Dobrý člověk ještě žije

Nebe se zatáhlo rychle. To se podle toho nesnesitelně parnýho vzduchu dalo celkem snadno předpokládat. Ale myslela jsem, že to prostě ještě stihnu, a tak jsem si místo toho, abych zalezla do nejbližší otevřený budovy, prostě jenom koupila už asi třetí lahev vody a přidala do kroku. Sotva jsem ale opustila Vodičkovu ulici, na kůži jsem ucítila první kapky. Z toho nic nebude, to bude dobrý, snažila jsem se samu sebe přesvědčit. Nebo si spíš dodat trochu odvahy k tomu, abych šla dál. Zatímco jsem ale stála na přechodu a čekala, nutno dodat, že nekonečně dlouho, z pár příjemně osvěžujících kapek se staly proudy vody. Když se auta přijíždějící k přechodu zastavila a naproti mně se konečně rozsvítil zelenej panáček, rychle jsem přeběhla na druhou stranu. Co teď? Jít dál, nebo se aspoň zkusit někam schovat? Než jsem se stačila pořádně zamyslet, zaregistrovala jsem pobočku ani nevím čeho, myslím, že to byla nějaká banka, která měla otevřený vchodový dveře. A před tím vchodem bylo trošku místa pod střechou, velkýho tak akorát k tomu, abych se schovala.

A tak jsem se tam vmáčkla, do sluchátek jsem si pustila Derniere danse a představovala si, jaký by to bylo tančit s větrem a deštěm, jak se v týhle písničce zpívá. Ale podle toho, co jsem ze svýho skromnýho úkrytu pozorovala, mě to v tu chvíli teda zrovna moc nelákalo. Písnička skončila a začala další. A pak zase další. Nervózně jsem koukala na hodinky a doufala, že ten konec světa, kterej okolo mě řádil, musí každou chvíli ustat. Jenže ne. A já už opravdu potřebovala jít. Občas se okolo mě mihnul cupitající člověk, co se kryl deštníkem, nebo naopak osoba s ledovým klidem ve tváři, naprosto smířená s tím, že už jí nic nepomůže. A já pořád váhala, jestli se mám stát lidským exemplářem druhýho vypozorovanýho typu, nebo ještě chvíli doufat. Z mýho rozjímání mě vyrušil něčí hlas. Vyndala jsem si sluchátko nejdřív z jednoho, a pak i z druhýho ucha, a tázavě se na dotyčnýho, kterej stál vedle mě, podívala. Byl to kluk. Možná o něco starší než já. Nebo ne. Fakt nevím. Jméno nezmínil, zato říkal, že by už taky celkem rád šel, a že jestli chci, můžu s ním sdílet jeho deštník. A věřte mi, že to v tu chvíli znělo jako dost lákavá nabídka. Řekla jsem, že by to bylo fajn. No a šli jsme.

Moc fajn to nebylo, ale pořád lepší, než kdybych šla bez toho deštníku. Nohy jsem měla i tak mokrý naprosto okamžitě, ale bezejmenný se ze všech sil snažil zachovat co největší část mě v suchu.
I za cenu toho, že jemu, jakožto majiteli, byl jeho deštník naprosto k ničemu. Někdy jsem měla pocit, že mě jenom doprovází a drží mi ho nad hlavou. Zatímco jsme ťapkali řekou valící se po chodníku, se mě ptal, kam jdu, respektive jestli jdu na tramvaj. Řekla jsem, že ne a že jdu jenom do Ječný. V tu chvíli už jsem se malinko začala bát jeho odpovědi. A ano, samozřejmě jsme čirou náhodou měli i nadále společnou cestu a já začínala mít dojem, že se pod sdíleným deštníkem, kde se ke mně tisknul tenhle cizí kluk, přestávám cítit komfortně. Takže jsem rychle dodala, že moc děkuju, a že to od zastávky už klidně dojdu sama. Bohužel se podle toho horšího očekávání doptal, kam mám namířeno. Až překvapivě pohotově jsem po pravdě odpověděla, že do kavárny. Ale že tam mám schůzku s několika kamarádkama, to už pravda nebyla. Šla jsem si sednout ke svýmu oblíbenýmu stolečku. Sama. No a podle toho nejhoršího očekávání se bezejmenný nabídl, že mě doprovodí až tam. A řekl to tak jasně a rozhodně, že jsem se ani nepokoušela mu to rozmluvit. Tak jsem aspoň přidala do kroku a na další otázky odpovídala sice mile, ale poměrně stručně. A bylo mi teda sakra nepříjemný, jak zbaběle jsem si připadala.

Před vchodem do kavárny jsem se zastavila a s rukou na klice mu znova poděkovala. Myslela jsem to upřímně, a protože jsem věděla, proč teď před vchodem stojí na kost promočenej cizí kluk, zatímco já jsem kromě rozlepenejch sandálů neutrpěla žádnou újmu, podívala jsem se mu při tom děkování do očí. On se jenom usmál, rozloučil se a vydal se zpátky na tramvajovou zastávku. Dobrý člověk ještě žije. A já seděla u svýho stolečku, pila svůj tradiční flat white a nemyslela na kluka, ze kterýho v tu chvíli kapala voda někde v tramvaji, ale na to, jak jsme takhle zmokli spolu. Vzpomínáš?

Vídeň potřetí

Ano, ve Vídni jsem byla skutečně už třikrát. Dokonce na tomhle blogu jeden článek o ní už najdete. A proč že jsem se tam letos vlastně vrátila? Odpovědí je hned několik. Jednak proto, že dvě moje předchozí návštěvy proběhly během Vánoc a já měla nepřekonatelný nutkání si tohle jedinečný město prohlídnout v létě, jednak proto, že jsem chtěla využít svého pobytu na jižní Moravě, no a v neposlední řadě z toho důvodu, že Vídeň naprosto zbožňuju... Jednoduchý a prostý.

Jak už jsem nastínila, z jižní Moravy je to do rakouský metropole vážně skok a autobusem tam z Brna pohodlně dorazíte za necelou hodinku a půl. To znamená, že vám cesta zabere méně času než výlet leckam po Česku, takže o rozhodnutí si tam vyrazit je škoda uvažovat - prostě batoh na záda a jede se! Do Vídně jsme dorazily krátce po půl desáté ráno, kdy na nás svítilo příjemný ranní sluníčko a pofukoval osvěžující letní vánek. Proto jsme se s babičkou a pratetou rozhodly vyrazit z vídeňskýho hlavního nádraží do centra pěšky. No co si budem - než jsme tam dorazily, z ranního sluníčka a letního vánku se stala žhavá láva, která vás v létě obklopuje asi v každým větším městě mimo chladem se vyznačující zeměpisný šířky. Ale všechna ta krása kolem nás dostatečně namotivovala k tomu, abychom si horkem náš zážitek nekazily. Teda aspoň já jsem se snažila mé spolucestovatelky přesvědčit o tom, že za chvíli si na žár zvyknou, a nakonec jim přestane vadit úplně. Ač nepřestal, výlet jsme zvládly bez vážnější újmy na zdraví. A konečně se dostáváme k tomu, která nejzajímavější místa jsme za deset hodin strávených ve Vídni stihly navštívit a která byste rozhodně neměli vynechat ani vy, pokud tam někdy vyrazíte.

Tak pro začátek rozhodně nelze vynechat pomyslný oblouk pamětihodností obklopující střed centra. Rozhodně bych vypíchla Marie-Theresien-Platz, které střeží poměrně velká,
a tedy jen velmi těžko přehlédnutelná, socha Marie Terezie. Najdete ji mezi dvěma parky přímo u Kunsthistorisches Museum. Přes ulici potom najdete slavnou Muzejní čtvrť - komplex muzeí, kde si přijde na své opravdu každý.

Dalším nepostradatelným bodem návštěvy je všeobecně známá třída Mariahilfer-Strasse. Dala by se přirovnat třeba
k pařížský Champs-Elysées nebo naší pražský ulici Na příkopě. Jednoduše se jedná o místo, který musí vidět a projít každý návštěvník, protože kdo to neudělá, jako by ve Vídni ani nebyl, i když zalíbení zde najdou především milovníci obchodů a typickýho městskýho ruchu.

Další povinnou zastávkou je Hofburg - císařský zámek Habsburků a jednoduše dechberoucí podívaná. V tomhle případě určitě doporučuju koupit si lístky na prohlídku vnitřních prostor, nicméně je třeba počítat s tím, že vám zabere i několik hodin (tedy pokud budete poctivě využívat průvodce v podobě sluchátek a přístroje s číselníkem).

Z Hofburgu je fajn se přesunout na Albertinaplatz.
V okolí se rozkládá budova Staatsoper sousedící s palácem Albertina, původně rezidence Marie Kristiny, dcery Marie Terezie, a jejího manžela Alberta. Ta dnes slouží jako galerie, kde najdete například stálou výstavu "Od Moneta k Picassovi" nebo modlu a chloubu Albertiny od Albrechta Dürera, akvarelovou kresbu Mladý zajíc. Tak - to bylo trošku historické okénko, ale pokud historii a umění až tak úplně neholdujete, bohatě vám postačí se tímhle kulturním centrem Vídně projít.

Poté, co jsme absolvovaly procházku okolo samého středu města, rozhodly jsme se od centra o kousek vzdálit. Tady se v podstatě naskytly dvě možnosti - buď zámek Schönbrunn se zahradami a zoologickou zahradou, nebo Prater. A protože v Schonbrunnu jsem byla už dvakrát a v Prateru ani jednou, padla volba na možnost číslo dvě. Cesta z centra je díky metru snadná a rychlá. Stačilo se podívat do plánku linek, najít tu správnou a přesunout se k její nejbližší stanici. Samotná jízda nám zabrala asi jen deset minut. Z toho, jak tenhle zábavní park ve skutečnosti vypadá, jsem byla naprosto unesená. Všude voní cukrová vata, popcorn a taky hranolky, zubí se na vás postavičky namalovaný na atrakcích a obklopuje vás nespočet barev. Zkrátka taková pouť, která je sice ve všech ohledech přehnaná, ale kdyby nebyla, naštvalo by vás to, protože nic jinýho od toho ani neočekáváte. A jestli máte rádi atrakce, nebudete vědět, co vyzkoušet dřív! 

Když jsme si celý Prater dostatečně užily, vrátily jsme se zpátky do centra, abychom si prohlédly to, co jsme předtím nestihly a užily si Vídeň jako takovou - velkoměsto se spoustou kaváren a úžasnou rušnou atmosférou. Jako úplně nejlepší orientační bod jsme si určily Stephanslatz se Stephansdomem, tedy s katedrálou sv. Štěpána. Ta se hodně podobá naší katedrále sv. Víta, i když je o něco málo větší, a kromě věže je přístupná zdarma. Po její prohlídce mi ztěžkl batoh pod náporem nakoupených Manner sušenek (protože ty z Tesca prostě nejsou z Vídně, že jo, a já si musela odvézt originály!).

A jelikož mě znáte, tak víte, že žádný město bych nikdy neopustila bez nalezení skvělý kavárny, šálku výběrovky a něčeho dobrýho k němu. Tentokrát jsem nic nenechala náhodě a inspirovala se mapou kaváren a osobním doporučení Veru z www.stylishcoffee.cz, abych šla pěkně najisto. Vyplatilo se! Jestli máte rádi moderní styl a patříte mezi zatvrzelý kavárenský povaleče, určitě si najdete svoje místečko v Jonas Reindl Café. Nakonec jsem tam, jak je mým dobrým kavárenským zvykem, strávila o pár chvil déle, než jsem plánovala, protože se mi ten gaučík s rozhledem po celé místnosti plné života tak nějak nechtěl opouštět. Takže vím, kam povedou mé první kroky, až se do Vídně vydám počtvrté.

Každopádně asi deset minut poté, co jsem se po dlouhém přemlouvání a zkoušce sebekázně konečně odhodlala Jonase opustit, začalo pršet. A to tak že dost! Naštěstí to byla jenom krátká přeháňka a stejně jako asi sto dalších lidí jsme nalezly útočiště pod stříškou patřící ke vchodu do metra. Výhodou bylo, že po dešti se krásně vyčistil vzduch a my tak dostaly příležitost si poslední chvíle ve Vídni vychutnat plnými doušky. Využily jsme ji, a to pořádně! Co dodat... Zase někdy ve Vídni!