Pohádky na dobrou noc

Nikdy jsem toho moc nenaspala. Ani když jsem byla dítě. V okamžiku, kdy mě doma uložili do postýlky a tím mě připravili o rozhled a jistý přehled o všem, co se kde děje, začala jsem řvát. Výraz plakat by sice vypadal líp, ale úplně by nevystihoval pravdu, tak odpusťte... Mě totiž spát nebavilo. Jen tak ležet v posteli mě nudilo a připadalo mi to celé jako ztráta času. Chtěla jsem prostě spíš žít než spát. Teď už sice vím, že spánek opravdu není ztráta času a že ho právě k tomu životu celkem dost potřebuju, ale ten pocit, že něco skutečně prožívat je o dost lepší než spát, mi zůstal.

Vlastně bych o sobě mohla říct, že jsem ranní ptáče a noční sova v jednom. Přestože chodím spát hodně pozdě, ráno vstávám brzy, abych toho co nejvíc stihla. A když je ještě k tomu krásný a prosluněný letní den, který začíná už třeba v šest, věřte mi, že není nad to si přivstat. Je jedno, jestli je zrovna neděle, středa nebo pátek. Prostě vstaňte, otevřete okna dokořán, chvíli se jen tak dívejte ven
a poslouchejte všechny ty zvuky. Můžou to být ptáci, to zní skoro pohádkově, ale co třeba takhle tramvaje?! Není to snad jedno? Ať už se probouzí příroda nebo město, vždycky je co poslouchat...

Když vstanu brzy, mám před sebou dlouhý den. Většinou mě ty moje aktivitky celkem unaví, takže už do postele uléhám daleko smířenější než kdysi. Minimálně u toho neřvu. Ani nepláču. Ale přeci jen si potřebuju ty chvíle, kdy jen tak ležím, s obličejem zabořeným do měkkého polštáře a nohama zachumlanýma a zamotanýma do peřin, nějak zpestřit. A mám na to vážně dobrou vychytávku, která funguje a pomáhá mi už roky spokojeně usínat. Časem jsem totiž pochopila, že vřískotem nic nevyřeším, tak jsem se s postelí usmířila a začala si usínání zpříjemňovat.

Dětem se často před spaním vypráví pohádky. Jsou fajn, to jo, ale já si raději vymýšlím svoje. Podle sebe a na míru. Možná to vždycky nejsou tak úplně pohádky, spíš příběhy, momenty, situace, někdy dramata - to záleží na náladě. Ale pokaždé mě to baví. Je to takový můj svět, kde dělám jen to, co mě baví a co chci. Dokonce i ostatní dělají, co chci já. A nikdo o tom nemusí vědět. Vpomínáte, jak jsem se na začátku zmiňovala, že mě baví spíš žít skutečný život, než spát? To platí pořád, ale musím uznat, že snít taky není úplně špatný. Občas není od věci na chvíli zapomenout na starosti a místo toho se třeba podívat někam, kde byste moc chtěli být. Nebo někomu říct něco, co je důležité, ale ještě jste k tomu nesebrali odvahu. Navíc úplně bez důsledků. Můžete si to stokrát nacvičit, vyzkoušet, předpokládat, jak by to mohlo skončit. Jen o tom pak druhý den, až se třeba budete chystat to uskutečnit, zas tak moc nepřemýšlejte. Berte to zkrátka jako nevinnou pohádku na dobrou noc...

Rozlučka s (ne)svobodou

Když jsem se dneska ráno probudila, začínal den jako každý jiný. Teda kromě toho, že asi po sto letech vůbec nesvítilo sluníčko a ze šedivýho nebe se snášely kapky deště. Když prší, tak mi to samo o sobě vlastně ani moc nevadí, ale co mě někdy dokáže demotivovat, je probouzení se do temného, ponurého rána. Jenže dneska jsem se rozhodla, že si tím náladu rozhodně zkazit nenechám. Protože přeci jen byl ten dnešek v něčem malinko jiný, než ty ostatní... V 7:15 to totiž bylo přesně osmnáct let od okamžiku, kdy jsem se narodila.

Za ty roky se toho stalo poměrně dost, řekla bych... Podívala jsem se na hodně míst, snědla spoustu jablek (a taky čokolády), vypila minimálně hektolitr mlíka, ale především prožila nespočet skvělých chvil s rodinou a s lidmi, které jsem zatím stačila poznat. Člověk si všechno tak nějak rekapituluje asi pokaždé, když má narozeniny a je zase o nějaký ten pátek starší, ale že osmnáctiny jsou určitý životní milník, to je prostě fakt. A nezpochybnitelné je i to, že najednou - ze dne na den - něco končí, ale na druhou stranu něco i začíná. Tohle nebyla první myšlenka, která mi dnes poté, co jsem otevřela oči, bleskla hlavou. Ne, vůbec mi to nedošlo v jednom okamžiku. Naopak, ten zvláštní pocit přicházel postupně. Tak nějak jsem si v průběhu nejen rána, ale v podstatě celého dne, začala uvědomovat, že se něco mění. Ale co? Vždyť vypadám pořád stejně, dál budu chodit do školy a dělat to, co mě baví. Stejně jako předtím! No jo, jenže rozdíl je v tom, že teď je všechno na mně. Jenom na mně.

Najednou mi čísla na občance dávají všemožná oprávnění. Stává se ze mě plně svéprávná osoba s naprostou svobodou rozhodování. Můžu dělat všechno, co uznám za vhodné a nemusím se nikoho ptát. Skoro to vypadá, že začíná to pravý dobrodrůžo jménem svoboda... Jenže vážně to tak je?

Ve skutečnosti mám spíš pocit, že být dítětem nabízí svobodu daleko rozsáhlejší. Ano, musíte se neustále na něco ptát, žádat o svolení, schválení, potvrzení a já nevím, co všechno. Ale není snad jednodušší, když vážná rozhodnutí dělá někdo za vás a k tomu, aby všechno fungovalo, bohatě stačí, když posloucháte?

Jistěže ano. Od toho tu dětství a dospívání je - abychom poslouchali. A naučili se správně naslouchat. Protože i když překročíme hranici zletilosti a začínáme jednat sami za sebe, je potřeba si čas od času vzpomenout na to, co jsme "zaslechli" někdy dříve. To číslo na občance nás nemusí nutně činit dospělými (nebo naopak dětmi), ale spíše nám říká, na jaké strany svobody se právě nacházíme... Pocit zodpovědnosti dodává lidem sebevědomí a jistotu. Každý si najednou myslí, že mu patří svět, že všechno musí zvládnout sám, čistě proto, že už oficiálně může. Ale proč? Mají snad lidé strach, že když se do všeho hned nevrhnou po hlavě, že jim něco uteče? Nebo že je snad budou ostatní považovat za neschopné, když požádají o radu? Jak už jsem se zmínila - něco nového teprve začíná. Všechno musí přijít postupně, stejně jako tomu bylo v té fázi, která naopak končí... Jinými slovy - nehoňte se za něčím jen kvůli pocitu, že se to od vás očekává. Dokud to jde, všechno si užívejte. A nepřemýšlejte o věku jako o čísle, ale spíš pocitu. Věkem se toho totiž dost mění, ale mnohem víc zůstává. A až se zítra probudím, myslím, že si budu připadat zase podobně podobně jako předevčírem. Nebo před tejdnem.