajte si na tvrďáky a nesnažte se být „kabrňáci“, když vaše místo je mezi „citlivkama“. A pro vás, milí „kabrňáci“: když vám někdy v duši uhodí blesk, udělá na té hladině slz trochu vlnky a pár kapek „vyšplouchne“ ven, vůbec vám to neuškodí… A ne, nebudete za slabochy.