Rok osmnáct

Ani se mi nechce věřit, že už zase končí další rok. Na druhou stranu musím podotknout, že tenhle se vážně povedl, a tím pádem si zaslouží malé shrnutí. Obecně bych ho mohla charakterizovat jako přelomovej rok mýho života. A nemyslím tím jen to, že jsem dovršila osmnáctého roku, ale spoustu dalších (a z praktickýho hlediska mnohem významnějších) událostí.

Leden - zlom No. 1
To nejpodstatnější, co se v lednu událo, pro mě byl rozhodně můj návrat k tomu, co mi děsně chybělo, a to k teamgymu. Konečně jsem byla zpátky v tý starý dobrý tělocvičně mezi lidma, se kterýma toho mám tolik společnýho. Nechci teď psát o tom, jak to bylo skvělý, že jsem začala znovu cvičit (ono to ze začátku ani tak slavný nebylo), ale spíš bych touhle zmínkou chtěla vyjádřit, že je vážně důležitý někam patřit. A mít tým, kterej na vás ani po delší době nezapomněl a měl pro vás připravenej vánoční dárek, to je k nezaplacení.

Únor - BOMBArdino
Únor je už tradičně měsíc, kdy s rodiči jezdíme na takovou tu pěknou rodinnou dovolenou, kdy se ráno hádáme o to, kdo půjde do pekárny a večer zase o tom, kam půjdeme na pizzu, což většinou skončí tátovým prohlášením, že na žádnou pizzu nejde. To znamená, že nakonec jdeme, ale táta večeři v závěru zhodnotí tak, že pizza není jídlo, ale placka s tím, co Italové kdysi našli ve špajzu, což je vlastně docela dost možný, ale já ji stejně zbožňuju. Každopádně už snad od mých čtyř let jezdíme do Tonale v Itálii a kromě degustace pizzy tam teda hlavně lyžujeme. Od rána do večera. A aby se nám jezdilo líp, pijeme božský italský kafe. Dobře, někdy bombardino. Ale max jedno denně. No fakt, věřte mi.

Březen a duben - nejlepší Velikonoce mýho života
První dva jarní měsíce jsem si dovolila spojit, a to čistě z toho důvodu, že na jejich přelomu se mi splnil jeden z mejch největších snů. Konečně jsem byla v Paříži. Strávila jsem tam Velikonoce a řeknu vám, že to byly ty nejlepší, co jsem zažila. Protože upřímně, procházet se po Louvru a pít kafe na Montmartru je fakt o dost lepší než sedět v obýváku a nalejvat panáky trousícímu se sousedstvu.  Paříž jsem milovala vždycky, ale když jsem tam doopravdy byla a dýchala ten tamní vzduch, co voní životem a máslovými croissanty, pochopila jsem, že to je prostě moje město. A nejhezčí pohled na svět? No přeci z Eiffelovky...


Květen - osmnáct?!
Tak už jsem se letos v květnu taky dočkala. Onoho krásného šestnáctého dne měsíce jsem se probudila, a najednou mi bylo osmnáct let. Kromě toho, že už můžu volit (což je zrovna důležitý!) nebo si můžu koupit alkohol (tuto jedinečnou možnost jsem zatím využila asi třikrát) se tím vůbec nic nezměnilo, ale stejně je to dobrej pocit. No a týden nato jsem udělala řidičák. Napoprvé. A to byl snad ještě lepší pocit. Ta úleva se nedá popsat. Když jsem z toho auta pak vystupovala, měla jsem pocit, že z něj spíš vypadnu a sesypu se k zemi, jak jsem byla rozklepaná a vytřeštěná, ale nakonec jsem se vyškrábala na nohy a po pár hodinách zvládla i slavnostní obídek s mámou. Dobrý těstoviny, a fakt hnusná bezinková limonáda. Ta chuť se nedá vymazat z hlavy, a myslím tím jak ty těstovinky, tak tu limču (tu bych vymazala ráda).

Červen - eM
Poslední měsíc školního roku a třetího ročníku na gymplu jsem nazvala jednoduše, a to podle písmena eM. Písmena, který je pro mě čím dál tím důležitější. Písmena, který mě spojuje s partou úžasnejch lidí, nejbáječnější třídou prestižního pražského gymnázia. Poslední týden jsme nezůstali
v Praze, ale vycestovali jsme spolu do Krakowa. Kromě toho, že jsme viděli nespočet věcí, co stály za vidění, jsme se hlavně zase o kus sblížili. No co dodat, jela bych zas.

Červenec a srpen - těžko shrnout, ale jsem spoko
Prázdniny byly letos hodně našlapaný. Skoro jsem nebyla doma a v podstatě jsem se nezastavila, ale přesně takhle to mám ráda. Doma je nuda, zábava je ve světě. A já se bavím ráda. První volný dny jsem zahájila v Chorvatsku, což je letní verze rodinný dovolený. Taky jezdíme pořád na stejný místo a jediný, co se tam mění, je poloha mořskejch ježků ve vodě. Ale mám to tam ráda, a navíc mi hrozně chutná bílej chorvatskej chleba s máslem a naší domácí meruňkovou marmeládou.

Taky jsem absolvovala  pravděpodobně poslední apaluchu s tátou ve formě sjíždění Vltavy. Letos to bylo už podvanáctý, což mi v osmnácti připadá jako celkem slušný skóre, ale právě proto, že jsem viděla, jak to tam chodilo před deseti lety, musím podotknout, že už to nějak není ono. Dřív to v kempech večer co večer žilo a teď tam zdech hafan. Je to škoda. Uvidíme, třeba to bude za pár let zase lepší.

Pár příjemných chvilek jsem zažila i na Moravě, kam pravidelně každý prázdniny jezdím. Ráda tam do noci sedím u ohně a jezdím na žlutý libertě bez přehazovačky. To kolo nemá chybu a na koupák mě dopravuje přímo bleskovou rychlostí. Mimoto jsme si s mamkou udělaly výlet do Budapešti. Bylo pětatřicet stupňů, pocitově asi tak třiašedesát, a za ten den jsme nachodily aspoň pětadvacet kiláků. Nicméně musím říct, že Budapešť je krásná. A mají tam žlutý tramvaje.

No a musím se pochválit, letos jsem zvládla svůj první let letadlem, a to do Amsterdamu. Tahle holčičí dovolená se povedla na dvě jedničky s hvězdičkou. Objevily jsme nejkrásnější kavárnu, zmokly na kole (no chápete, když v Holandsku nezmoknete, jako byste tam nebyli) a navštívily nejbizarnější muzeum v Evropě. Amster jsem za těch pár dní prošla křížem krážem tolikrát, že bych tam s klidem mohla dělat průvodkyni. Na závěr bych mohla dodat ještě to, že jsme málem nestihly zpáteční letadlo, protože jsme lehce podcenily nedělní jízdní řády, ale díky našemu atletickému výkonu - během s kufrem v ruce přes Schiphol - jsme dorazily v pořádku domů.

Tradičně jsem si v posledním srpnovém týdnu užila i soustředění. Nejživější a nejbolestivější vzpomínku ve mně dneska asi vyvolává písnička Shout out to my ex, při který se mi vybaví večerní posilování (po cca sedmi hodinách tréninku) na stepíkách. Jako obvykle jsme po třech dnech nemohly chodit a každý ráno nám vypověděla službu další část těla, ale nějakým kouzlem jsme to vždycky rozchodily. Když musíš, tak prostě musíš.

Nutno poznamenat, že tyhle legrácky stojí peníze, takže těch pár dní, kdy jsem byla "jakoby doma", jsem v podstatě doma nebyla, protože jsem ty tolik potřebné peníze vydělávala. Vozit se na obrovský lodi po Vltavě je fajn, teda když jste turista. Ještě aby ne, když se kvůli tomu my, lidé tvořící její personál, tolik snažíme. Na druhou stranu si nestěžuju, protože bych těžko sehnala lepší letní brigádu. A jako bonus k platu kartáček na zuby od Curaprox. No neber to.

Září - ještě chvíli
Sice začala škola, ale naštěstí měl ten začátek dost slušnosti a nebyl až tak zdrcující. Navíc jsem si trochu prodloužila prázdniny několikadenním výletem do Švýcarska. Jedním slovem nádhera. Taková ta země, kde mají všechno na vysoký úrovni - přírodu, města, kulturu, jídlo. Vybere si každej. A pro milovníky čokolády a sýra to platí dvojnásob.

Říjen - jeden neobyčejnej den v docela obyčejným měsíci
Celej měsíc se nic moc zvláštního nestalo, ale o to lepší pak bylo jeho zakončení. Podívala jsem se do hlavního města Evropy - Štrasburku. Dá se říct, že jsem ho za jeden den krásně poznala, ochutnala jsem všechno, co se dalo a svezla jsem se lodí jako turista. No co víc si přát?!

Listopad - a je to (skoro) tady
Tak to byl hodně náročnej měsíc, ale přesto ho hodnotím hodně pozitivně. Začala bych tím, že jsem složila mezinárodní zkoušku z francouzštiny, a tím si odškrtla 1/5 maturity. Ouiii! A když už jsem u tý maturity, rovnou u ní zůstanu. Měla jsem totiž maturitní ples, kterej sice utekl až děsivě rychle a měla jsem pocit, že ty šaty jsem na sobě měla dohromady asi dvacet minut, ale přesto to bylo kouzelný. Na naše půlnočko jsem doopravdy pyšná a after byla tak nepopsatelně skvělá, že se o ten popis nebudu ani pokoušet. Prostě top. Pokračujeme a zůstáváme u maturity - v listopadu jsem k ní totiž oficiálně podala přihlášku. Není cesty zpět (ne že by někdy bylo).

Prosinec - nostalgie roku minulého
Poslední měsíc roku vždycky děsně uteče. Letos to byl ale hodně extrémní úprk času. Pár věcí jsem si ale všimla. Dokončila jsem Mezinárodní cenu vévody z Edinburghu, což považuju za další úsěšnej moment roku. Zvládla jsem nakoupit dárky. To je možná ještě větší úspěch. Odevzdala jsem závěrečnou práci nanečisto, což mě stálo hodně nervů a vážně doufám, že tam nebudu muset dělat moc úprav. Jinak taky byly Vánoce, i když letos trochu jiný, než všechny ostatní. A teď tady sedím a čekám na Silvestra. Co víc napsat no. Doufám, že se mně i vám vydaří a do roku 2019 vstoupíte ještě aspoň trochu pevným krokem - hlavně myslete na to, aby to byla pravá noha. Jo a hodně se smějte. Celej rok.

Článek č. 56

Dlouho jsem přemýšlela, o čem bych tak mohla psát, když jsou ty Vánoce. Jenže bych děsně nerada sklouzla do toho otřepanýho klišé, který nikoho nebaví číst, protože všichni úplně přesně ví, co bude následovat v další větě i dalším odstavci. Navíc by mě to ani nebavilo psát. A byla by to ztráta času - mého i vašeho.

Na druhou stranu mě nenapadlo žádný jiný téma, co by tak nějak zapadalo do kontextu a všeobecně panující nálady, tudíž jsem se rozhodla, že ty Vánoce přeci jen úplně nevynechám a do svého 56. článku na tomhle blogu je přeci jen zapracuju. Ale jenom tak zlehka, asi jako nadejchanej bílkovej sníh do příliš tuhýho těsta.

Já mám Vánoce vážně ráda. Jenom mě prostě děsně vytáčí, že lidi naprosto mění svoje chování, a to jenom proto, že se to od nich v tu chvíli očekává. Tak například - v dobu, kdy tramvají normálně jedete skoro sami, je najednou úplně přervaná. Pak si chcete (jako obvykle) skočit do Tesca pro housku k svačině, ale místo pěti minut tam strávíte dobrou čtvrthodinku. A takhle bych mohla pokračovat. Jasně, taky nakupuju vánoční dárky, protože obdarovávat, to já mám radši než sama dostávat, ale jde to přeci normálně. Někdy mám pocit, že se všichni úplně zbláznili. Jako slečna, která mě málem porazila, když jsem poklidně a se spokojeným úsměvem po úspěšném nákupu vycházela z obchodu. Doma ji asi nenaučili, že ze dveří se nejdřív vychází...

Mám prostě dojem, že se dneska všechno moc přeceňuje a zbytečně přehání. Kde je psáno, že musíte mít sto dárků pro každýho, deset kilo bramborovýho salátu, největšího kapra pod sluncem, k tomu řízky, vinnou klobásu, kubu, třicet druhů cukroví a já nevím co všechno ještě o Vánocích jíte. Proč byste měli mít ten nejbohatší stromeček, každej rok kupovat nový ozdoby v "barvách letošních Vánoc" (zajímalo by mě, kdo ty barvy určuje)? Vždyť o tom to přeci vůbec není. Nakupte si jen to, co doopravdy sníte. Salát je sice fajn a my Češi ho rádi, ale upřímně - doopravdy ho chcete jíst tři dny v kuse? Cukroví neschovávejte v krabicích až do čtyřiadvacátého. Až dojde, tak prostě dojde. Nestresujte se a dělejte to, co chcete vy. Do ničeho se nenuťte. Jestli vás nebaví pohádky, nekoukejte se na ně. Udělejte si ty Vánoce zkrátka po svém. Hlavně se sejděte s rodinou, s kamarády, buďte spolu a važte si toho. Zkuste si ty okamžiky zapamatovat, protože právě vzpomínky jsou to, co vám doopravdy zůstane vážně úplně navždycky. Naše rodina je třeba hrozně hlučná. Když chcete, aby vás někdo poslouchal, musíte si to vybojovat, protože všichni rádi mluvíme. Vy, co mě znáte, dobře víte, jak jsem ukecaná. Tak si to párkrát vynásobte a vyjde vám z toho naše rodinné setkání... Ale víte co? Aspoň nám v žilách koluje krev a umíme si ty společný chvíle užít. A já se na ně vždycky těším.

Pardon za to závěrečný klišé, kterýmu jsem se tak usilovně snažila vyhnout, ale když jde o Vánoce, tak to bez něj asi nejde. Každopádně doufám, že si ty svátky pořádně užijete, ať už to uděláte jakýmkoliv způsobem.