Notes

Poznámka autora:
Je úplně jedno, jestli si název tohohle článku přečtete anglicky nebo česky. Koneckonců náš český "notýsek" alias "notes" je odvozený od anglického výrazu pro poznámky...

Tak vám tu tak sedím a říkám si, že tu máme zase konec roku. Jako obvykle, teď, když zbývají poslední dva dny, mám pocit, že hrozitánsky rychle utekl. Ale když se nad tím zcela racionálně zamyslím, tak to fakt není pravda. Čas se spíš vlekl. Ne po celou dobu, ale ty nekonečné hodiny, dny, týdny, kdy jsem znuděně ležela doma, v noci nemohla spát a těšila se, až se zase budu moct normálně projít po zahradě, zatančit si při uklízení nádobí na tu skvělou písničku nebo třeba aspoň sama vlézt do sprchy, ty byly dlouhý dost. Jako by se všechno na nějakou dobu zastavilo.

Jakmile mi "sebrali" berle, koleno už si moc neoddychlo. Kámo, máme co dohánět, jsou prázdniny, tak koukej makat, ať z nich aspoň něco mám. A můžu říct, že jsem si pak každého kroku, který šel snáz, každého metru navíc, který jsem urazila, vážila. I času jsem si začala víc vážit. Teď jím nemrhám a snažím se naplnit každou vteřinu. Zkrátka jsem si řekla, že ten čas, co mi protekl mezi prsty, naženu zpátky. Udělala jsem to a bylo to skvělý rozhodnutí. Radím vám - naplňte každej, každičkej den. Co nejvíc se smějte. Když je třeba, klidně i brečte. Jenom jedna věc je podstatná - ke všemu musíte mít dobrej důvod...

Když se vám tohle podaří, pak budete mít na co vzpomínat. Ale zachovat si vzpomínky z každýho dne, to je zatraceně těžký. Ruku na srdce, spíš nemožný. Proto si ty nejlepší zážitky a momenty uchovávejte v poznámkách. Je jedno, jakou si vyberete formu - pište si je do diáře, popisujte fotky, zkrátka cokoli. Za rok touhle dobou, až nebudete mít o Vánocích co dělat, zasedněte k misce (popř. míse) cukroví, uvařte si kafčo (vylepšete si ho třeba vaječňákem, nemá to chybu) a vytáhněte je. Zavzpomínáte, zasmějete se, možná si i pobrečíte... Každopádně si budete moct říct: "Páni, letošní rok stál teda vážně za to!" A hned máte motivaci svoji myslánku (ano, jsem fanynkou Harryho Pottera a mám na mysli tu vychytávku v Brumbálově pracovně) do příštího roku rozšířit. Akorát si všechny svoje poznámky uchovávejte na jednom místě, ať pak neztrácíte drahocenný čas přemýšlením a hledáním. A víte co? Založte si notes!

PS: Všem vám přeji parádního Silvestra, ať už skončíte kdekoliv (hlavně když bude na co vzpomínat, že?) a pevný krok při vstupu do nového roku 2018.

Po svém

Tak a je to... Zítra je čtyřiadvacátého prosince a zase po roce přijde Ježíšek. Jen vám tak přemýšlím, že to všechno bývalo lepší, když jsem já sama Ježíškem nebyla a věřila na to, že si vážně vzal můj dopis za oknem a dárky pod stromeček mi osobně přinesl. Když se snažím rozpomenout, jaké pocity jsem jako malá mívala z toho všeho okolo Vánoc, mám chuť se zasnít a ještě jednou cítit něco podobného. A přesto, že se s těmito myšlenkami cítím příjemně, jsem přesvědčená, že vzpomínka nikdy nemůže být úplná. Lépe řečeno - nemůže nám dát tolik co ten daný okamžik, který se odehrává, popřípadě co se odehrál. Jako moje dětské Vánoce před lety. Říkám si, že to vlastně není tak dávno. Jediné, čeho se bojím je, že ta vzpomínka bude slábnout, až se nakonec vytratí úplně...

Jinak letošní Vánoce jsou de facto dost podobné těm loňským, předloňským, zkrátka všem těm předchozím od dob mé ztráty víry v Ježíška. Každý rok přesně vím, co příště udělám jinak a každý rok pak nakonec udělám špatně (ale i dobře) to samé. A možná právě to dodává dospěláckým Vánocům alespoň nějaké kouzlo... Vždyť co by to bylo za svátky bez shánění dárků na poslední chvíli a dokončování některých druhů cukroví v posledním předvánočním týdnu? Prostě to tak musí být... Pak to samozřejmě pokračuje. Jedna věc je totiž dárky nakoupit a druhá je pak všechny zabalit... To asi nějak podvědomě pokládám za méně důležité, extrémně rychlé nebo jaksi "samovolné". Jedině tak jsem bohužel schopná si vysvětlit, proč je rok co rok balím 23. prosince. Samozřejmě nestihnu zabalit všechny, takže některé kusy přesunu na Štědrý den. Na 16:45, kdy už se u nás kapr pomalu ale jistě chystá na pánev... Ani letos tomu samozřejmě (zatím) není jinak. Tak či onak, zítra to prostě přijde, a když se to tak vezme, zatím to pokaždé nějak dopadlo a všechno se stihlo.

A řeknu vám jedno - je úplně fuk, že už nejsem dítě a nevěřím na Ježíška, na Vánoce se těším! Jsou to sice úplně jiné pocity, jsem "nervózní" z trošičku jiných věcí, než když mi bylo pět, ale svoje kouzlo mají Vánoce pořád. Taky už mám chuť na bramborovej salát a talířek cukroví, kterým se odměním po vyčerpávajícím rozdávání a rozbalování dárečků. Tím bude ukončeno mé trápení v podobě předsevzetí "cukroví až od Štědrého dne, přece to všechno nevyzobeš ještě před Vánoci". Což platí pro celou naši domácnost, ačkoli táta se svým pokusem se slovem "vzorek" občas uspěje. I když... Cítila bych se jako pokrytec, kdybych nepřiznala, že i já jsem pár kousků ochutnala. Tak musela jsem se ujistit, že se mi ty nové (dobře, i ty již roky prověřené) druhy povedly, ne?

No nic, je půl desátý, končí Anděl páně a já jdu balit dárky... Jo a abych nezapomněla, přeju Vám doopravdy krásné Vánoce, prožijte je kouzelně a hlavně po svém.

One day in Vienna

Moje rozhodnutí vyrazit do Vídně byl nejdřív docela spontánní nápad. Hrozně moc jsem chtěla někam na výlet, a protože tahle nádherná rakouská metropole je jedno z mých nejoblíbenějších měst, padla volba právě na ni. A můžu říct, že je to místo, kam se budu vždycky ráda vracet.

Teď zpátky k té spontánnosti. Ze svobodomyslnýho výletu se nakonec stala docela komplikovaná a připravovaná akce. Tak jednak to chtělo sehnat někoho, kdo by jel se mnou, a jednak všechno zařídit, zorganizovat et cetera. Jednoduše řečeno jsem zjistila, že je to všechno malinko složitější, než jsem se domnívala. Naštěstí mám skvělé kamarády, kteří můj nápad uvítali. Následovalo dlouhé domlouvání, jestli pojedeme na vlastní pěst, nebo raději s cestovkou. Vyhrála druhá možnost, a tím pádem se nám tu objevil problém číslo 2 - která cestovní kancelář je ta nejspolehlivější, odkud jezdí, za kolik zájezd nabízí... To bylo snad úplně nějtěžší. Když už se to zdálo super, cestovka byla nějakým způsobem podezřelá, zájezd byl zrušen nebo třeba sídlila v Plzni. Nakonec, ačkoli to taky nebylo úplně nejideálnější, jsme vsadili na jistotu a vybrali si osvědčenou společnost, se kterou má celá moje rodina letité zkušenosti. A kde že byl ten drobný háček, který narušoval dokonalost? Odjezd v 8:00 z Brna.

Bylo tedy nutné, abychom se ráno přemístili tam a večer zase zpátky. Takže hledání spojů. Pojedeme vlakem. OK, tak asi ne, takhle brzo nám nic nejede (jak je to sakra možný?!). Zachránil nás starý dobrý žlutý autobus z Florence ve 4:30. Paráda, žádnej problém. Všechno zařízeno, vyřešeno, pojedeme, těšíme se!

Teď trochu ve zkratce: nakonec jsme odjeli v polovičním počtu, cesta do Brna byla (překvapivě) bez komplikací, projeli jsme se šalinou ranním Brnem, viděla jsem halu, kde jsem byla na závodech (akorát že tehdy bylo asi 35 stupňů a vedro, kdežto teď mrholilo, byla mlha a zima) a úspěšně jsme přesedli na bus do Vídně.

A takhle pro mě letos začaly Vánoce. Vánoční vesnička na nádvoří Schönbrunnu je vskutku kouzelná. Vánočnímu punči se nedalo odolat, takže jsme vytasili 7 euro (ne, nepřepočítávejte to!)
a dostali tuhle voňavou dobrotu do hrnečku s malovaným skvostem - zámkem, kde jsme se nacházeli. Zkusila jsem meruňkovou příchuť - doporučuji. Ostatně, co se punčů týče, je asi lepší zůstat u těch tradičních ovocných příchutí, kamarád říkal něco o tom, že ten karamelovej (ačkoli má karamel rád) se fakt nedá...


Pak jsme zavítali do mého milovaného Hofburgu. Tohle město ve městě vážně obdivuju a vždycky, když ho vidím, jsem naprosto očarována. Moje srdce milovníka historie doslova plesá radostí a já si připadám jako v jiném světě. Prostě mě fascinuje procházet se po místnosti, kde se kdysi nechala tři hodiny denně česávat Sisi nebo kde Franz Josef  přijímal své vážené hosty. Návštěva domova vládců habsburské monarchie doopravdy stojí za to.

Pokud se rozhodnete do Vídně vypravit, nenechte si ujít Maria-Theresien Platz, Stephansdom a Stephansplatz s největšími vánočními trhy. Nezapomeňte se projít po Mariahilfer Strasse, která se trochu podobá pražské ulici Na příkopě. Celá Vídeň je vlastně taková Praha ve zvětšené verzi...
Co byste rozhodně neměli vynechat, je Albertina, další poznávací znamení tohoto nádherného města. K vidění je tady toho hodně a každý si tu najde své. Možná si říkáte, že jsem něco vynechala. No jistě - Prater. Je to paráda, ale jeho návštěvu bych si schovala spíš na léto, kdy si to tam užijete o něco víc.

A v neposlední řadě musím nutně připomenout jednu důležitou věc! Pamatujte, že pokud jste ve Vídni nebyli v kavárně, jako byste tam nebyli vůbec. Pravděpodobně vám něco říkají názvy jako Hotel Sacher a Café Mozart. Tak tam nechoďte... Nebo jo, pokud vám nevadí, že budete stát frontu až ven a čekat, až se uvolní místo. Je to sice vídeňská klasika, ale věřte mi, malá příjemná kavárnička, kde jsme nakonec skončili my, měla taky tu správnou kavárenskou atmosféru. Tím myslím vůni kávy, útulné teplo a typický ruch. A jestli si chcete dát espresso se šlehačkou, tedy vídeňskou kávu, zapiště si slovo Einspänner. Přesně takhle se mu totiž v Rakousku říká.

Na závěr bych ještě ráda podotknula, že celej tenle výjezd byl fakt super a užila jsem si ho se vším všudy. I s tím, že z Vídně do Brna jsme dorazili ve čtvrt na devět a žluťásek do Prahy nám jel až v jedenáct. Nevadí, prošli jsme se po hlavním městě Moravy, navštívili tamní vánoční trhy (ano, už tam byly), poseděli na zastávce a v podstatě nám to uteklo celkem rychle. A cestou domů jsem se koukala na Zlodějku knih, takže ukápla i slzička. Po dlouhé době jsem vážně sledovala film, aniž bych u toho dělala asi tak milion dalších věcí. No co víc si přát?

Víc kafe

Nevím, jak to teď máte vy, ale já mám poslední dobu pocit, že melu z posledního. I v tuhle chvíli, kdy se téměř po měsíci snažím zase něco napsat, sotva mžourám do obrazovky. A abych byla upřímná, už v duchu myslím na to, jak zabořím obličej do polštáře a zhasnu světlo. Bohužel mám takové tušení, že dneska nebudu vypadat zrovna jako Angelika... Ale mým věrným plyšákům to naštěstí nevadí.

Vzhledem k tomu, že tenhle scénář se u mě teď opakuje poměrně často, vím, co bude následovat ráno. To krušné vstávání navíc ještě ztrpčuje fakt, že během noci vychladne topení, a tudíž i vzduch rozpínající se všude mimo mou báječně vyhřátou peřinku. Komu by se chtělo ji opouštět?

Asi znáte všemi oblíbenou větu: "Hned jak přijdu domů, půjdu si rovnou lehnout." Spousta lidí tvrdí, že si tenhle slib fakt při probouzení dává, ale mně to spíš připadá jako taková prázdná fráze. Protože doopravdy neznám nikoho, kdo by si to mohl dovolit nebo to skutečně dělal. A už vůbec si to nedovedu představit u sebe... Nicméně přiznávám, že v aktuální situaci by mi to rozhodně neuškodilo. V uplynulých týdnech jsem v podstatě ani nepřibrzdila, natož abych zastavila. No a řeknu vám, pohrávám si s myšlenkou, že by nebylo úplně od věci z toho jedoucího vlaku vyskočit a utéct od všech těch starostí a povinností někam hodně daleko. Jenže moje koleno by takovej skok sotva ustálo, takže se asi ještě nějakou dobu povezu. Kdybych se jenom vezla, zas tak hrozný by to nebylo, jenže v tomhle vlaku nejsem v roli cestujícího, ale takovýho toho člóbrdy, co přikládá uhlí, aby ten vláček pěkně rychle svištěl dál a dál.

Říká se, že když nemůžeš, tak ještě třikrát můžeš. Není to pravda. Já mohla už aspoň desetkrát. A budu moct i pojedenáctý. Ono totiž taky dost záleží na tom, jestli jenom můžete, nebo musíte. Pak je to jednoduchý. Když musíte, tak na nějaký nemůžu nemáte vůbec nárok. Ani na to slovo nemyslete! Naneštěstí se toho musím v mém životě vyskytuje tak nějak moc, ale protože nemám jak (ani kam) prchnout, nemám tolik času, abych si mohla jít lehnout dřív než o půlnoci a nemůžu se prej neříká, musím si to nějak usnadnit a ideálně i trochu zpříjemnit. Možná to máte (nebo jste někdy měli) podobně. Jestli jo, určitě mi dáte za pravdu, že jsou dny (spíš týdny), kdy to zkrátka chce trochu víc kafe. Takže když už nemůžete, ale musíte, najděte si deset minut a dejte si ho. Těch drahocenných deset minut berte jako cenu těch několika dalších hodin, které díky tomu vydržíte. Nic přeci není úplně zadarmo...

Prázdná místa

Už několik týdnů se tu neobjevil žádný nový příspěvěk. To je fakt bída... Celej měsíc mi utekl tak rychle, že jsem si toho skoro ani nevšimla. Tohle prázdný místo, který se tady kvůli tomu vytvořilo, mě vážně mrzí. Asi by to tak nebylo, kdyby se můj letošní měsíc říjen dal považovat za pěknej, přínosnej nebo jednoduše příjemnej. Ale úplně to tak nebylo.

Jsou jen dvě potenciální odůvodnění, proč jsem na blog tak dlouho nic nenapsala:
1) zažila jsem toho tolik, že se pro psaní nenašel čas ani příležitost
2) v podstatě to samý, akorát slovo zažila bych asi vyměnila za přežila, z čehož plyne, že jsem
to prostě nestíhala

Asi jste už vydedukovali, že ta první možnost to nebude. Myslím, že kdyby to tak bylo, něco bych napsala už mnohem dřív. Ve skutečnosti jsem se ani chvilku nenudila, ale taky nijak zvlášť nebavila. Tak nějak všechno "jelo" a já se vezla. Řekněme, že jsem se vůbec nezastavila. Celej říjen je pro mě sám o sobě takový prázdný místo. Ale ještě nekončí, tak doufám, že ho během těch pár zbývajících dnů stihnu naplnit...

Když se na to podíváme z jinýho pohledu, prázdný místa můžou být docela fajn. Třeba když je sobota a vy nemáte nic napsáno v kalendáři. To znamená, že můžete teprve vymyslet, co budete dělat a logicky si vyberete něco, do čeho se vám opravdu chce. Nebo máte možná nějaký oblíbený místečko, kam rádi chodíte, když jste sami. Vlastně to může být i někde, kam chodit nemusíte - zůstat někdy o samotě doma má rád snad každej. A všichni to, řekla bych, občas potřebujeme. Opakuji, že občas. Toho osamění zase nesmí být moc a nesmí trvat dlouho. To pak máte prázdný místo v srdci. A to není fajn. Vůbec.

Tím se dostáváme k poslednímu bodu. Je normální, že někdy máme pocit, že se den, nebo klidně i měsíc, neudál úplně podle našich představ. Připadá nám, že se nenaplnil, že zůstal prázdnej. Ale tohle všechno se dá dohnat. Je to podobný, jako když jednou uberete - příště musíte přidat. Berte to tak, že když to nevyvšlo dneska, vyjde to zítra. Nebo pozítří. Není to fuk?! Hlavně, a o to vás prosím, nedovolte, aby to prázdný místo bylo ve vás...

Koření života

Napsat tenhle článek mě napadlo vlastně náhodou. Dostala jsem chuť na nějaký podzimní koláč. Takový, co provoní celý byt, co vás praští do nosu, když přijdete z venku, a který ve vás vyvolá nejen chuť se do něj zakousnout, ale ještě se k tomu zachumlat do hřejivý deky. No a když jsem přemýšlela, co do toho koláče dám, abych si takovou chvilku mohla užít, napadlo mě samozřejmě koření. Na něm totiž záleží, co z toho nakonec bude...

A přesně takhle je to i v životě. Je to o tom, jaký koření si do něj nasypete. Kdybych si třeba měla vybrat já, přidala bych si do toho svého spoustu skořice. Tý totiž podle mě není nikdy dost. Pak by tam přišel mletej zázvor. A taky chilli. Hodně chilli. Tohle vlastně zní jako dobrá kombinace, co? Dohromady by to mohlo pěkně fungovat. Problém je, že chutě se mění.

Miluju totiž třeba i curry nebo kurkumu. Vlastně koření miluju obecně. Stejně tak jako život a jeho rozmanitost. Akorát někdy se ta kombinace nemusí úplně povést. Ať už pečete koláč, večírek, nebo schůzku. A to je na tom skvělý. Je potřeba to pořád zkoušet a hledat to "pravé ořechové". Možná sem tam přijde nějaké to trpké nebo malinko štiplavější sousto, ale nakonec to vždycky doladíte a dosáhnete přesně té chuti, kterou hledáte. A o to víc si pak výsledek užijete. Nakonec pár slov z mého oblíbeného filmu: "Když máte koření, použijte ho! Ne že to jenom poprášíte, vezměte lžíci." Nezapomeňte na to, až se příště budete držet zpátky jen ze strachu, aby se vám něco náhodou nepovedlo. Přepepřená polívka taky ještě nikomu (zas tak moc) neublížila.

Back to School - pár řádků do začátku

Nemůžu říct, že by se mi do školy vůbec nechtělo. Na druhou stranu se na začátek dalšího školního roku ale ani úplně netřesu... Asi bych to definovala tak, že se tam těším s vědomím, že mě to za pár dní přejde. Je to složitý. Všichni víme, že ve škole je spoustu věcí fajn, je tam vlastně i docela legrace a hlavně - ten dokonalej pocit když odpadne první nebo poslední hodina. Nebo třeba rovnou celá odpoledka.

Když jsem byla v prváku, tak nám škola přichystala velice příjemné překvápko. Jednou takhle v pátek, bylo to hned v září, si přijdeme do školy. Stoupám po schodech a debatuju s kamarádkou o tom, jestli by nebylo dobrý nechat se vyzkoušet z chemie hned na začátku roku, pěkně dobrovolně, aby nás pak nevytáhla v nějaké, řekněme, nežádoucí situaci. Tedy když to vůbec, ale vůbec nebudeme umět. To jsme ještě byly ty krásně vyděšený a poctivý prvačky... Dokráčím úspěšně na první hodinu. Měli jsme biologii. A najednou - požární poplach! Samozřejmě jenom cvičnej. Tak jsme všichni vyběhli (spíš v klidu vyšli) ze třídy, popošli s davem kousek od školy a čekali. Konec. Tak zase nahoru. Do nejvyššího patra, jak jinak... Už se chystám zasednout a schlíple vzít do ruky propisku, když v tom nám profesorka oznámí, že jdeme domů. Prej když požární poplach, tak prostě se vším všudy. Kdyby hořelo, tak se taky k výuce nevracíme. Tak to byla snad ta nejpřekvapivější věc školního roku. Blbý na tom bylo, že ve druháku jsme pak celej rok tipovali, kterej den by to mohlo přijít. Marně. Ten rok prostě nehořelo ani cvičně...

Ale víte co? Ta naděje byla povznášející a povzbudivá. A že jsme se nedočkali, to je vedlejší, protože jsme pořád mysleli, že jednou prostě domů půjdeme dřív. A podobně funguje i ta naděje na to, že odpadne nějaká hodina. Neustále kontrolujete rozvrh, jestli si zítra náhodou nepřispíte nebo jestli nebudete moct zavolat kamarádce, že to kafe nakonec přeci jenom stíháte...

A teď k tomu, proč je ta naděje vlastně třeba. No jelikož kromě toho, že někdy to ve škole může bejt celkem v pohodě, všichni víme taky to, že někdy je to přesně naopak. Totiž že jsou to fakt nervy a dnů, kdy se vám při představě toho, co vás čeká, nechce ani lézt z postele, bohužel taky není zrovna málo. Píšete nechutnej test, nic z jeho obsahu vás ani trochu nezajímá a ještě venku prší a fouká vítr. Samozřejmě proto, že máte čerstvě umytou hlavu. Ale hlavu vzhůru, vždyť naděje umírá poslední! Z toho zkoušení z chemie v prváku taky nakonec nic nebylo. Třeba se to vyřeší samo i tentokrát... A když ne dneska, tak jindy. Ale někdy to určitě vyjde.

Mé milé prázdniny...

Je mi líto, že už odcházíte. Zase. Děláte mi to každý rok. Vůbec by mi nevadilo, kdybyste se chtěly ještě chvíli zdržet. Ale co se dá dělat... Chtěla jsem vám jen poděkovat. Sice jste nebyly tak super, jako obyčejně býváte, ale protože to není vaše chyba, nemůžu se na vás zlobit. Udělaly jste, co se dalo. A já si to navzdory všem komplikacím fakticky děsně užila!

Všichni někdy potřebujeme volno. A volno jste, mé milé prázniny, vy. Z toho plyne, že vás všichni potřebujeme. Máte to vlastně hrozitánsky fajn, protože vás mají všichni rádi. Nikdy nehrozí, že by vás někdo odmítnul nebo se na vaši návštěvu netěšil. Akorát vám nezávidím červen. To musíte mít pořád škytavku...

Každopádně jsem vám vděčná pokaždé, když mi vstoupíte do života. I když se má jeden pod psa, tak je to lepší o prázdninách, než kdykoli jindy. O tom žádná, nemám pravdu? To byla řečnická otázka, protože odpověď je, myslím, naprosto jasná. Takže děkuju za váš čas a nezapomeňte pozdravovat sourozence - "podzimky, vánočky a jarňáky". Vyřiďte jim, že se na ně už těším. No a vy za rok přijďte zas, něco spolu vymyslíme...

                                                                                                                          Vaše Johana

Do vody

Ne, nemyslím tím stále oblíbenější titul od Pauly Hawkins. I když nepopírám, že ani já neodolala pokušení pořídit si ho do své obsáhlé knihovny, která už doslova "trochu praská ve švech". Ale dneska o knihách psát nebudu...

Dneska jsem totiž byla plavat. A trochu jsem u toho i přemýšlela. Nakonec jsem došla k závěru, že voda si ode mě letos zaslouží pár řádků. Vděčím jí totiž za hodně. Od chvíle, kdy mi moje koleno dovolilo se zase trochu hejbat, skočila jsem do vody. No, vlastně jsem tam tak úplně neskočila, spíš pomalu a obezřetně jsem do ní jako slušná (a teď pohybově lehce omezená) holka slezla po schůdkách. Pak jsem začala plavat.

Bingo! Zpočátku to šlo pomalu, ale postupem času jsem přidávala. Čím dál víc. Teď plavu líp, než před úrazem. A taky ještě mnohem raději. Když jsem ponořená ve vodě, najednou je všechno tak nějak lehčí. Je to prostě snazší. A víte co ještě? Voda mi umožnila cítit se po dlouhé době konečně zase trochu svobodná. Svobodná v tom smyslu, že aspoň když plavu, můžu si se svým tělem dělat téměř co chci. Když jsem ze všech stran obklopená vodou, nemusím si zkrátka dávat bacha na úplně každej sebemenší pohyb. V bazénu totiž většinou nezakopnete, a když už jo, nemáte v podstatě kam padat...

A když zase jednou přijde ta krize, kdy mám celý týhle prekérní situace plný zuby, můžu se z toho parádně vybít. Jednoduše víc zaberu. Tady můžu.

Pozn.: Ještě je léto, tak šup do vody...

Knihomor

"Mám ráda knihy, protože nekřičí, mlčí a přesto říkají spoustu věcí."
Začala jsem tímhle citátem z jednoho prostého důvodu. Naprosto přesně vystihuje můj vztah ke knihám. Kniha pomůže vždycky. Když nechcete mluvit, ale i v případě, že naopak mluvit chcete, ale buď nevíte s kým, nebo nevíte jak (popřípadě o čem). Na knihách je tak skvělý právě to, že volba je na vás (ehm, pokud teda už máte maturu za sebou). Podle mě každej vidí literaturu trochu jinak. Když pomineme to, že jsou lidi, který čtení absolutně nezajímá a ještě "absolutněji" je nudí, tak někdo čte jen tak pro pobavení, druhej zase pro zamyšlení a třetí třeba pro po(na)učení. A mohli bychom samozřejmě pokračovat dál. Nikdo a nic neurčuje, proč máte číst. Je tu jenom jedno
pravidlo - čtěte rádi, anebo vůbec...

Když se do hltání knih někdo nutí, ať už je to kvůli škole nebo drilování svojí vlastní duše, že to prostě musí přečíst, protože ji, zdá se, četli úplně všichni, je to úplně k ničemu. Mám totiž dojem, že autoři knih si při psaní nepředstavují, jak u jejich dílka někdo sedí u stolu v kuchyni a při čtení pozoruje mouchu, která se snaží proletět střešním oknem, průběžně kontroluje maso v troubě a ještě si při televizní reklamě na nový inovativní šampon prohlíží svoje roztřepené konečky... Ne, tohle by žádný spisovatel nechtěl. Určitě ani Čechov...

Naopak pravá známka toho, že vás čtení baví a že vás ta knížka fakt "chytla" je, když ji nemůžete vůbec odložit. Čtete u snídaně, v autobuse, v posteli před usnutím a hned po probuzení. Teď jsem vypsala to vzorné, povolené. Upřímně když vás to fakt semele, čtete i ve škole. A ne jenom o přestávkách. Jo a před tím usnutím, tak to je sice pravda, ale je třeba zmínit, kdy se tak při dobrý knížce usíná. Nebudu psát konkrétní hodinu, ale je to zhruba tehdy, kdy zaboříte nos mezi stránky. Jenom poznámka pro ty, kdo nosí brejle - je lepší si je včas sundat, nožičky nejsou ze železa.

Na čtení miluju hlavně tu vůni pravejch knih. A otáčení stránek. Vůbec mi nevadí, když jsou ohmataný, protože právě to je na nich kouzelné. Čím starší a použitější jsou, tím názorněji je na nich vidět, kolika lidem už dělaly radost. Tyhle svazky jsou pravé poklady. A čtečky? Ne, díky. Já budu číst, dokud budou knihy. A knihy budou, dokud je někdo bude číst.

Kniha je vlastně jeden z nejlepších a nejvěrnějších partnerů. Jak se píše nahoře:

1) nekřičí
2) mlčí

Z toho plyne, že kniha je skvělý posluchač - když si vyberete tu správnou, která se k vám zrovna hodí a evokuje vaše aktuální pocity, můžete jí tak vypovědět všechno, co máte na srdci.

No a ještě ta poslední, neméně důležitá skutečnost:

3) knihy říkají spoustu věcí

Díky nim si můžeme uvědomit leccos. Je tolik věcí, o kterých nás ani nenapadne přemýšlet. Dokud neotevřeme knihu. Tak nějakou vezměte a začtěte se, možná v ní něco najdete...

Sourozenec = x

Sourozenecké vztahy jsou tak trochu rovnice. Jaké ty vztahy jsou, to je pak jedna velká neznámá.
A každá tahle rovnice má trochu jiné řešení. Mezi sourozenci může panovat naprostá shoda – to je ten případ, kdy jde všechno hladce a vyjde vám z toho něco tak jasného, že vás ani nenapadne se nad rodinnou příslušností vůbec zamýšlet. Někdy to trochu drhne a sem tam mezi sourozenci něco nevychází… Stává se i to, že vztahy jsou trochu krkolomné, a lidé, v jejichž žilách koluje jedna a ta samá krev, se nemůžou vystát. Něco jako rovnice, která takzvaně nemá řešení. No a nejsmutnější případ je, když vztahy nejsou vůbec žádné. Jinými slovy prázdná množina.

No a jak už to tak bývá u rovnic, tak i u sourozeneckých vztahů je nezbytné provádět zkoušky. Je přece naprosto jasný, že když jde všechno samo, nikomu v rodině nic nechybí a nikdo není oproti ostatním ve výhodě, proč by mělo něco pokulhávat, že? Jenže sourozenci nikdy nejsou spokojený. Ten druhej to má prostě vždycky lepší. Větší kus dortu, dražší džíny, víc svobody, pozornosti, chvály… A nikdy mu nikdo nevynadá, samozřejmě proto, že se ze všeho včas vyvlíkne. Taková nespravedlnost!

Tohle by se dalo nazvat jako sourozenecká válka, která trvá minimálně do doby, než bráchové a ségry dospějou. A většinou to stejně pokračuje dál, i když ne tak okatě. Věčné soutěžení o to, kdo je lepší,
o uznání, o privilegia… Všichni, kdo nemají rodiče a tohle všechno jen pro sebe, vědí, o čem je řeč. Důležitější však je, jestli tyhle lapálie převažují nad tím ostatním, nebo ne. Ve zdravém sourozeneckém vztahu je tohle hašteření neškodné, a dokonce normální, ale jenom tehdy, když je v něm víc těch příjemných, veselých chvilek, smíchu a osobního štěstí. A především upřímnosti. Kdo jinej by vám měl říct, že v týhle sukni radši nemáte lézt z baráku, než vaše ségra nebo brácha?!

Co se týče mě a mojí ségry, jsme každá úplně jiná. Já sportem žiju, ona to vůbec nechápe. Jedinej sport, kterej provozuje, je lyžování, což je z velký části tátova zásluha, protože když na ně byla jako malá krutě postavena, moc se jí to nelíbilo. Musím uznat, že se to naučila dobře (vzhledem k tomu, že je starší, to samozřejmě byla výzva pro mě – úkolem bylo, ji dohnat, ideálně spíš předehnat). Dodatkem v závorce se dostáváme k dalšímu bodu. Jsem poměrně soutěživá, ségra upřednostňuje spíš pohodičku. Plynule se tak přesouváme k dalšímu rozdílu. Krvi mé krve je většina věcí šumafuk. Hlavně no stress a tím pádem taky „no spěch“.  Všechny stress-buňky si před jejím narozením asi zapomněly nastoupit a počkaly si na mě. Já totiž naopak řeším skoro všechno až moc. Víc, než sama chci, a tak se v tomhle případě od ségry snažím trochu učit. Asi bych ji měla upozornit, že občas by se jí možná hodilo učit se něco ode mě. I když jsem mladší…

Přes všechny ty odlišnosti (je jich samozřejmě mnohem, mnohem víc) si ale rozumíme. Vlastně se skvěle doplňujeme a navzájem tak svoje extrémy tlumíme. Ona mě může maličko uklidnit, já ji zase popohnat, což je podle mě super. Každým rokem si rozumíme víc a víc, a čím méně času trávíme společně, protože každá už žijeme jinak než třeba před deseti lety, tím víc si vážíme okamžiků, které máme možnost prožívat spolu. Teď už umíme dělat kompromisy a nakonec vždycky najdeme to správný řešení. Protože jsme na to dvě. Když rovnice nevychází, je lepší hledat řešení společně s někým, ne?

P.S. Myslela jsem, že matika mi v životě k ničemu nebude. No, do jistý míry to bude pravda. Ale když už je prej všude kolem nás, tak jsem navzdory svému protimatematickému přesvědčení správného zastánce humanitních věd trochu povolila a aplikovala ji do „rodinné psychologie“. Stejně to ale beru s nadhledem – vždyť vztahy nikdy nejsou exaktní (přestože někdy je to mezi lidmi fakt věda).
Jo a mimochodem - jedna z věcí, kterou s mojí ségrou sdílíme, je matematické nechápání...

Proč jsem vlastně začala psát blog...

Psaní mě vždycky bavilo. Dostanu tak ze sebe všechno, co se mi honí hlavou a často se mi stane, že se mnohých problémů i zbavím. A to protože během toho, co o něčem píšu, začnu se na to dívat z jiné perspektivy, všimnu si něčeho, co mi třeba do té doby unikalo nebo najednou zjistím, že na tom vlastně není co řešit. Psaní je tedy svým způsobem osvobozující záležitost. Pro mě bezesporu. Tak nějak toho i napíšu víc, než řeknu, víte jak to myslím. Některý věci se píšou mnohem líp, než říkaj. A taky líp čtou, než poslouchaj.

Jo, píšu ráda. Ale co ráda nemám je, když mi do toho někdo kecá a snaží se radit, JAK mám psát. To je podle mě moje věc. Když někdo píše to, co má na srdci, na duši, v hlavě, to je fuk, prostě by to mělo zůstat na něm. Jenom tak to totiž může být zachováno jaksepatří v originále. Každej píše svým stylem a způsobem. Právě proto tak ráda píšu a čtu. Právě proto mám tak ráda věty. A právě proto je jazyk neuvěřitelná věc. Dá se modelovat, tvarovat, přizpůsobovat. Můžete si s ním dělat v podstatě co chcete. Za mě by to klidně mohl být další div světa...

Mít vlastní blog je výhoda právě v tom, že si tady vážně můžu psát jak chci a o čem chci. Nikdo mi neurčuje téma, postup, styl ani žádný hranice. Píšu tak, jak se mi poskládaj myšlenky a nemusím o tom nijak zvlášť přemýšlet. Nemusím se ničeho držet. Jsem svobodná.

A teď k tomu, proč jsem se rozhodla ten blog skutečně založit. Jak už jsem se jednou zmínila, psaní mě přeci bavilo vždycky. Tak proč tak najednou? S tou myšlenkou jsem si pohrávala už delší dobu, ale musel přijít nějakej impuls. Nebo spíš příležitost. Něco, co mě donutilo udělat první krok. Sednout si k počítači a vytvořit si ten začátek. Já totiž děsně nesnáším informatiku. Programování, vytváření videoher, tabulky nebo Geogebra, to vážně není nic pro mě. A proto jsem to pořád tak odkládala. To založení přeci jen zabere nějakej ten čas (aspoň teda mě, s těmi excelentními programátorskými a grafickými schopnostmi). Nemám na to čas. Touhle větou jsem se pokaždé sama sobě omlouvala. Pořád dokola. Máš tréninky a sotva stíháš úkoly. Takhle jsem si ty omluvy směle odpuštěla. Pak přišlo koleno a hle, hned bylo času dost! Opět se nám tu skvěle prokazuje, že všechno zlé je skutečně vždy aspoň k něčemu dobré...

Blog byl na světě a zároveň mi tak vytvořil i takovou moji vlastní říši, kam jsem mohla utíkat a schovávat se. Začala jsem tady způsobem vyprávět svůj příběh, protože v každým mým textu je kousek mě. Tenhle blog jsem já. Já pro ostatní. I pro vás, jestliže to čtete. Je to moje místo pro mý malý spisy.

Prostě běžet

Chtěla bych se rozeběhnout a prostě běžet. Nezastavovat, pořád pokračovat dál. I kdyby mi docházel dech. Nikdy dřív jsem neuvažovala o tom, že by mi mohlo chybět něco tak obyčejnýho, jako běh. Jenomže fakt mi to schází.

Asi v tom vidím svobodu. Už mě nebaví soustředit se na každej krok, kterej udělám. Pořád dávat pozor, abych něco neudělala špatně. Abych nezakopla, neuklouzla, neupadla... Nemůžu si dovolit žádnej neočekávanej pohyb. Připadám si, jako bych byla spoutaná. Už si skoro nevybavuju, jaký to je, jenom si tak popoběhnout, poskočit nebo se trochu nechat unést před zrcadlem, když v rádiu hrajou fajn písničku. Dřív jsem tancovala i při mytí nádobí. Pořád jsem se nějak hejbala. Protože pohyb je prostě můj život. Ta poslední věta je fakt nechutný klišé, ale nenapadlo mě nic jinýho, a to proto, že je to vážně pravda. Teď, když už nemám ty příšerný berle a chodím, pociťuju ten limit překvapivě pořád dost intenzivně. Předtím to nešlo vůbec, což bylo k zbláznění, jenomže co mi zbývalo? Teď cítím, že už prostě CHCI. Chci to už konečně hodit za hlavu a všechno zase dělat na 100 %. Na druhou stranu cítím, že na to ještě nestačím...

Když se ale podívám zpátky, jak to vypadalo a jak zoufalá jsem byla, když jsem nebyla schopná bez pomoci rukou sundat nohu z postele, říkám si, že teď už se to zvládne. Jenom budu tu kouli na noze (je to sice metafora, ale třeba ještě před měsícem to byla skutečnost) ještě muset chvíli vláčet. Postupem času budu zase natolik silná, abych se z těch pout osvobodila a tu kouli odkopla. A odkopnu ji hodně daleko.

První srpen 2k17

Tak dneska byl prej zatím nejteplejší den letošního roku... Jakoby něco na tom asi bude, vedro bylo celkem slušný, o tom žádná. Ale upřímně, mezi včerejškem a dneškem zase až tak enormní rozdíl nepociťuju. Akorát jsem ten dnešní den prožila o něco líp a o něco víc v letním duchu.

Abych to upřesnila, včera jsem trčela prakticky celej den doma, protože jsem čekala, až mi přivezou rotoped. Jo, blbej rotoped. Uprostřed léta. Já, která tyhle věci doma neuznává. Nikdy by mě nenapadlo, že si něco takovýho pořídím domů a zaberu tím tak drahocenný kousek prostoru ve svém útulném (malém) pokojí(č)ku. Prostě normálně radši sednu na kolo. A v zimě se prostě smířím s tím, že na cyklistiku není zrovna ideální počasí. Od toho jsou lyže, ne? Jenže na koleno po nějakých těch úpravách, které má to moje, je to údajně spolu s plaváním nejlepší, tak jsem byla v podstatě chromou částí svého těla donucena zainvestovat do nečeho, co bych jinak doma vůbec mít nechtěla.
Takže jsem včera doma procvičovala kolínko, donutila jsem se udělat dva čtenářské deníky z knížek, které jsem přečetla už dávno a pokusila jsem se na naší rozpálené zahradě číst další knížku, tentokrát však takovou, kterou fakt číst chci. Jenže to horko bylo nesnesitelný. Během dne jsem se třikrát sprchovala, ale ani trochu to nepomáhalo. Rotoped nepřivezli. Asi bylo moc horko i na kurýra.

Dneska jsme se s mamkou rozhodly využít jejího volna a rozjet se vstříc ochlazení k vodě. Vstala jsem brzy, abych se stihla nadechnout toho, čemu se dá ještě říkat vzduch. Stihla jsem trochu potrápit ten svůj kloub a pár svalů, kterejm konečně po x týdnech skončila dovolená a ještě jsem upekla koláč. Dostala jsem totiž strašnou chuť na mák... Oběd jsme si sbalily s sebou a rychle prchaly z domova pryč.

Na koupáku to byla paráda. Takovej ten pravej českej koupák, s párkama v rohlíku, hranolkama, cukrovou vatou a ledovou tříští (kterou nesnáším!), je něco, co je podle mě unikát, bez kterýho se neobejdou žádný prázdniny. A dala jsem si dvaatřicet velkejch bazénů, plavání je totiž v podstatě jedinej rychlejší pohyb, co teď můžu dělat. A nic neosvěží tak, jako ponořit do vody celý tělo. Rozhodně lepší, než ta včerejší sprcha.

A odměnu po plavču jsem si dopoledne upekla. Makovej koláč se švestkama a ledový kafčo... Hmm, hodně mi to "bodlo". Takže dnešní den se vlastně vydařil a i když to měl bejt ten nejpekelnější den, bylo mi teda rozhodně blaženěji, než včera. Z toho plyne, že na počasí vlastně nezáleží. Zkrátka - jaký si to uděláš, takový to máš...

Mimochodem, synovci je dneska 8 měsíců.

Ach ta přitažlivost...

Někdy se ptám, proč se tak často stává, že se nám tak nějak zamlouvá někdo, kdo se pro nás vlastně vůbec nehodí... A čím to je, že když už máme pocit, že jsme našli někoho naopak perfektního, tak si on zase bohužel nemyslí totéž o nás.

Přesto nás něco k tomu člověku táhne a my si nedokážeme vysvětlit, co to je a proč to takhle funguje. Někdy hlava ví, že je to prostě naprostá science fiction, ale ta druhá půlka našeho já si to asi nemyslí nebo co... Je to složitý. A taky pravděpodobně logicky nevysvětlitelný. I tak mám ale pocit, že stojí za to o tom aspoň zkusit trochu popřemýšlet.

Že nás to přirozeně táhne k někomu, kdo se k nám prakticky nehodí, je totiž asi způsobeno právě tím. Když se k sobě totiž dva lidi nehodí, je to tím, že jsou úplně jiní. A právě to je ten problém. Všichni hledáme změnu. Chceme vyskočit ze stereotypu. Dělat pořád to samé dokola, chovat se stejně, jíst pořád dokola pár oblíbených jídel (nebo taky nejrychlejších, jako třeba špagety, že jo), to nikoho nebaví. Všichni toužíme po něčem novém, jiném, nezvyklém. Přesně tohle hledáme u toho člověka, ke kterému se podle všech ukazatelů nehodíme. Ale když dostaneme příležitost, není od věci to s ním zkusit. Buď to sedne, a pak zažijete super dobrodružství, nebo ne. A riskovat se musí, to dá rozum.

Potom je tu další problém. Ten bezva objev, se kterým toho máte tolik společného - jezdíte na podobné dovolené, posloucháte stejnou hudbu, každý den se potkáváte ve vaší oblíbené kavárně a bůhvíco ještě, o vás tak úplně zájem nejeví. No jo, chemie si prostě dělá co chce... Nebo máte prostě smůlu a někdo už vaše místo jaksi obsadil. To se stává. Proč je to většinou jak naschvál, o tom si přemýšlet netroufám. Nemá to totiž asi vůbec cenu. Nejdůležitější je to v tuhle chvíli hodit za hlavu, což teda bývá jeden z největších problémů života. Odmítnutí nese těžce každej, přiznejme si to.

A teď něco radostnějšího na závěr. Někdy to prostě klapne! Potkáte spřízněnou duši, která vykazuje všechny výše uvedené znaky s výjimkou jednoho - to samé si myslí o vás. A to je fakt jackpot. Jak ale víme, každý los nevyhrává, tak nezoufejte, když se prostě nezadaří. Jednou to přijde...

Dítě v domě

Tenhle víkend je u nás doma veselo. Vážně. Aspoň většinou. A když už ne veselo, tak živo teda každopádně. Je to jaksi způsobeno tím, že naše domácnost si už tak nějak odvykla na přítomnost malého dítěte. To asi bude tím, že posledním dítětem u nás doma jsem byla já. Ne že bych byla stará, ale od dob, kdy jsem lezla po čtyřech už prostě pár let uplynulo... No nic, každopádně - dítě v domě je změna.

Můj báječnej synovec se mojí báječný ségře narodil loni v prosinci. Na svět se mu zachtělo asi tak o hoďku nebo dvě dřív, než měla ségra nastoupit do nemocnice. Tak si aspoň trochu přivstala, koneckonců, brzké ranní vstávání nikdy nebyla její silná disciplína a během péče o mimčo se to docela hodí (nebo, jak se později ukázalo, vám spíš nic jiného nezbyde). Byla jsem na cestě do školy, když mi zavolala mamka, která už byla tou dobou v práci (chudák), že jedou. Byla jsem tak trochu v šoku, nevím, jak to specifikovat. Něco jako radost, nervozita a obavy zároveň. Takový strach z očekávání z něčeho nového, ale zároveň veselého.

Do školy jsem nějak dorazila, ale za moc jsem asi nestála... Jak mám sakra psát test ze žížal, když moje sestra rodí?! Moje nervózní období bylo milosrdně ukončeno zhruba v 11:30, kdy mi mamka oznámila, že už ho máme na světě, že je všechno v nejlepším pořádku a dopadlo to dobře. Asi si domyslíte, že emoce ve mně za to celý dopoledne explodovaly, a já se rozbrečela. "Jsem teta!"

Tak to byl začátek. Vidět ho pak v porodnici bylo něco slovy nepopsatelného. Prostě nádhera. Připadalo mi to neskutečný. Po měsících čekání jsme před sebou měli vážně miminko. Ségřino miminko. Naše miminko.

Od narození našeho malého přírůstku už uplynulo osm měsíců a přišlo první hlídání se vším všudy. Od pátku do neděle. Celý víkend. Synovec je celkem dost živé mimčo, rychlé asi jako motorová myš. A taky pořádný jedlík. Vždycky se napucne a pak trochu prospí, aby mohl zase řádit. Je to jednoduše sluníčko. Většinu času se směje (to je to "veselo" na začátku), jen občas, když se mu chce spát (to je zase to "živo"), trošičku si postěžuje. Spí od večera do rána, neplive jídlo a nevzteká se. Zlatý dítě.
Jo, jak už jsem zmínila, je to změna, ale příjemná. Sice jsme zvyklí spíš na dospěláckou domácnost, ale myslím, že právě proto nám přítomnost mimča dělá tak dobře. Děti jsou zkrátka v pohodě, nikam nespěchají, nedělají si prakticky žádné starosti (prostě jenom jíst, spát a objevovat) a v jejich očích je víc upřímnosti, než kde jinde... Takže dospělí, kteří se neustále za něčím honí a přemýšlí o tom, co bylo a bude, aspoň konečně na chvíli vypnou a zůstanou v přítomnosti. Děti vlastně ukazují dospělým, co se děje tady a teď...

Prázdniny trochu jinak

Vždycky se říkalo, že všechno zlé je k něčemu dobré. Když to přede mnou poslední dobou někdo vyslovil, uvnitř mě popadal vztek a rozčilovala jsem se, k čemu může bejt do háje dobrý to, že mám rozsekaný koleno?! Ale dobře, jak už jsem stokrát zmínila, stalo se, jsou horší věci, a navíc, něco dobrýho na tom nakonec přeci jen bylo. Fakt.

Teda když pominu tu eskapádu před operací, kdy jsem tři tejdny lezla o berlích a čekala, až mi někdo konečně řekne, co mi vlastně je, další tři tejdny rozcházení a posilování nohy s vědomím, že mi to koleno stejně nakonec rozřežou a všechny svaly tím zrušej. Pak tu samotnou srandu, který se říká plastika vazu a sutura menisků. A samozřejmě fázi zdaleka nejhorší - skoro 2 měsíce o berlích, z nichž jsem si první tři tejdny hodně rozmejšlela, jestli už je výprava na záchod doopravdy extrémně nutná, aby stála za to se s tou bolestí poprat, slézt z postele a dobelhat se do koupelny. To vám říkám rovnou, v tomhle to dobro vážně nebylo!

No, moře taky žádná velká hitparáda, ale fajn - kdo by k tomu moři nechtěl? Tak jsem se rozhodla, že to nějak přežiju. A světe, div se, přežila jsem. Delfín jsem teda zrovna nebyla. Mořská víla už vůbec ne. Jo, kluků se za mnou otáčelo celkem dost, ale civěli mi akorát tak na koleno, který vypadalo jako trochu pomačkanej fotbalovej míč. Navíc se skoro všichni kolemjdoucí tvářili, že poprvé v životě viděj něco, čemu se říká berle. Takže psychickej stav trochu zakolísal (ale ne že by to nespravila pizza a pistáciová zmrzka). Vlastně nakonec docela slušný. Lepší, než jsem očekávala.

Ale ta pravá chvíle, kdy se karta mého bytí konečně obrátila k lepšímu, přišla až v okamžiku, kdy jsem nastoupila do Rehabilitační nemocnice Beroun. Brr, zní to docela strašidelně, co? Nemocnice, rehabilitace, hospitalizace - to nejde moc dohromady se slovy jako prázdniny, volno, zábava, noční hýření, koupák a tak. Jenže právě tady jsem se přesvědčila, že je to vlastně naopak. Přilezla jsem tam o berlích a se strachem, co mě čeká. Měla jsem tam osamět na dva tejdny, v neznámým prostředí a s neznámejma lidma. Průměrnej věk tam navíc odhaduju tak na 67...

Přišel ale nečekanej zvrat, a to v podstatě hned. Měla jsem ohromný štěstí a můžu říct, že díky svýmu kolenu jsem potkala spoustu skvělejch lidí (v tamním podprůměrným věku), pořídila jsem si pár takovejch těch sympatickejch vrásek ze smíchu, přidala si pár let života a do svýho alba vzpomínek zařadila hromadu super zážitků.

Všem těmhle lidem bych chtěla hrozně moc poděkovat. Své úžasné spolubydlící, která mě osvobodila z té prvotní nejistoty, dodala mi odvahu a podporovala všechno, o co jsem se v rámci rehabilitace snažila. Doufám, že se ještě někdy uvidíme, abych jí mohla oplatit všechno, co pro mě udělala a taky ten dáreček, kterým jsem byla absolutně dojata. Pak tu máme úžasné přátele ze severu. Takhle jsem se nenasmála vážně hodně dlouho. Zjistila jsem, že někdy je fajn se zabejvat hloupostma, aby si hlava mohla kapánek dáchnout, a tím pádem se i úspěšněji vrátit k tomu, co je důležitý. Taky mě mrzí, že spolu nemáme žádnou NORMÁLNÍ, opakuji NORMÁLNÍ, fotku. Asi budu muset někdy vyrazit do Teplic a napravit to... A v neposlední řadě jsou tu všichni ostatní "kyčlaři, kolenáři a zádaři", se kterýma jsme třeba do tmy hráli na terase karty a vyprávěli si historky o spolubydlících vyluzujících hororový zvuky nebo převlíkajících se uprostřed noci (v doprovodu šoupající se a vrzající postele - ještě divnější zvuky, než u hororový paní). Bude se mi stejskat po topení se ve 120 cm vody na žížalách, píďalkách, roztahování prstů (jo, jako můžu to dělat sama, ale bez tý party to nikdy nebude tak vtipný). No prostě celej ten zážitek mi zkrátka vůbec nezkazil prázdniny. Naopak!

Jsem ráda, že jsem tam mohla být a kdyby to šlo, klidně bych tam ještě zůstala. Ideálně ve stejné sestavě lidí, jakou jsme tam měli. Kolenu se tam taky moc líbilo - už nevypadá jako míč a odešla jsem po svejch. Taky už ho zvládnu natáhnout a o něco víc pokrčit. To mě báječně namotivovalo. Poslední poděkování tedy logicky míří k týmu jedinečnejch lidí, co nás tam dávali dohromady - fyzioterapeutům. Bez nich by to totiž nešlo. Dřív jsem si myslela: "Rehabilitace, jéžiš, to je pohoda, ne? Tam vlastně skoro nic neděláš..." Ehm, tak tohle už bych nikdy, NIKDY neřekla, nenapsala ani si to nepomyslela. Je to pořádná dřina a bolí to víc, než gymnastika. O to větší je moje motivace to zvládnout. A taky nezklamat samu sebe ani lidi, co věnovali svůj čas, aby mi pomohli. Prostě to dotáhnu do konce a jestli někoho zklamu, tak jedině toho, kdo si myslí, že to nedokážu...

Photo diary - Punat, Krk

O dovče v Chorvatsku jsem se už zmiňovala, ale ve své podstatě jen tak okrajově. Pravda je taková, že městečko Punat na ostrově Krk je pro mě už taková srdcovka. Ani pořádně nevím, kolikrát jsem tam už byla, ale tipuju, že to bylo tak 12krát... A vždycky to stálo za to. Sice to letos vzhledem k situaci, do které mě dostalo koleno, nebylo úplně perfektní (lézt do moře o berlích může vypadat humorně, ale když jste ten invalida vy, tak vám to až tak vtipné nepřijde), ale přesto jsem ráda, že jsem tam byla. Zase. A říkala jsem si, že to nejlepší by stálo za to ukázat.

Krk je nejzelenější chorvatský ostrov. A také tam není nouze o sladkou vodu, kterou čerpá z velikého jezera. Když vyrazíte na procházku do Punatu, malého městečka přímo u moře, najdete tam spoustu zeleně.

     

Ačkoli je Punat město poměrně malé, patří k němu obrovský přístav, dokonce jeden z největších v Chorvatsku vůbec. Zakotvené lodě uvidíte mimo pláže v podstatě všude, ale když podél pobřeží dojdete až na samý konec města, můžete se podívat přímo do mariny, kde uvidíte i giganty, většinou jachty, zakotvené na suchu. Všechny lodě se totiž na vodu nevejdou…

Chorvatské moře miluju hlavně pro jeho průzračně čistou vodu. Už v okamžiku, kdy ho poprvé zahlédnu z auta, těším se, až se do ní celá ponořím. A ve chvíli, kdy se na to modré moře dívám z Krčského mostu, říkám si: „Tak už jsem tady zase. Po roce.“

  

Určitě se hodí vědět, kam v Punatu zajít na jídlo. Jako na všech místech navštěvovaných turisty je tam spoustu možností. Pokud si představujete jen něco do ruky, zkrátka fast food, najdete tam i skvělý místní stánek s hamburgery, chorvatskou národní specialitou čevapčići nebo grilovanou chobotnicí – lignje na žaru. Jídlo si můžete vzít s sebou nebo si ho sníst u stolku s vysokými barovými židlemi přímo na ulici před stánkem. No a jestli chcete posedět v restauraci, osobně doporučuji navštívit pizzerii Pokriva. Nejvíc se mi na ní líbí sezení venku přímo u hlavní ulice. Další velké plus je také to, že na objednávku nečekáte dlouho. Můžete si vybrat z velkého množství druhů pizzy, navíc si ji můžete vylepšit dalšími gratis ingrediencemi. Pizzu si můžete objednat ve třech velikostech – malou, normální a jumbo.  Kromě téhle placaté klasiky nabízí i další jídla, jako např. skleněné nudle a další. Najdete ji v zadní části města.

  

A co by to bylo za léto bez zmrzliny? U nás málokde najdete tak dobrou, jako mají tady. Údajně je většina výrobců v Punatu albánského původu, a proto je tu sladoled prostě skvělý. Přímo pro Chorvaty totiž není výroba zmrzliny až tak tradičním odvětvím. Nevím, jestli to tak skutečně je, ale ať už tu zmrzku vyrábí kdokoli, je vážně výborná. Nezapomeňte kromě vanilkové klasiky ochutnat i některé netradičnější příchutě. Já osobně se vždycky těším na Mozarta – skvělá pistáciová zmrzlina s kousky nugátu a čokolády. Kdyby se Mozart narodil v Punatu, celý svět se místo Mozartových koulí cpal touhle zmrzlinou. Zajděte na ni do gelaterie Jadran…

                                              



Za návštěvu určitě stojí i stejnojmenné hlavní město ostrova – Krk. Bohužel jsem letos neprocházela jeho úzké uličky, vlastně jsem byla ráda, že jsem o těch berlích z parkoviště došla ke stánku se zmrzlinou, ale protože jsem tam byla skutečně mnohokrát, vím, že se vůbec nemusím bát doporučit vám, abyste nic nevynechali. Vážně to stojí za vidění.  Je to zkrátka taková ta přímořská klasika. Jediné, s čím je třeba počítat, jsou hory turistů. A většinou všichni chtějí vidět všechno – ostatně stejně, jako vy i já…
Co bych na Krku naprosto jednoznačně doporučila, je zajít na hamburger k Marcellinovi. Je to malý stánek na okraji centra, ale za mě je to nejlepší fastfood, kde jsem kdy jedla. Několikrát.

  

V Punatu najdete spoustu městských pláží, ale pokud máte raději větší klídek,
vzdalte se od centra, kde najdete přírodnější, zato prázdnější pláže nebo si dokonce můžete najít svoji „soukromou“ mini plážičku. A tam zůstaňte klidně až do večera, západ slunce, vlny a fajn společnost – to je jednoduše paráda…

Pokud chcete po Krku víc cestovat, rozhodně nezapomeňte navštívit městečko Stara Baška nedaleko Punatu aVrbnik, který si oblíbí zejména milovníci vína, obzvláště pokud se vám podaří „chytit“ městské slavnosti. Pokud rádi experimentujete, zajeďte do Čižiči, kde na sebe můžete naplácat bahno a těšit se z jeho léčivých účinků. Jenom nečekejte, že vám pomůže sprchový gel nebo voňavka… Každopádně ostrov Krk stojí za návštěvu, k vidění je tady toho hodně a troufám si říct, že z Chorvatských ostrovů je nejkrásnější a nejrozmanitější. Letos už to mám za sebou, ale už teď se těším, až se zase za rok budu dívat na moře a na kruh budu mazat máslo a domácí meruňkovou…