Když ne teď, kdy? Když ne ty, kdo?

Jenom aby bylo jasno, dneska z našeho rozboru vynecháme úkoly a vůbec celou školu, protože i když je to důležitý téma, jsou i důležitější věci. Spíš vlastně takový základní principy, který je třeba pochopit, abychom mohli víceméně úspěšně fungovat a žít. Ne přežívat, žít.

Víte, nikdy jsem nebyla z těch, co neustále něco odkládaj - na zejtra, na příští tejden, na neurčito... Naopak, vždycky jsem byla zvyklá dělat všechno hned. Věděla jsem naprosto přesně, co chci a co musím udělat, abych toho dosáhla. To bylo dřív, když jsem byla ještě fakt malá... A pak přišlo období, kdy jsem spíš snila. Ani nevím proč, ale hrozně mě to bavilo. Doslova jsem chodila s hlavou v oblacích. Snila jsem ráno po cestě do školy, odpoledne po cestě na trénink a večer v posteli. Ani jsem nechtěla brzy usnout, protože ve spánku jsem svoje sny nemohla ovládat ani je nijak ovlivňovat. Pamatuju si, že jsem na těch snech pracovala dlouho, jinými slovy - snila jsem na pokračování.
V hlavě mi tak vznikaly stále nové a nové příběhy, zážitky a dokonce i pocity. Líbilo se mi v těch snech žít, protože byly hezčí než ten obyčejnej, šedivej, uspěchanej svět, kde každej musí dělat jenom to, co po něm chce někdo jinej, co se od něj očekává a co je podle nějakejch hloupejch pravidel považuje za správný. V mých snech jsem dělala jen to, co jsem chtěla, kdy jsem chtěla i jak jsem chtěla. Všichni ostatní v mých snech taky dělali a říkali jen to, co jsem chtěla, kdy jsem chtěla i jak jsem chtěla. Možná i tímhle se ten imaginární svět tolik liší od toho skutečného. Každopádně je mnohem snazší žít v představách, než v realitě...

Jenže tehdy jsem byla malá. Teď už jsem velká a vím, že lidi zkrátka nedělaj ani neříkaj jenom to, co chceme a co se nám líbí. Tak to na světě prostě nechodí. A víte proč? Protože by to nefungovalo... Všechno by bylo tak nesnesitelně předvídatelný, že by nikoho nic nebavilo. Nemuseli bychom nikam chodit, s nikým si povídat, smát se... Jasně, to znamená, že ani plakat bychom nemuseli, což se na první dojem jeví jako pozitivum, ale přiznejme si to - i ten pláč někdy potřebujeme. Bez všech těchhle "věcí" bychom byli jenom prázdný schránky bez špetky emocí, o atraktivitě ani nemluvě.
Navíc - čím jsem starší, tím méně času na snění mám. Přes den neustále někam pospíchám nebo mám dostatek práce na to, abych si nemohla na chvilku sednout a vydechnout, natož zavřít oči. Domů se obvykle dostanu až večer a do postele padám tak vyčerpaná, že často usnu i s otevřenou pusou (ještě že mě tak nikdo nevidí). A když už se mi zdá nějakej sen, buď je to noční můra, nebo si to vůbec nepamatuju. Zkrátka jsem dospěla k závěru, že radši žiju, než sním...

Proto nevěnujte snění víc času, než máte. Snít je sice hezký, ale buďme k sobě upřímní - jen snít už dneska nestačí. A nejen dneska, nestačilo to nikdy. Abyste něco získali, musíte proto hlavně něco udělat! Jiná věc je to, že na světě jsou i lidé, co snít nikdy nepotřebovali, protože se prostě narodili a hned měli všechno. Tím se nenechte zmást. Vypadá to, že jim nic nechybí, ale je to velkej omyl. Sice nemám tušení, co přesně to je, ale vím, že něco jim určitě schází. Možná je v nich kapka té prázdnoty, o které jsem psala o pár řádek výš. Protože oni můžou předvídat, že vždycky dostanou to, co chtějí, a to bez úsilí, bez práce... Zkrátka a dobře jenom proto, že si řeknou, že to prostě budou mít. A nikdy v životě si nevyzkouší, co to je po něčem toužit. To je docela smutný, ne? Nechybí jim toho náhodou víc, než nám ostatním?

Pochopila jsem, že když jsem byla úplně malá, tím myslím to období předtím, než jsem se stala notorickým snílkem, dělala jsem to dobře. Došlo mi, že to bylo v podstatě jednoduchý. Když se mi něco líbilo, chtěla jsem to mít, to je logický. U lidí (a u dětí obzvlášť) naprosto obvyklá věc. No jo, ale neztrácela jsem čas tím, že jsem si v hlavě vykreslovala, co všechno bych dělala, kdybych to měla a jak by to bylo fantastický. Ne, místo toho jsem začala přemýšlet o tom, jak se k tomu dostat.
A pokud to bylo v lidskejch silách, tak se ten způsob vždycky nějak našel. Jen je potřeba ho hledat. Proto se příště nezdržujte a rovnou se do toho opřete. Stačí jen vědět, co chcete a tvrdě na tom pracovat. Věřte mi, že čím víc úsilí do toho vložíte, tím sladší bude chvíle, kdy se vám podaří toho dosáhnout. A čím dřív začnete, tím dřív to bude. Proto nečekejte na vhodnou chvíli nebo lepší příležitost. Začnětě hned, protože, a teď mluvím ke každému z vás, když ne teď, kdy, a když ne ty, kdo?

Ukliďte si... v sobě

Já vím, už je únor a měsíc novejch začátků a plánování změn k lepšímu už máme (konečně) za sebou, ale přeci jen... Ani v nejmenším nepochybuju o tom, že jste toho zvládli fakt hrozně moc - určitě jste všichni začali dělat spoustu činností, který vás vždycky lákaly, vyzkoušeli jste mraky inovativních a rádoby moderních receptů (samozřejmě zdravejch), přečetli už aspoň tři filosofický díla a navštívili všechny profláklý hipster kavárny ve vašem okolí. Nebo jsem se zrovna vůbec netrefila do vašeho programu a máte za sebou něco úplně jinýho, ale to je teď vedlejší. Každopádně doufám, že jsem se vás nedotkla. To bych nechtěla. Protože bych si doopravdy přála, abyste tenhle článek dočetli až do konce.

Dneska totiž nechci rozebírat nic, co bylo. Vlastně bych se vás úplně na začátek chtěla na něco zeptat. Nezapomněli jste v tom všem shonu, snaze a dobré vůli něco dokázat na to úplně nejdůležitější, totiž sebe? Mně osobně se často stává, že se za něčím ženu, nestíhám se dívat doleva doprava ani se ohlížet, proběhnu cílovou páskou, která je zároveň startovní čára dalšího cíle a takhle se to opakuje. Znovu a znovu. Až mi tak nějak dojde dech, ležím v posteli a říkám si, že bych, sakra, měla zpomalit. A víte, jak si to uvědomím? Většinou nemůžu spát. Protože všechno kolem mě je perfektní, dotažené do konce a vytříbené, ale uvnitř to vypadá přesně naopak. Mám v sobě chaos. Nepořádek. Neklid. Jsem všeho jakoby plná. Víc už se do mě nevejde a já vím, že je načase trochu uklidit.

Možná tenhle pocit znáte, možná ne. Třeba jsem jediná, ale něco mi říká, že občas jsme přeplnění my všichni. Nebudu vám radit jak si v sobě uklidit. Myslím, že bych se snažila zbytečně, protože každej na to má svůj systém. Někomu stačí na jeden večer všechno hodit za hlavu a pustit si hudbu nebo mrknout na film. Někdo si nejvíc dáchne s knížkou a velkým hrnkem silnýho kafe. A pak jsou třeba i lidi, co k tomu, aby skutečně vypli, potřebujou úplně vypadnout ze stereotypního životního rytmu. Takže s tím vám nepomůžu, na tohle si musíte přijít sami. Nebo jste na to už přišli, co já vím? Jednoduše jsem chtěla, abyste si uvědomili, že odpočívat se musí. A chtěla jsem, abyste si to protentokrát uvědomili dřív, než vám dojde ten dech a vyvarovali se toho pocitu, kdy ležíte v posteli a zoufale se snažíte usnout. Jo a poslední malá rada na závěr - i když zrovna neodpočíváte a snažíte se doběhnout k té cílové pásce, smějte se. Prej je to zdravý...