Mé milé prázdniny...

Je mi líto, že už odcházíte. Zase. Děláte mi to každý rok. Vůbec by mi nevadilo, kdybyste se chtěly ještě chvíli zdržet. Ale co se dá dělat... Chtěla jsem vám jen poděkovat. Sice jste nebyly tak super, jako obyčejně býváte, ale protože to není vaše chyba, nemůžu se na vás zlobit. Udělaly jste, co se dalo. A já si to navzdory všem komplikacím fakticky děsně užila!

Všichni někdy potřebujeme volno. A volno jste, mé milé prázniny, vy. Z toho plyne, že vás všichni potřebujeme. Máte to vlastně hrozitánsky fajn, protože vás mají všichni rádi. Nikdy nehrozí, že by vás někdo odmítnul nebo se na vaši návštěvu netěšil. Akorát vám nezávidím červen. To musíte mít pořád škytavku...

Každopádně jsem vám vděčná pokaždé, když mi vstoupíte do života. I když se má jeden pod psa, tak je to lepší o prázdninách, než kdykoli jindy. O tom žádná, nemám pravdu? To byla řečnická otázka, protože odpověď je, myslím, naprosto jasná. Takže děkuju za váš čas a nezapomeňte pozdravovat sourozence - "podzimky, vánočky a jarňáky". Vyřiďte jim, že se na ně už těším. No a vy za rok přijďte zas, něco spolu vymyslíme...

                                                                                                                          Vaše Johana

Do vody

Ne, nemyslím tím stále oblíbenější titul od Pauly Hawkins. I když nepopírám, že ani já neodolala pokušení pořídit si ho do své obsáhlé knihovny, která už doslova "trochu praská ve švech". Ale dneska o knihách psát nebudu...

Dneska jsem totiž byla plavat. A trochu jsem u toho i přemýšlela. Nakonec jsem došla k závěru, že voda si ode mě letos zaslouží pár řádků. Vděčím jí totiž za hodně. Od chvíle, kdy mi moje koleno dovolilo se zase trochu hejbat, skočila jsem do vody. No, vlastně jsem tam tak úplně neskočila, spíš pomalu a obezřetně jsem do ní jako slušná (a teď pohybově lehce omezená) holka slezla po schůdkách. Pak jsem začala plavat.

Bingo! Zpočátku to šlo pomalu, ale postupem času jsem přidávala. Čím dál víc. Teď plavu líp, než před úrazem. A taky ještě mnohem raději. Když jsem ponořená ve vodě, najednou je všechno tak nějak lehčí. Je to prostě snazší. A víte co ještě? Voda mi umožnila cítit se po dlouhé době konečně zase trochu svobodná. Svobodná v tom smyslu, že aspoň když plavu, můžu si se svým tělem dělat téměř co chci. Když jsem ze všech stran obklopená vodou, nemusím si zkrátka dávat bacha na úplně každej sebemenší pohyb. V bazénu totiž většinou nezakopnete, a když už jo, nemáte v podstatě kam padat...

A když zase jednou přijde ta krize, kdy mám celý týhle prekérní situace plný zuby, můžu se z toho parádně vybít. Jednoduše víc zaberu. Tady můžu.

Pozn.: Ještě je léto, tak šup do vody...

Knihomor

"Mám ráda knihy, protože nekřičí, mlčí a přesto říkají spoustu věcí."
Začala jsem tímhle citátem z jednoho prostého důvodu. Naprosto přesně vystihuje můj vztah ke knihám. Kniha pomůže vždycky. Když nechcete mluvit, ale i v případě, že naopak mluvit chcete, ale buď nevíte s kým, nebo nevíte jak (popřípadě o čem). Na knihách je tak skvělý právě to, že volba je na vás (ehm, pokud teda už máte maturu za sebou). Podle mě každej vidí literaturu trochu jinak. Když pomineme to, že jsou lidi, který čtení absolutně nezajímá a ještě "absolutněji" je nudí, tak někdo čte jen tak pro pobavení, druhej zase pro zamyšlení a třetí třeba pro po(na)učení. A mohli bychom samozřejmě pokračovat dál. Nikdo a nic neurčuje, proč máte číst. Je tu jenom jedno
pravidlo - čtěte rádi, anebo vůbec...

Když se do hltání knih někdo nutí, ať už je to kvůli škole nebo drilování svojí vlastní duše, že to prostě musí přečíst, protože ji, zdá se, četli úplně všichni, je to úplně k ničemu. Mám totiž dojem, že autoři knih si při psaní nepředstavují, jak u jejich dílka někdo sedí u stolu v kuchyni a při čtení pozoruje mouchu, která se snaží proletět střešním oknem, průběžně kontroluje maso v troubě a ještě si při televizní reklamě na nový inovativní šampon prohlíží svoje roztřepené konečky... Ne, tohle by žádný spisovatel nechtěl. Určitě ani Čechov...

Naopak pravá známka toho, že vás čtení baví a že vás ta knížka fakt "chytla" je, když ji nemůžete vůbec odložit. Čtete u snídaně, v autobuse, v posteli před usnutím a hned po probuzení. Teď jsem vypsala to vzorné, povolené. Upřímně když vás to fakt semele, čtete i ve škole. A ne jenom o přestávkách. Jo a před tím usnutím, tak to je sice pravda, ale je třeba zmínit, kdy se tak při dobrý knížce usíná. Nebudu psát konkrétní hodinu, ale je to zhruba tehdy, kdy zaboříte nos mezi stránky. Jenom poznámka pro ty, kdo nosí brejle - je lepší si je včas sundat, nožičky nejsou ze železa.

Na čtení miluju hlavně tu vůni pravejch knih. A otáčení stránek. Vůbec mi nevadí, když jsou ohmataný, protože právě to je na nich kouzelné. Čím starší a použitější jsou, tím názorněji je na nich vidět, kolika lidem už dělaly radost. Tyhle svazky jsou pravé poklady. A čtečky? Ne, díky. Já budu číst, dokud budou knihy. A knihy budou, dokud je někdo bude číst.

Kniha je vlastně jeden z nejlepších a nejvěrnějších partnerů. Jak se píše nahoře:

1) nekřičí
2) mlčí

Z toho plyne, že kniha je skvělý posluchač - když si vyberete tu správnou, která se k vám zrovna hodí a evokuje vaše aktuální pocity, můžete jí tak vypovědět všechno, co máte na srdci.

No a ještě ta poslední, neméně důležitá skutečnost:

3) knihy říkají spoustu věcí

Díky nim si můžeme uvědomit leccos. Je tolik věcí, o kterých nás ani nenapadne přemýšlet. Dokud neotevřeme knihu. Tak nějakou vezměte a začtěte se, možná v ní něco najdete...

Sourozenec = x

Sourozenecké vztahy jsou tak trochu rovnice. Jaké ty vztahy jsou, to je pak jedna velká neznámá.
A každá tahle rovnice má trochu jiné řešení. Mezi sourozenci může panovat naprostá shoda – to je ten případ, kdy jde všechno hladce a vyjde vám z toho něco tak jasného, že vás ani nenapadne se nad rodinnou příslušností vůbec zamýšlet. Někdy to trochu drhne a sem tam mezi sourozenci něco nevychází… Stává se i to, že vztahy jsou trochu krkolomné, a lidé, v jejichž žilách koluje jedna a ta samá krev, se nemůžou vystát. Něco jako rovnice, která takzvaně nemá řešení. No a nejsmutnější případ je, když vztahy nejsou vůbec žádné. Jinými slovy prázdná množina.

No a jak už to tak bývá u rovnic, tak i u sourozeneckých vztahů je nezbytné provádět zkoušky. Je přece naprosto jasný, že když jde všechno samo, nikomu v rodině nic nechybí a nikdo není oproti ostatním ve výhodě, proč by mělo něco pokulhávat, že? Jenže sourozenci nikdy nejsou spokojený. Ten druhej to má prostě vždycky lepší. Větší kus dortu, dražší džíny, víc svobody, pozornosti, chvály… A nikdy mu nikdo nevynadá, samozřejmě proto, že se ze všeho včas vyvlíkne. Taková nespravedlnost!

Tohle by se dalo nazvat jako sourozenecká válka, která trvá minimálně do doby, než bráchové a ségry dospějou. A většinou to stejně pokračuje dál, i když ne tak okatě. Věčné soutěžení o to, kdo je lepší,
o uznání, o privilegia… Všichni, kdo nemají rodiče a tohle všechno jen pro sebe, vědí, o čem je řeč. Důležitější však je, jestli tyhle lapálie převažují nad tím ostatním, nebo ne. Ve zdravém sourozeneckém vztahu je tohle hašteření neškodné, a dokonce normální, ale jenom tehdy, když je v něm víc těch příjemných, veselých chvilek, smíchu a osobního štěstí. A především upřímnosti. Kdo jinej by vám měl říct, že v týhle sukni radši nemáte lézt z baráku, než vaše ségra nebo brácha?!

Co se týče mě a mojí ségry, jsme každá úplně jiná. Já sportem žiju, ona to vůbec nechápe. Jedinej sport, kterej provozuje, je lyžování, což je z velký části tátova zásluha, protože když na ně byla jako malá krutě postavena, moc se jí to nelíbilo. Musím uznat, že se to naučila dobře (vzhledem k tomu, že je starší, to samozřejmě byla výzva pro mě – úkolem bylo, ji dohnat, ideálně spíš předehnat). Dodatkem v závorce se dostáváme k dalšímu bodu. Jsem poměrně soutěživá, ségra upřednostňuje spíš pohodičku. Plynule se tak přesouváme k dalšímu rozdílu. Krvi mé krve je většina věcí šumafuk. Hlavně no stress a tím pádem taky „no spěch“.  Všechny stress-buňky si před jejím narozením asi zapomněly nastoupit a počkaly si na mě. Já totiž naopak řeším skoro všechno až moc. Víc, než sama chci, a tak se v tomhle případě od ségry snažím trochu učit. Asi bych ji měla upozornit, že občas by se jí možná hodilo učit se něco ode mě. I když jsem mladší…

Přes všechny ty odlišnosti (je jich samozřejmě mnohem, mnohem víc) si ale rozumíme. Vlastně se skvěle doplňujeme a navzájem tak svoje extrémy tlumíme. Ona mě může maličko uklidnit, já ji zase popohnat, což je podle mě super. Každým rokem si rozumíme víc a víc, a čím méně času trávíme společně, protože každá už žijeme jinak než třeba před deseti lety, tím víc si vážíme okamžiků, které máme možnost prožívat spolu. Teď už umíme dělat kompromisy a nakonec vždycky najdeme to správný řešení. Protože jsme na to dvě. Když rovnice nevychází, je lepší hledat řešení společně s někým, ne?

P.S. Myslela jsem, že matika mi v životě k ničemu nebude. No, do jistý míry to bude pravda. Ale když už je prej všude kolem nás, tak jsem navzdory svému protimatematickému přesvědčení správného zastánce humanitních věd trochu povolila a aplikovala ji do „rodinné psychologie“. Stejně to ale beru s nadhledem – vždyť vztahy nikdy nejsou exaktní (přestože někdy je to mezi lidmi fakt věda).
Jo a mimochodem - jedna z věcí, kterou s mojí ségrou sdílíme, je matematické nechápání...

Proč jsem vlastně začala psát blog...

Psaní mě vždycky bavilo. Dostanu tak ze sebe všechno, co se mi honí hlavou a často se mi stane, že se mnohých problémů i zbavím. A to protože během toho, co o něčem píšu, začnu se na to dívat z jiné perspektivy, všimnu si něčeho, co mi třeba do té doby unikalo nebo najednou zjistím, že na tom vlastně není co řešit. Psaní je tedy svým způsobem osvobozující záležitost. Pro mě bezesporu. Tak nějak toho i napíšu víc, než řeknu, víte jak to myslím. Některý věci se píšou mnohem líp, než říkaj. A taky líp čtou, než poslouchaj.

Jo, píšu ráda. Ale co ráda nemám je, když mi do toho někdo kecá a snaží se radit, JAK mám psát. To je podle mě moje věc. Když někdo píše to, co má na srdci, na duši, v hlavě, to je fuk, prostě by to mělo zůstat na něm. Jenom tak to totiž může být zachováno jaksepatří v originále. Každej píše svým stylem a způsobem. Právě proto tak ráda píšu a čtu. Právě proto mám tak ráda věty. A právě proto je jazyk neuvěřitelná věc. Dá se modelovat, tvarovat, přizpůsobovat. Můžete si s ním dělat v podstatě co chcete. Za mě by to klidně mohl být další div světa...

Mít vlastní blog je výhoda právě v tom, že si tady vážně můžu psát jak chci a o čem chci. Nikdo mi neurčuje téma, postup, styl ani žádný hranice. Píšu tak, jak se mi poskládaj myšlenky a nemusím o tom nijak zvlášť přemýšlet. Nemusím se ničeho držet. Jsem svobodná.

A teď k tomu, proč jsem se rozhodla ten blog skutečně založit. Jak už jsem se jednou zmínila, psaní mě přeci bavilo vždycky. Tak proč tak najednou? S tou myšlenkou jsem si pohrávala už delší dobu, ale musel přijít nějakej impuls. Nebo spíš příležitost. Něco, co mě donutilo udělat první krok. Sednout si k počítači a vytvořit si ten začátek. Já totiž děsně nesnáším informatiku. Programování, vytváření videoher, tabulky nebo Geogebra, to vážně není nic pro mě. A proto jsem to pořád tak odkládala. To založení přeci jen zabere nějakej ten čas (aspoň teda mě, s těmi excelentními programátorskými a grafickými schopnostmi). Nemám na to čas. Touhle větou jsem se pokaždé sama sobě omlouvala. Pořád dokola. Máš tréninky a sotva stíháš úkoly. Takhle jsem si ty omluvy směle odpuštěla. Pak přišlo koleno a hle, hned bylo času dost! Opět se nám tu skvěle prokazuje, že všechno zlé je skutečně vždy aspoň k něčemu dobré...

Blog byl na světě a zároveň mi tak vytvořil i takovou moji vlastní říši, kam jsem mohla utíkat a schovávat se. Začala jsem tady způsobem vyprávět svůj příběh, protože v každým mým textu je kousek mě. Tenhle blog jsem já. Já pro ostatní. I pro vás, jestliže to čtete. Je to moje místo pro mý malý spisy.

Prostě běžet

Chtěla bych se rozeběhnout a prostě běžet. Nezastavovat, pořád pokračovat dál. I kdyby mi docházel dech. Nikdy dřív jsem neuvažovala o tom, že by mi mohlo chybět něco tak obyčejnýho, jako běh. Jenomže fakt mi to schází.

Asi v tom vidím svobodu. Už mě nebaví soustředit se na každej krok, kterej udělám. Pořád dávat pozor, abych něco neudělala špatně. Abych nezakopla, neuklouzla, neupadla... Nemůžu si dovolit žádnej neočekávanej pohyb. Připadám si, jako bych byla spoutaná. Už si skoro nevybavuju, jaký to je, jenom si tak popoběhnout, poskočit nebo se trochu nechat unést před zrcadlem, když v rádiu hrajou fajn písničku. Dřív jsem tancovala i při mytí nádobí. Pořád jsem se nějak hejbala. Protože pohyb je prostě můj život. Ta poslední věta je fakt nechutný klišé, ale nenapadlo mě nic jinýho, a to proto, že je to vážně pravda. Teď, když už nemám ty příšerný berle a chodím, pociťuju ten limit překvapivě pořád dost intenzivně. Předtím to nešlo vůbec, což bylo k zbláznění, jenomže co mi zbývalo? Teď cítím, že už prostě CHCI. Chci to už konečně hodit za hlavu a všechno zase dělat na 100 %. Na druhou stranu cítím, že na to ještě nestačím...

Když se ale podívám zpátky, jak to vypadalo a jak zoufalá jsem byla, když jsem nebyla schopná bez pomoci rukou sundat nohu z postele, říkám si, že teď už se to zvládne. Jenom budu tu kouli na noze (je to sice metafora, ale třeba ještě před měsícem to byla skutečnost) ještě muset chvíli vláčet. Postupem času budu zase natolik silná, abych se z těch pout osvobodila a tu kouli odkopla. A odkopnu ji hodně daleko.

První srpen 2k17

Tak dneska byl prej zatím nejteplejší den letošního roku... Jakoby něco na tom asi bude, vedro bylo celkem slušný, o tom žádná. Ale upřímně, mezi včerejškem a dneškem zase až tak enormní rozdíl nepociťuju. Akorát jsem ten dnešní den prožila o něco líp a o něco víc v letním duchu.

Abych to upřesnila, včera jsem trčela prakticky celej den doma, protože jsem čekala, až mi přivezou rotoped. Jo, blbej rotoped. Uprostřed léta. Já, která tyhle věci doma neuznává. Nikdy by mě nenapadlo, že si něco takovýho pořídím domů a zaberu tím tak drahocenný kousek prostoru ve svém útulném (malém) pokojí(č)ku. Prostě normálně radši sednu na kolo. A v zimě se prostě smířím s tím, že na cyklistiku není zrovna ideální počasí. Od toho jsou lyže, ne? Jenže na koleno po nějakých těch úpravách, které má to moje, je to údajně spolu s plaváním nejlepší, tak jsem byla v podstatě chromou částí svého těla donucena zainvestovat do nečeho, co bych jinak doma vůbec mít nechtěla.
Takže jsem včera doma procvičovala kolínko, donutila jsem se udělat dva čtenářské deníky z knížek, které jsem přečetla už dávno a pokusila jsem se na naší rozpálené zahradě číst další knížku, tentokrát však takovou, kterou fakt číst chci. Jenže to horko bylo nesnesitelný. Během dne jsem se třikrát sprchovala, ale ani trochu to nepomáhalo. Rotoped nepřivezli. Asi bylo moc horko i na kurýra.

Dneska jsme se s mamkou rozhodly využít jejího volna a rozjet se vstříc ochlazení k vodě. Vstala jsem brzy, abych se stihla nadechnout toho, čemu se dá ještě říkat vzduch. Stihla jsem trochu potrápit ten svůj kloub a pár svalů, kterejm konečně po x týdnech skončila dovolená a ještě jsem upekla koláč. Dostala jsem totiž strašnou chuť na mák... Oběd jsme si sbalily s sebou a rychle prchaly z domova pryč.

Na koupáku to byla paráda. Takovej ten pravej českej koupák, s párkama v rohlíku, hranolkama, cukrovou vatou a ledovou tříští (kterou nesnáším!), je něco, co je podle mě unikát, bez kterýho se neobejdou žádný prázdniny. A dala jsem si dvaatřicet velkejch bazénů, plavání je totiž v podstatě jedinej rychlejší pohyb, co teď můžu dělat. A nic neosvěží tak, jako ponořit do vody celý tělo. Rozhodně lepší, než ta včerejší sprcha.

A odměnu po plavču jsem si dopoledne upekla. Makovej koláč se švestkama a ledový kafčo... Hmm, hodně mi to "bodlo". Takže dnešní den se vlastně vydařil a i když to měl bejt ten nejpekelnější den, bylo mi teda rozhodně blaženěji, než včera. Z toho plyne, že na počasí vlastně nezáleží. Zkrátka - jaký si to uděláš, takový to máš...

Mimochodem, synovci je dneska 8 měsíců.