Dobrý člověk ještě žije

Nebe se zatáhlo rychle. To se podle toho nesnesitelně parnýho vzduchu dalo celkem snadno předpokládat. Ale myslela jsem, že to prostě ještě stihnu, a tak jsem si místo toho, abych zalezla do nejbližší otevřený budovy, prostě jenom koupila už asi třetí lahev vody a přidala do kroku. Sotva jsem ale opustila Vodičkovu ulici, na kůži jsem ucítila první kapky. Z toho nic nebude, to bude dobrý, snažila jsem se samu sebe přesvědčit. Nebo si spíš dodat trochu odvahy k tomu, abych šla dál. Zatímco jsem ale stála na přechodu a čekala, nutno dodat, že nekonečně dlouho, z pár příjemně osvěžujících kapek se staly proudy vody. Když se auta přijíždějící k přechodu zastavila a naproti mně se konečně rozsvítil zelenej panáček, rychle jsem přeběhla na druhou stranu. Co teď? Jít dál, nebo se aspoň zkusit někam schovat? Než jsem se stačila pořádně zamyslet, zaregistrovala jsem pobočku ani nevím čeho, myslím, že to byla nějaká banka, která měla otevřený vchodový dveře. A před tím vchodem bylo trošku místa pod střechou, velkýho tak akorát k tomu, abych se schovala.

A tak jsem se tam vmáčkla, do sluchátek jsem si pustila Derniere danse a představovala si, jaký by to bylo tančit s větrem a deštěm, jak se v týhle písničce zpívá. Ale podle toho, co jsem ze svýho skromnýho úkrytu pozorovala, mě to v tu chvíli teda zrovna moc nelákalo. Písnička skončila a začala další. A pak zase další. Nervózně jsem koukala na hodinky a doufala, že ten konec světa, kterej okolo mě řádil, musí každou chvíli ustat. Jenže ne. A já už opravdu potřebovala jít. Občas se okolo mě mihnul cupitající člověk, co se kryl deštníkem, nebo naopak osoba s ledovým klidem ve tváři, naprosto smířená s tím, že už jí nic nepomůže. A já pořád váhala, jestli se mám stát lidským exemplářem druhýho vypozorovanýho typu, nebo ještě chvíli doufat. Z mýho rozjímání mě vyrušil něčí hlas. Vyndala jsem si sluchátko nejdřív z jednoho, a pak i z druhýho ucha, a tázavě se na dotyčnýho, kterej stál vedle mě, podívala. Byl to kluk. Možná o něco starší než já. Nebo ne. Fakt nevím. Jméno nezmínil, zato říkal, že by už taky celkem rád šel, a že jestli chci, můžu s ním sdílet jeho deštník. A věřte mi, že to v tu chvíli znělo jako dost lákavá nabídka. Řekla jsem, že by to bylo fajn. No a šli jsme.

Moc fajn to nebylo, ale pořád lepší, než kdybych šla bez toho deštníku. Nohy jsem měla i tak mokrý naprosto okamžitě, ale bezejmenný se ze všech sil snažil zachovat co největší část mě v suchu.
I za cenu toho, že jemu, jakožto majiteli, byl jeho deštník naprosto k ničemu. Někdy jsem měla pocit, že mě jenom doprovází a drží mi ho nad hlavou. Zatímco jsme ťapkali řekou valící se po chodníku, se mě ptal, kam jdu, respektive jestli jdu na tramvaj. Řekla jsem, že ne a že jdu jenom do Ječný. V tu chvíli už jsem se malinko začala bát jeho odpovědi. A ano, samozřejmě jsme čirou náhodou měli i nadále společnou cestu a já začínala mít dojem, že se pod sdíleným deštníkem, kde se ke mně tisknul tenhle cizí kluk, přestávám cítit komfortně. Takže jsem rychle dodala, že moc děkuju, a že to od zastávky už klidně dojdu sama. Bohužel se podle toho horšího očekávání doptal, kam mám namířeno. Až překvapivě pohotově jsem po pravdě odpověděla, že do kavárny. Ale že tam mám schůzku s několika kamarádkama, to už pravda nebyla. Šla jsem si sednout ke svýmu oblíbenýmu stolečku. Sama. No a podle toho nejhoršího očekávání se bezejmenný nabídl, že mě doprovodí až tam. A řekl to tak jasně a rozhodně, že jsem se ani nepokoušela mu to rozmluvit. Tak jsem aspoň přidala do kroku a na další otázky odpovídala sice mile, ale poměrně stručně. A bylo mi teda sakra nepříjemný, jak zbaběle jsem si připadala.

Před vchodem do kavárny jsem se zastavila a s rukou na klice mu znova poděkovala. Myslela jsem to upřímně, a protože jsem věděla, proč teď před vchodem stojí na kost promočenej cizí kluk, zatímco já jsem kromě rozlepenejch sandálů neutrpěla žádnou újmu, podívala jsem se mu při tom děkování do očí. On se jenom usmál, rozloučil se a vydal se zpátky na tramvajovou zastávku. Dobrý člověk ještě žije. A já seděla u svýho stolečku, pila svůj tradiční flat white a nemyslela na kluka, ze kterýho v tu chvíli kapala voda někde v tramvaji, ale na to, jak jsme takhle zmokli spolu. Vzpomínáš?

Vídeň potřetí

Ano, ve Vídni jsem byla skutečně už třikrát. Dokonce na tomhle blogu jeden článek o ní už najdete. A proč že jsem se tam letos vlastně vrátila? Odpovědí je hned několik. Jednak proto, že dvě moje předchozí návštěvy proběhly během Vánoc a já měla nepřekonatelný nutkání si tohle jedinečný město prohlídnout v létě, jednak proto, že jsem chtěla využít svého pobytu na jižní Moravě, no a v neposlední řadě z toho důvodu, že Vídeň naprosto zbožňuju... Jednoduchý a prostý.

Jak už jsem nastínila, z jižní Moravy je to do rakouský metropole vážně skok a autobusem tam z Brna pohodlně dorazíte za necelou hodinku a půl. To znamená, že vám cesta zabere méně času než výlet leckam po Česku, takže o rozhodnutí si tam vyrazit je škoda uvažovat - prostě batoh na záda a jede se! Do Vídně jsme dorazily krátce po půl desáté ráno, kdy na nás svítilo příjemný ranní sluníčko a pofukoval osvěžující letní vánek. Proto jsme se s babičkou a pratetou rozhodly vyrazit z vídeňskýho hlavního nádraží do centra pěšky. No co si budem - než jsme tam dorazily, z ranního sluníčka a letního vánku se stala žhavá láva, která vás v létě obklopuje asi v každým větším městě mimo chladem se vyznačující zeměpisný šířky. Ale všechna ta krása kolem nás dostatečně namotivovala k tomu, abychom si horkem náš zážitek nekazily. Teda aspoň já jsem se snažila mé spolucestovatelky přesvědčit o tom, že za chvíli si na žár zvyknou, a nakonec jim přestane vadit úplně. Ač nepřestal, výlet jsme zvládly bez vážnější újmy na zdraví. A konečně se dostáváme k tomu, která nejzajímavější místa jsme za deset hodin strávených ve Vídni stihly navštívit a která byste rozhodně neměli vynechat ani vy, pokud tam někdy vyrazíte.

Tak pro začátek rozhodně nelze vynechat pomyslný oblouk pamětihodností obklopující střed centra. Rozhodně bych vypíchla Marie-Theresien-Platz, které střeží poměrně velká,
a tedy jen velmi těžko přehlédnutelná, socha Marie Terezie. Najdete ji mezi dvěma parky přímo u Kunsthistorisches Museum. Přes ulici potom najdete slavnou Muzejní čtvrť - komplex muzeí, kde si přijde na své opravdu každý.

Dalším nepostradatelným bodem návštěvy je všeobecně známá třída Mariahilfer-Strasse. Dala by se přirovnat třeba
k pařížský Champs-Elysées nebo naší pražský ulici Na příkopě. Jednoduše se jedná o místo, který musí vidět a projít každý návštěvník, protože kdo to neudělá, jako by ve Vídni ani nebyl, i když zalíbení zde najdou především milovníci obchodů a typickýho městskýho ruchu.

Další povinnou zastávkou je Hofburg - císařský zámek Habsburků a jednoduše dechberoucí podívaná. V tomhle případě určitě doporučuju koupit si lístky na prohlídku vnitřních prostor, nicméně je třeba počítat s tím, že vám zabere i několik hodin (tedy pokud budete poctivě využívat průvodce v podobě sluchátek a přístroje s číselníkem).

Z Hofburgu je fajn se přesunout na Albertinaplatz.
V okolí se rozkládá budova Staatsoper sousedící s palácem Albertina, původně rezidence Marie Kristiny, dcery Marie Terezie, a jejího manžela Alberta. Ta dnes slouží jako galerie, kde najdete například stálou výstavu "Od Moneta k Picassovi" nebo modlu a chloubu Albertiny od Albrechta Dürera, akvarelovou kresbu Mladý zajíc. Tak - to bylo trošku historické okénko, ale pokud historii a umění až tak úplně neholdujete, bohatě vám postačí se tímhle kulturním centrem Vídně projít.

Poté, co jsme absolvovaly procházku okolo samého středu města, rozhodly jsme se od centra o kousek vzdálit. Tady se v podstatě naskytly dvě možnosti - buď zámek Schönbrunn se zahradami a zoologickou zahradou, nebo Prater. A protože v Schonbrunnu jsem byla už dvakrát a v Prateru ani jednou, padla volba na možnost číslo dvě. Cesta z centra je díky metru snadná a rychlá. Stačilo se podívat do plánku linek, najít tu správnou a přesunout se k její nejbližší stanici. Samotná jízda nám zabrala asi jen deset minut. Z toho, jak tenhle zábavní park ve skutečnosti vypadá, jsem byla naprosto unesená. Všude voní cukrová vata, popcorn a taky hranolky, zubí se na vás postavičky namalovaný na atrakcích a obklopuje vás nespočet barev. Zkrátka taková pouť, která je sice ve všech ohledech přehnaná, ale kdyby nebyla, naštvalo by vás to, protože nic jinýho od toho ani neočekáváte. A jestli máte rádi atrakce, nebudete vědět, co vyzkoušet dřív! 

Když jsme si celý Prater dostatečně užily, vrátily jsme se zpátky do centra, abychom si prohlédly to, co jsme předtím nestihly a užily si Vídeň jako takovou - velkoměsto se spoustou kaváren a úžasnou rušnou atmosférou. Jako úplně nejlepší orientační bod jsme si určily Stephanslatz se Stephansdomem, tedy s katedrálou sv. Štěpána. Ta se hodně podobá naší katedrále sv. Víta, i když je o něco málo větší, a kromě věže je přístupná zdarma. Po její prohlídce mi ztěžkl batoh pod náporem nakoupených Manner sušenek (protože ty z Tesca prostě nejsou z Vídně, že jo, a já si musela odvézt originály!).

A jelikož mě znáte, tak víte, že žádný město bych nikdy neopustila bez nalezení skvělý kavárny, šálku výběrovky a něčeho dobrýho k němu. Tentokrát jsem nic nenechala náhodě a inspirovala se mapou kaváren a osobním doporučení Veru z www.stylishcoffee.cz, abych šla pěkně najisto. Vyplatilo se! Jestli máte rádi moderní styl a patříte mezi zatvrzelý kavárenský povaleče, určitě si najdete svoje místečko v Jonas Reindl Café. Nakonec jsem tam, jak je mým dobrým kavárenským zvykem, strávila o pár chvil déle, než jsem plánovala, protože se mi ten gaučík s rozhledem po celé místnosti plné života tak nějak nechtěl opouštět. Takže vím, kam povedou mé první kroky, až se do Vídně vydám počtvrté.

Každopádně asi deset minut poté, co jsem se po dlouhém přemlouvání a zkoušce sebekázně konečně odhodlala Jonase opustit, začalo pršet. A to tak že dost! Naštěstí to byla jenom krátká přeháňka a stejně jako asi sto dalších lidí jsme nalezly útočiště pod stříškou patřící ke vchodu do metra. Výhodou bylo, že po dešti se krásně vyčistil vzduch a my tak dostaly příležitost si poslední chvíle ve Vídni vychutnat plnými doušky. Využily jsme ji, a to pořádně! Co dodat... Zase někdy ve Vídni!

Provence en dix jours

Do Provence jsem chtěla vždycky. Takže by se dalo říct, že vydat se tam byl můj sen. Fakt je, že já mám hodně snů, ale tenhle byl jeden z těch největších. Takovej privilegovanej sen. Když jsem nastoupila do prváku na gymplu, mamka mi slíbila, že tam vyrazíme za úspěšnou maturitu. Tehdy se mi to zdálo hrozně daleko a připadalo mi, že to je tak bokem z mýho dosahu, že ani nemá cenu o tom dopředu přemýšlet. Jenže rok se s rokem sešel, to samý se pak stalo ještě dvakrát a já byla najednou ve čtvrťáku. Maturitka už mi dýchala na záda, což teda nebylo zrovna nejpříjemnější, ale na druhou stranu pomalu ožíval můj zapovězenej sen. No a na jaře se začal pomalu zhmotňovat. Paradoxní je, že by se mi splnil, i kdybych tu maturu nedala, protože letenky a ubytování jsme měly v parádě dávno předtím, než jsem 3. června dostala do ruky to slavný osvědčení dospělosti. Ale nevadí...

Každopádně v Provence jsme strávily parádních deset dní. Člověk by řekl, že jsme si musely úžasně odpočinout. Upřímně, myslela bych si to taky. Ale ujišťuju vás, že těch deset dní na objevení takovýho kusu Francie je v podstatě málo. A my toho logicky chtěly vidět a zažít co nejvíc. Denně jsme byly od šesti ráno do ani nevím kolika hodin večer na nohou, abychom kromě parádních památek a dechberoucích přírodních úkazů mohly taky v klidu vstřebávat francouzskej kyslík, kterej voní po levanduli, čerstvým pečivu, kafi a víně. Povedlo se. Ačkoli se denní příjem teplý vody ve čtyřiceti stupňovejch vedrech mnohdy vyšplhal až na šest litrů (plus kafe a víno), přežily jsme a každej okamžik si dokázaly užít opravdu naplno.

Odlétaly jsme ve čtvrtek večer. No, nakonec spíš v noci. Sedět hoďku a půl v letadle a pozorovat největší bouřku, co jste kdy viděli, není zrovna výhra, ale nakonec všechno dobře dopadlo a naše přenášedlo bez úhony přistálo na letišti v Marseille, kde na nás čekalo i vypůjčený auto. Ne to modrý na obrázku, i když by se mi to docela líbilo, ale francouzský bylo, nebojte.
A další den už začal pobyt v ráji (přestože ty teploty bez legrace připomínaly spíš peklo).

Pátek aneb den první - Arles poprvé
První den jsme začaly v Arles, úžasným historickým městečku, poblíž kterého jsme i bydlely. Když už jsme u toho bydlení, jediné, co bych mu vytkla, byla nefungující klimatizace. Ta by se za dané situace obzvlášť hodila. Ale jinak to vůbec nebylo špatný - začínat den pohledem z prosklenýho okna a boží snídaní s croissantem bylo prostě doslova boží.

Sobota aneb den druhý - Tarascon a Pont du GardHned ráno jsme se autem přesunuly jen pár kilometrů od Arles, do městečka Tarascon. Samo o sobě má neuvěřitelný kouzlo a jeho střed tvoří zachovalý historický uličky, který se od středověku v podstatě nezměnily. Vyrazily jsme i na tamní hrad, kde nás navíc čekalo překvapení. Při příležitosti místní slavnosti byl vstup na hrad úplně zadarmo, a navíc - všechny místnosti byly plné tematicky oblečených nadšenců, kteří představovali nejrůznější středověké řemeslníky. Na nádvořích se tančilo a hrály se hry - jednu z nich jsem vyhrála a dostala jsem pusu. Od Francouze. A ne, francouzskou ne...

            Další zastávkou našeho sobotního programu byl majestátní Pont du Gard, asi jedna z nejslavnějších památek Provence vůbec. Aby ne, když tenhle akvadukt vedoucí přes Rhônu pochází z dob římského impéria. Co dodat - to prostě musíte vidět na vlastní oči.

Neděle aneb den třetí - Saintes-Maries-de-la-Mer a Mer Méditerranée
Protože neděle má být dnem odpočinku a Francouzi nepracují, rozhodly jsme se místo původně plánované návštěvy města podniknout výlet skrze národní park Camarque až do jeho "capitale" - malého městečka Saintes-Maries-de-la-Mer. A rozhodnutí to bylo na jedničku. Středomoří na nás dýchalo ze všech stran. Všechny vůně, restaurace a bistra, obchůdky, ovoce, kormoráni létající všude kolem... Nádhera! Když si navíc připlatíte výšlap na střechu místního kostela, můžete se pokochat výhledem na celé městečko i jeho okolí, včetně moře. Což stojí za to...

Pondělí aneb den čtvrtý - Montpellier a Nîmes
Na tenhle den jsem se těšila tak, že ani nevím, k čemu to mám přirovnat. Možná k dětskýmu těšení na Ježíška, ale i u toho pochybuju, že to stačí. Montpellier je naprosto výjimečný město plný života, studentů, bílejch budov a pouličních muzikantů. Hřích by bylo vynechat studentskou čtvrť a dlouhou Rue de l'Université - sice je to "trochu" do kopce, ale není tam snad metr prázdnýho místa. Tady má duši každá dlažební kostka! A samozřejmě bych nebyla správnej kavárenskej povaleč, kdybych si tady nenašla své "café préféré". Na první pohled mě naprosto uchvátil espresso bar na rohu, který nese název Les Beatnik Modernes. Usměvavej, vtipnej, ochotnej a ukacenej barista, top frenchpress, parádní design a famózní dezerty. Není to sice taková ta klasika, spíš moderní podnik, kterej bych přirovnala třeba k našemu pražskýmu Coffee Room, ale atmosféra byla doslova povznášející a vůbec se mi nechtělo odcházet.

Kromě moderních kaváren a studentských podniků je ale Montpellier zároveň nabitý historií. Katedrála sv. Petra, hlavně její velikost, nám vzala dech. A v klášteře, který k ní přiléhá, je v současné době lékařská fakulta. Už ani nevím, kolikrát jsem taky v různejch modifikacích použila slovo student, ale v tomhle městě se to prostě nezapře... Tady je studenstvo prostě všude.

Do Nîmes jsme sice dorazily až večer, ale na to, abychom poznaly největší krásy města, to naštěstí úplně stačilo. Největší chloubou je nepochybně antická aréna. Představa, kolik let už na místě stojí, je neuvěřitelná. Na druhou stranou jsou arény předmětem sporů, protože dodnes se jejich brány občas otevírají při příležitosti býčích zápasů, které jsou sice tradiční, ale zároveň jsou považovány za neetické. Aréna v Nîmes není na jihu Francie jediná - podobná, i když o něco menší, se nachází i v Arles.

Arénu si můžete prohlédnout i zevnitř, ale musíte dorazit před sedmou hodinou večerní. To se nám úplně nepovedlo, takže jsme ji obdivovaly jen zvenčí. Na druhou stranu - při západu slunce to byla vážně paráda.






Úterý aneb den pátý - pohoří Luberon, Bories, Sénanque, Gordes a Rousillon 
Z městského prostředí jsme se v úterý přesunuly do přírody a vydaly se na trochu delší cestu autem skrz pohoří Luberon. Nejprve jsme vyrazily do vesničky Bories, která je specifická domečky postavenými jen z kamenů vyskládaných na sebe, ve kterých donedávna bydlely celé rodiny. Součástí expozice jsou i rodokmeny všech, kdo stavby kdy obývaly od chvíle, kdy byly postaveny. Původně jsme měly v plánu vzít to k další zastávce pěkně turisticky po svých, ale protože teplota vzduchu se vyšplhala do nesnesitelných hodnot, rozhodly jsme se přiblížit se autem. A kam? K další památce, která v Provence patří k nejslavnějším - Sénanque Abbey, čili kláštěru obklopenému levandulovými poli uprostřed horskýho údolí. Sice jsme měly trochu smůlu v tom, že levandule, která zrovna kvetla, byla nově vysázená, čili mladá, a proto jsme si neužily tu pravou sytě fialovou barvu viditelnou na kilometry daleko. I tak to ale byla nádhera.

Naše cesta dál vedla do Gordes - možná neznáte název, ale s velkou pravděpodobností jste někdy viděli fotku města z vyhlídky. Samotné městečko je malinké, ale o to jedinečnější jsou malebné, pro Francii typické, uličky, kde se ukrývají malé restaurace, sušenkárny čili biscuiteries a obchůdky. Ochutnaly jsme citronovej koláček, prošly se ke slavné vyhlídce a obrázkem z pohledů se pokochaly na vlastní oči.

Domů jsme se vydaly trochu jinou trasou, abychom se mohly zastavit ještě ve vesničce Rousillon. Ta mi naprosto učarovala. A to hlavně proto, že žádnou podobnou vesnici jsem nikdy předtím neviděla. Nebo vy jste snad někdy viděli místo, kde by byly všechny domky oranžové? V Rousillonu je to tak díky zvláštní hlíně, která se v oblasti vyskytuje, a ze které jsou tamní domy stavěly.

Středa aneb den šestý - Avignon a Orange

Pravděpodobně už nikdy nic neudělám s tím, že když se řekne "Avignon", jako první si vybavím vedro. Dokud jsme se ukrývaly za zdmi skvostného Palais des Papes, bylo všechno fajn, ale jakmile jsme se ocitly pod širým nebem, zhltlo nás horko. Každopádně Papežský palác je další památka, kterou v Provence nelze vynechat a vážně se vyplatí zaplatit si vstup do vnitřních prostor. Dostanete vlastního elektronického průvodce v podobě iPadu se sluchátky, který vás po paláci provede. Informace si můžete kromě francouzštiny vyslechnout samozřejmě i v angličtině, němčině a několika dalších jazycích. S čím jsem se setkala poprvé, byla aplikace, která vám po naskenování kódu v jednotlivých místnostech ukázala prostory v jejich středověké podobě. Pokud vás baví historie stejně jako mě, rozhodně si na návštěvu vyčleňte několik hodin.

Po paláci jsme pokračovaly na slavný Avignonský most. Ten mě malinko zklamal, a to především kvůli tomu, co ho obklopuje. Mám tím na mysli silnici, na který je poměrně velkej provoz, což je velká škoda. Další faktor, kterej můj dojem pravděpodobně ovlivnil, je to zmiňovaný horko. Právě tady asi nastal můj nejkritičtější okamžik, kdy jsem vážně myslela, že padnu žízní a zhynu na přehřátí. Nakonec jsem ale přežila a my se mohly přesunout dál do Orange.

Tam bylo naším cílem perfektně zachovalé antické divadlo. Stejně jako arény i zdejší divadlo nabízí prohlídky, ale i v případě, že se rozhodnete prohlédnout si ho jen zvenčí, užijete si to. My jsme si pak poseděly v kavárně přímo vedle stavby a osvěžily se výbornou zmrzkou.

Čtvrtek aneb den sedmý - Aix-en-Provence

Další slavné město Provence, kde hraje prim pravá francouzská atmosféra. Hned po příjezdu (a úspěšném nalezení jedné z mnoha podzemních garáží) nás město vtáhlo do víru místních trhů - květiny, ovoce, zelenina, sýry, olivy a nespočet dalších specialit. Něco přesně pro mě. Další povinnou zastávkou byl ateliér Paula Cézanna. Umělci si z celkem pochopitelných důvodů budovali ateliéry tam, kde byl rozhled, a Cézanne nebyl výjimkou. Z toho plyne, že jsme si udělaly výšlap na kopec, kam kdysi Aix vůbec nedosahovalo. V ateliéru jsme si poté, co jsem mamce přeložila výklad, který jsme k prohlídce dostaly, mohly prohlédnout malířovy osobní věci. Nevím, jak to máte vy, ale mě osobně tyhle věci fakt dostávaj a tady to platilo dvojnásob. Stát několik centimetrů od stoličky, na který Cézanne seděl, když tvořil veledíla, bylo prostě nepopsatelný.

Na rozloučenou jsme si před odjezdem daly kafčo a tradiční pain aux raisins, tedy rozinkovýho šneka. Kavárna, ve který jsme seděly, je navíc pokračovatelkou podniku z devatenáctýho století. Dvojnásobná atmoška...

Pátek aneb den osmý - Fontvieille, Moulin de Daudet, Arles podruhé

a Fondation Vincent van Gogh
Ráno jsme se vypravily do vesničky Fontvieille poblíž Village Camarquais, kde jsme bydlely, a prošly si její historické jádro. Pokračovaly jsme ke komplexu několika větrných mlýnů, z nichž největší a nejkrásnější je Moulin de Daudet, a nakonec i k místnímu zámečku. Pak jsme se přesunuly do Arles a rozhodly se prohlédnout si ho trochu důkladněji než napoprvé. Hlavním bodem byla návštěva muzea (nebo spíš galerie) Fondation Vincent van Gogh. Paradoxně je zde k vidění jen pět van Goghových originálních děl, naprostou většinu prezentovaného umění tvoří obrazy Nika Pirosmaniho a nechybí ani současní umělci, kteří se právě Pirosmanim ve své tvorbě inspirovali. Nicméně pro obdivovatele umění nepostradatelná zastávka.
Po prohlídce jsme se zastavily v další malinké, ale kouzelné kavárničce Bazar Café, kde jsme kromě kafe a briošky ochutnaly i francouzský zázvorový pivo, o kterým jsme zjistily, že to vůbec není pivo, ale jenom zatraceně dobrá limča.

Sobota aneb den devátý - Saint-Gilles, Mer Méditerranée podruhé a večeře v Arles

Poslední celý den jsme chtěly strávit v poklidném tempu, a tak jsme se rozhodly vrátit se k moři. Cestou jsme se zastavily v Saint-Gilles, městečku s říčním přístavem, a odpoledne jsme si užívaly na pláži. Nechyběl ani piknik, což byl kromě všudypřítomného písku vážně fajn zážitek. A poslední večer jsme uzavřely ve velkém stylu - večeří hned vedle arleské arény! Ochutnaly jsme místní specialitu - steak z camarqueského býka s camarqueskou rýží dvojího typu. Ještě teď mlaskám...

Neděle aneb den desátý - Marseille
V neděli nás sice už čekal přesun na letiště, ale byla by přece děsná škoda poslední den nevyužít. Proto jsme se po vrácení auta rozhodly vyrazit z letiště autobusem do Marseille. V rychlosti jsme si prošly alespoň malou část tohohle ohromnýho města, prohlédly si loděnici a zahlédly i pevnost na ostrově If. Jeho návštěvu lodí jsme už bohužel nestihly - tak někdy příště. S Provence jsme se rozloučily posledním obědem v podobě vynikajícího croque monsieur s výhledem na armádu plachetnic. No umíte si snad představit lepší závěr?

Absurdní drama

Absurdní drama. Žánr, kterej nikdo moc nečte, ani se zrovna často nikde v divadlech nehraje, protože většině lidem připadá naprosto nesmyslnej. Škoda. Já mám tenhle žánr třeba děsně ráda, protože si většinu her můžete vysvětlit nespočtem výkladů a nikdo vám do toho nemůže kecat, jelikož se nedá nijak jednoznačně určit, co tím chtěl autor říci. Což teda vlastně platí o celý literatuře, ale právě antidivadlo je dokonalej demonstrativní příklad a důkaz toho, že to tak doopravdy je. Každopádně největší kouzlo absurdního dramatu tkví v jeho nadčasovosti. Ani za mák nezáleží na tom, kdy, kdo a kde nějakou hru napsal nebo kdy, kdo a kde ji hrál. Asi to bude tím, že nesmysl dává smysl v jakýkoli době a v jakýmkoli podání.

A víte proč? Protože náš život je vlastně taková jedna velká absurdita. Jakmile se někam zařadíte, v podstatě se všechno točí cyklicky a vy, v lehkých obměnách, děláte pořád to samý dokola. Stýkáte se se stejnýma lidma, se kterýma řešíte prakticky neustále ty samý věci. Za něčím jdete, ženete se, nebo se šouráte, to je jedno, každopádně čekáte, že to jednou (neznámo kdy) přijde. Ale to něco není nijak blíž specifikovaný. Takže takovej váš osobní Godot. První jasnej vzkaz teda je, že by možná pro nás lidi nebylo od věci se zamyslet nad tím, co od života vlastně čekáme. Co chceme vědět, umět, poznat nebo odhalit. Kam chceme, aby nás to posunulo a v neposlední řadě, co budeme očekávat a kam se budeme chtít posunout pak. A jak si třeba poradíme, když nás to velký „něco“ zklame a místo očekávanýho poznání přijde… no třeba vůbec nic nepřijde. Co potom? Nechceme přece dopadnout jako prázdný židle v Ionescově stejnojmenný hře, který se nakonec nic nedozvěděly, protože poslední, kdo jim mohl prozradit smysl života, byl hluchoněmej řečník.

Nebo můžeme zvolit naprosto jinou taktiku, a to takovou, že to vzdáme a přestaneme na toho Godota nebo řečníka se smyslem života čekat. Prostě je pustíme z hlavy a necháme náš život plynout. Tahle možnost je rozhodně mnohem jednodušší a nad slunce jasný je i to, že ten život bude i šťastnější. Když na nic nečekáte, nemusíte se na nic ohlížet a vlastně se tím nevědomky budete posouvat dál a dál a výš a výš. A během týhle cesty potkáte tolik velkejch „něco“, na který byste mohli čekat a beznadějně se jich snažit dosáhnout. Pravděpodobně je vůbec nezaregistrujete, což může působit lehce demotivujícím dojmem, ale není to lepší, než ty úspěchy pořád jenom vyhlížet?

Absurdní drama nám poskytuje hodně otázek a ještě víc řešení. Je jedno, jak to pojmete, hlavně když to uděláte a něco si pro sebe z těch nesmyslů vytěžíte. Fakt je z čeho vybírat. Aby bylo jasno, ani jednu jedinou tuhle hru se nesnažte chápat jako chemickou, matematickou, ani žádnou jinou rovnici. Jednak to není záměr, a jednak to ani nejde, ale až si budete číst prázdný fráze, přidávejte si do textu vlastní řádky. V těch totiž docela určitě něco vyčtete.

Tak jako tak, absurdní drama mě pravděpodobně z velký části dostalo na fildu. Což je docela absurdní, co?

Vitamín D

Hned v úvodu bych chtěla veřejně prohlásit, že se stydím - poslední článek jsem napsala na den přesně před třemi měsíci. Kam se podělo moje staré dobré pravidlo publikovat článek každých čtrnáct dní, to fakt netuším, ale na druhou stranu pro to mám celkem jasný, a doufám, že i pochopitelný, vysvětlení. V záplavě všeho toho ostatního, co jsem musela napsat (laskominy typu závěrečná práce nebo maturitní otázky), se už prostě bohužel nenašel dostatek inspirace ke tvorbě kvalitního (nebo aspoň slušnýho) textu hodnýho publikování. Takže pardon a doufám, že tento drobný příspěvek bude stát za přečtení.

Jako obvykle nebylo téma dnešního výplodu mojí mysli nikterak plánované. Ačkoli sem tam si do diáře nějaký ten nápad zapíšu, většinou se rozhodnu spontánně. A k dnešnímu počinu mě neinspirovalo nic jiného než moje milované sluníčko. Konečně totiž svítí. Většinou moc nepřemýšlíme o tom, jak paprsky a teplo ovlivňují náš život a jsme jednoduše jenom šťastný, že máme dobrou náladu. Ale dneska jsem si tu radost uvědomovala jak snad ještě nikdy.

Určitě se shodneme na tom, že člověk má asi tak o několik desítek procent lepší náladu, když je hezký počasí. A řekněme si to na rovinu - přestože i v zimě čas od času nějaký ten paprsek vyleze, není to
v tom jaru předcházejícím ročním období žádná sláva. Jaro už tu máme sice skoro měsíc, ale v posledních pár dnech se zrovna moc nepochlapilo. Teď to konečně přišlo!

Znáte ten skvělej pocit, co vás zaplaví, když se ráno probudíte a zjistíte, že venku zpívaj ptáci a přes závěs se snaží do vašeho pokoje dostat sluneční svit? A taky ho tak milujete? Hned se člověku vstává líp, a navíc ještě s motivací podávat nadlidský výkony. Jako by nám to světlo vlilo do žil lepší palivo, než na který jsme zvyklí. Asi jako když místo Naturalu 95 natankujete Natural 98 - taky vám to auto pojede se značně větší lehkostí.

Vzhledem k dnešním klimatickým podmínkám jsem se rozhodla patřičně využít dobře známé informace o obsahu vitamínu D ve sluníčku. Něco mi totiž říká, že by se mi mohl v průběhu následujícího měsíce hodit. Koneckonců, maturita už začala, pár zkoušek máme za sebou, o trochu víc před sebou a zásoba dobré nálady by nikdy neměla klesnout pod určitou hranici, no nemám pravdu? A moje kůže už několik měsíců neviděla nic jinýho než látku. Usoudila jsem, že si obě zasloužíme trochu vzduchu. Takže jsem odhodila tričko a tepláky a v hlubinách skříně vyštrachala letní výbavu. V šortkách jsem se pěkně rozplácla na terase, každým bílým milimetrem odhalený kůže načerpávala ten tolik potřebný vitamín D a snažila se hrát si na to, že je třeba červenec....

Když o tom teď tak přemýšlím, říkám si, že jsem to s tím odhalováním možná maličko přehnala a s odhazováním vrstev oblečení se lehce unáhlila, protože na teploměru bylo přeci jenom 22 stupňů. To není zas takový vedro. Tak jen doufám, že jsem si kromě vitamínový zásoby nepořídila i knedlík v krku.

Prokrastinační řád

Když si uvědomím, že za tři měsíce už za sebou budu mít tři z devíti maturitních zkoušek (a to jsem se ještě o jednu ušetřila certifikátem z frániny), přeběhne mi mráz po zádech, kterej záhy vystřídá studenej pot. Tři měsíce. To je fakt docela málo. Před měsícem byly Vánoce. Před dvěma maturitní ples. A před třemi podzimní prázdniny. Nebylo to sakra všechno někdy minulej tejden?!

Člověk si řekne, že je to relativně dlouhá doba a že je to takzvaně v pohodě. Ale lidi, to se párkrát vyspím a jdu. Dneska na mě dolehl zvláštní pocit, že všechny ty otázky nemůžu stihnout zpracovat
(a to jsem na tom ještě relativně dobře - vůbec si neumím představit, že jsem v kůži někoho, kdo nemá vůbec nic). Začíná mě děsit maturita z výtvarky, kterou jsem na začátku roku vyhodnocovala jako výbornou volbu. Ukázalo se, že ručně nakreslit kalendář není až taková legrace a vymyslet
k tomu dvacet otázek není už vůbec žádná legrace. No nic, pomalu se dostáváme k "jádru pudla"...

Poslední dobou se čím dál častěji setkávám s tím, že kdykoliv dělám cokoliv, co není do školy, zachvacuje mě nepříjemný pocit  flákání se, nicnedělání a ztráty drahocennýho času. Připadám si zkrátka tak, že prokrastinuju. Proto třeba píšu článek o prokrastinaci místo toho, abych pokračovala v maturitní otázce číslo 23 nebo kreslila plánovač na měsíc únor do toho skvělýho maturitního kalendáře. Na druhou stranu jsem měla dojem, že ten článek napsat musím, protože ty pocity, co vám tady popisuju, nejsou jenom moje. Zjistila jsem totiž, že podobně se cítí poměrně dost lidí v mým okolí. To mě vlastně donutilo se nad tím pořádně zamyslet. A došla jsem k závěru, že cítit výčitky svědomí z toho, že jsme víkend strávili na horách, odpoledne s přáteli nebo večer s knížkou, filmem nebo klidně i přihlouplým seriálem místo s otázkama, učebnicí nebo počítačem, není v pořádku. S tím se musí něco udělat. Je totiž důležitý odlišovat prokrastinaci od odpočinku, seberealizace a vůbec - normálního života. Studovat přeci neznamená nežít. Zkoušky jsou důležitý, ano, a ty maturitní dokonce hodně, ale zase neznamenají úplně všechno. A tohle neplatí jen pro maturanty, ale i pro všechny ostatní studenty, středoškoláky i vysokoškoláky. Někdy zkrátka všichni potřebujeme trochu "upustit páru", starosti hodit daleko za hlavu (přísný zákaz otáčení!) a užít si trochu času pro sebe úplně bez výčitek a stresu.

Ujasněte si, při čem si nejvíc odpočinete. Možná vám dělá dobře se zavřít do pokoje, zalézt pod peřinu a číst si, možná naopak potřebujete být aktivní a pořádně se zničit při sportu. Nebo rádi kombinujete obě možnosti. Dopřejte si přesně to, o čem víte, že si tím "dobijete baterky". A i když je to čas od času potřeba, nebuďte pořád sami. Domluvte se s kamarády, dejte si někde dobrej oběd, sedněte si do kavárny nebo příjemný hospody a povídejte si. Hlavně o tom, co vás všechny rozesměje. Úsměv a smích opravdu umí zázraky a mně osobně hodně pomáhají. I když se to možná někdy nezdá, smát se můžete skoro v každý situaci a věřte mi, že nadsázka a její maximalizovaná forma zvaná sarkasmus zachrání úplně všechno. Doufám, že zaberou i na ten předmaturitní stres. Každopádně optimista vždycky působí líp a sebevědoměji než pesimista, takže když něco nevíte, hlavně se usmívejte a tvařte se, že je všechno v nejlepším pořádku. Ale přetvářkou to nekončí. Aby to fakt fungovalo, musíte tomu sami uvěřit. Vždycky věřte tomu, že ať už stojíte před bůhvíjak těžkým úkolem nebo jste v sebenepříjemnější situaci, vždycky to zvládnete. A když se nebudete stresovat, zvládnete to dokonce s mnohem větší úspěšností.

Na závěr bych chtěla dodat, že děkuji všem, kteří obětovali svůj čas a tenhle článek si přečetli. Doufám, že právě odpočíváte nebo to máte po jeho přečtení v plánu. Já se po tom psaní cítím skvěle a vůbec mi nevadí, že jsem nestihla ani otázku číslo 23, ani plánovač na únor 2020. Protože já neprokrastinovala, ale seberealizovala jsem se.

Rok osmnáct

Ani se mi nechce věřit, že už zase končí další rok. Na druhou stranu musím podotknout, že tenhle se vážně povedl, a tím pádem si zaslouží malé shrnutí. Obecně bych ho mohla charakterizovat jako přelomovej rok mýho života. A nemyslím tím jen to, že jsem dovršila osmnáctého roku, ale spoustu dalších (a z praktickýho hlediska mnohem významnějších) událostí.

Leden - zlom No. 1
To nejpodstatnější, co se v lednu událo, pro mě byl rozhodně můj návrat k tomu, co mi děsně chybělo, a to k teamgymu. Konečně jsem byla zpátky v tý starý dobrý tělocvičně mezi lidma, se kterýma toho mám tolik společnýho. Nechci teď psát o tom, jak to bylo skvělý, že jsem začala znovu cvičit (ono to ze začátku ani tak slavný nebylo), ale spíš bych touhle zmínkou chtěla vyjádřit, že je vážně důležitý někam patřit. A mít tým, kterej na vás ani po delší době nezapomněl a měl pro vás připravenej vánoční dárek, to je k nezaplacení.

Únor - BOMBArdino
Únor je už tradičně měsíc, kdy s rodiči jezdíme na takovou tu pěknou rodinnou dovolenou, kdy se ráno hádáme o to, kdo půjde do pekárny a večer zase o tom, kam půjdeme na pizzu, což většinou skončí tátovým prohlášením, že na žádnou pizzu nejde. To znamená, že nakonec jdeme, ale táta večeři v závěru zhodnotí tak, že pizza není jídlo, ale placka s tím, co Italové kdysi našli ve špajzu, což je vlastně docela dost možný, ale já ji stejně zbožňuju. Každopádně už snad od mých čtyř let jezdíme do Tonale v Itálii a kromě degustace pizzy tam teda hlavně lyžujeme. Od rána do večera. A aby se nám jezdilo líp, pijeme božský italský kafe. Dobře, někdy bombardino. Ale max jedno denně. No fakt, věřte mi.

Březen a duben - nejlepší Velikonoce mýho života
První dva jarní měsíce jsem si dovolila spojit, a to čistě z toho důvodu, že na jejich přelomu se mi splnil jeden z mejch největších snů. Konečně jsem byla v Paříži. Strávila jsem tam Velikonoce a řeknu vám, že to byly ty nejlepší, co jsem zažila. Protože upřímně, procházet se po Louvru a pít kafe na Montmartru je fakt o dost lepší než sedět v obýváku a nalejvat panáky trousícímu se sousedstvu.  Paříž jsem milovala vždycky, ale když jsem tam doopravdy byla a dýchala ten tamní vzduch, co voní životem a máslovými croissanty, pochopila jsem, že to je prostě moje město. A nejhezčí pohled na svět? No přeci z Eiffelovky...


Květen - osmnáct?!
Tak už jsem se letos v květnu taky dočkala. Onoho krásného šestnáctého dne měsíce jsem se probudila, a najednou mi bylo osmnáct let. Kromě toho, že už můžu volit (což je zrovna důležitý!) nebo si můžu koupit alkohol (tuto jedinečnou možnost jsem zatím využila asi třikrát) se tím vůbec nic nezměnilo, ale stejně je to dobrej pocit. No a týden nato jsem udělala řidičák. Napoprvé. A to byl snad ještě lepší pocit. Ta úleva se nedá popsat. Když jsem z toho auta pak vystupovala, měla jsem pocit, že z něj spíš vypadnu a sesypu se k zemi, jak jsem byla rozklepaná a vytřeštěná, ale nakonec jsem se vyškrábala na nohy a po pár hodinách zvládla i slavnostní obídek s mámou. Dobrý těstoviny, a fakt hnusná bezinková limonáda. Ta chuť se nedá vymazat z hlavy, a myslím tím jak ty těstovinky, tak tu limču (tu bych vymazala ráda).

Červen - eM
Poslední měsíc školního roku a třetího ročníku na gymplu jsem nazvala jednoduše, a to podle písmena eM. Písmena, který je pro mě čím dál tím důležitější. Písmena, který mě spojuje s partou úžasnejch lidí, nejbáječnější třídou prestižního pražského gymnázia. Poslední týden jsme nezůstali
v Praze, ale vycestovali jsme spolu do Krakowa. Kromě toho, že jsme viděli nespočet věcí, co stály za vidění, jsme se hlavně zase o kus sblížili. No co dodat, jela bych zas.

Červenec a srpen - těžko shrnout, ale jsem spoko
Prázdniny byly letos hodně našlapaný. Skoro jsem nebyla doma a v podstatě jsem se nezastavila, ale přesně takhle to mám ráda. Doma je nuda, zábava je ve světě. A já se bavím ráda. První volný dny jsem zahájila v Chorvatsku, což je letní verze rodinný dovolený. Taky jezdíme pořád na stejný místo a jediný, co se tam mění, je poloha mořskejch ježků ve vodě. Ale mám to tam ráda, a navíc mi hrozně chutná bílej chorvatskej chleba s máslem a naší domácí meruňkovou marmeládou.

Taky jsem absolvovala  pravděpodobně poslední apaluchu s tátou ve formě sjíždění Vltavy. Letos to bylo už podvanáctý, což mi v osmnácti připadá jako celkem slušný skóre, ale právě proto, že jsem viděla, jak to tam chodilo před deseti lety, musím podotknout, že už to nějak není ono. Dřív to v kempech večer co večer žilo a teď tam zdech hafan. Je to škoda. Uvidíme, třeba to bude za pár let zase lepší.

Pár příjemných chvilek jsem zažila i na Moravě, kam pravidelně každý prázdniny jezdím. Ráda tam do noci sedím u ohně a jezdím na žlutý libertě bez přehazovačky. To kolo nemá chybu a na koupák mě dopravuje přímo bleskovou rychlostí. Mimoto jsme si s mamkou udělaly výlet do Budapešti. Bylo pětatřicet stupňů, pocitově asi tak třiašedesát, a za ten den jsme nachodily aspoň pětadvacet kiláků. Nicméně musím říct, že Budapešť je krásná. A mají tam žlutý tramvaje.

No a musím se pochválit, letos jsem zvládla svůj první let letadlem, a to do Amsterdamu. Tahle holčičí dovolená se povedla na dvě jedničky s hvězdičkou. Objevily jsme nejkrásnější kavárnu, zmokly na kole (no chápete, když v Holandsku nezmoknete, jako byste tam nebyli) a navštívily nejbizarnější muzeum v Evropě. Amster jsem za těch pár dní prošla křížem krážem tolikrát, že bych tam s klidem mohla dělat průvodkyni. Na závěr bych mohla dodat ještě to, že jsme málem nestihly zpáteční letadlo, protože jsme lehce podcenily nedělní jízdní řády, ale díky našemu atletickému výkonu - během s kufrem v ruce přes Schiphol - jsme dorazily v pořádku domů.

Tradičně jsem si v posledním srpnovém týdnu užila i soustředění. Nejživější a nejbolestivější vzpomínku ve mně dneska asi vyvolává písnička Shout out to my ex, při který se mi vybaví večerní posilování (po cca sedmi hodinách tréninku) na stepíkách. Jako obvykle jsme po třech dnech nemohly chodit a každý ráno nám vypověděla službu další část těla, ale nějakým kouzlem jsme to vždycky rozchodily. Když musíš, tak prostě musíš.

Nutno poznamenat, že tyhle legrácky stojí peníze, takže těch pár dní, kdy jsem byla "jakoby doma", jsem v podstatě doma nebyla, protože jsem ty tolik potřebné peníze vydělávala. Vozit se na obrovský lodi po Vltavě je fajn, teda když jste turista. Ještě aby ne, když se kvůli tomu my, lidé tvořící její personál, tolik snažíme. Na druhou stranu si nestěžuju, protože bych těžko sehnala lepší letní brigádu. A jako bonus k platu kartáček na zuby od Curaprox. No neber to.

Září - ještě chvíli
Sice začala škola, ale naštěstí měl ten začátek dost slušnosti a nebyl až tak zdrcující. Navíc jsem si trochu prodloužila prázdniny několikadenním výletem do Švýcarska. Jedním slovem nádhera. Taková ta země, kde mají všechno na vysoký úrovni - přírodu, města, kulturu, jídlo. Vybere si každej. A pro milovníky čokolády a sýra to platí dvojnásob.

Říjen - jeden neobyčejnej den v docela obyčejným měsíci
Celej měsíc se nic moc zvláštního nestalo, ale o to lepší pak bylo jeho zakončení. Podívala jsem se do hlavního města Evropy - Štrasburku. Dá se říct, že jsem ho za jeden den krásně poznala, ochutnala jsem všechno, co se dalo a svezla jsem se lodí jako turista. No co víc si přát?!

Listopad - a je to (skoro) tady
Tak to byl hodně náročnej měsíc, ale přesto ho hodnotím hodně pozitivně. Začala bych tím, že jsem složila mezinárodní zkoušku z francouzštiny, a tím si odškrtla 1/5 maturity. Ouiii! A když už jsem u tý maturity, rovnou u ní zůstanu. Měla jsem totiž maturitní ples, kterej sice utekl až děsivě rychle a měla jsem pocit, že ty šaty jsem na sobě měla dohromady asi dvacet minut, ale přesto to bylo kouzelný. Na naše půlnočko jsem doopravdy pyšná a after byla tak nepopsatelně skvělá, že se o ten popis nebudu ani pokoušet. Prostě top. Pokračujeme a zůstáváme u maturity - v listopadu jsem k ní totiž oficiálně podala přihlášku. Není cesty zpět (ne že by někdy bylo).

Prosinec - nostalgie roku minulého
Poslední měsíc roku vždycky děsně uteče. Letos to byl ale hodně extrémní úprk času. Pár věcí jsem si ale všimla. Dokončila jsem Mezinárodní cenu vévody z Edinburghu, což považuju za další úsěšnej moment roku. Zvládla jsem nakoupit dárky. To je možná ještě větší úspěch. Odevzdala jsem závěrečnou práci nanečisto, což mě stálo hodně nervů a vážně doufám, že tam nebudu muset dělat moc úprav. Jinak taky byly Vánoce, i když letos trochu jiný, než všechny ostatní. A teď tady sedím a čekám na Silvestra. Co víc napsat no. Doufám, že se mně i vám vydaří a do roku 2019 vstoupíte ještě aspoň trochu pevným krokem - hlavně myslete na to, aby to byla pravá noha. Jo a hodně se smějte. Celej rok.