Absurdní drama. Žánr, kterej nikdo moc nečte, ani se zrovna
často nikde v divadlech nehraje, protože většině lidem připadá naprosto
nesmyslnej. Škoda. Já mám tenhle žánr třeba děsně ráda, protože si většinu her
můžete vysvětlit nespočtem výkladů a nikdo vám do toho nemůže kecat, jelikož se
nedá nijak jednoznačně určit, co tím chtěl autor říci. Což teda vlastně platí o
celý literatuře, ale právě antidivadlo je dokonalej demonstrativní příklad a
důkaz toho, že to tak doopravdy je. Každopádně největší kouzlo absurdního
dramatu tkví v jeho nadčasovosti. Ani za mák nezáleží na tom, kdy, kdo a kde
nějakou hru napsal nebo kdy, kdo a kde ji hrál. Asi to bude tím, že nesmysl
dává smysl v jakýkoli době a v jakýmkoli podání.
A víte proč? Protože náš život je vlastně taková jedna velká
absurdita. Jakmile se někam zařadíte, v podstatě se všechno točí cyklicky
a vy, v lehkých obměnách, děláte pořád to samý dokola. Stýkáte se se stejnýma
lidma, se kterýma řešíte prakticky neustále ty samý věci. Za něčím jdete,
ženete se, nebo se šouráte, to je jedno, každopádně čekáte, že to jednou
(neznámo kdy) přijde. Ale to něco není nijak blíž specifikovaný. Takže takovej
váš osobní Godot. První jasnej vzkaz teda je, že by možná pro nás lidi nebylo
od věci se zamyslet nad tím, co od života vlastně čekáme. Co chceme vědět,
umět, poznat nebo odhalit. Kam chceme, aby nás to posunulo a v neposlední
řadě, co budeme očekávat a kam se budeme chtít posunout pak. A jak si třeba
poradíme, když nás to velký „něco“ zklame a místo očekávanýho poznání přijde…
no třeba vůbec nic nepřijde. Co potom? Nechceme přece dopadnout jako prázdný
židle v Ionescově stejnojmenný hře, který se nakonec nic nedozvěděly,
protože poslední, kdo jim mohl prozradit smysl života, byl hluchoněmej řečník.
Nebo můžeme zvolit naprosto jinou taktiku, a to takovou, že
to vzdáme a přestaneme na toho Godota nebo řečníka se smyslem života čekat.
Prostě je pustíme z hlavy a necháme náš život plynout. Tahle možnost je
rozhodně mnohem jednodušší a nad slunce jasný je i to, že ten život bude i
šťastnější. Když na nic nečekáte, nemusíte se na nic ohlížet a vlastně se tím
nevědomky budete posouvat dál a dál a výš a výš. A během týhle cesty potkáte
tolik velkejch „něco“, na který byste mohli čekat a beznadějně se jich snažit
dosáhnout. Pravděpodobně je vůbec nezaregistrujete, což může působit lehce
demotivujícím dojmem, ale není to lepší, než ty úspěchy pořád jenom vyhlížet?
Absurdní drama nám poskytuje hodně otázek a ještě víc
řešení. Je jedno, jak to pojmete, hlavně když to uděláte a něco si pro sebe
z těch nesmyslů vytěžíte. Fakt je z čeho vybírat. Aby bylo jasno, ani
jednu jedinou tuhle hru se nesnažte chápat jako chemickou, matematickou, ani žádnou jinou rovnici.
Jednak to není záměr, a jednak to ani nejde, ale až si budete číst prázdný fráze, přidávejte si do
textu vlastní řádky. V těch totiž docela určitě něco vyčtete.
Tak jako tak, absurdní drama mě pravděpodobně z velký části
dostalo na fildu. Což je docela absurdní, co?
Žádné komentáře:
Okomentovat