Tenhle fejeton je jenom můj. A píšu ho pro sebe. Aspoň
jsem si to teda ze začátku myslela, ale když jsem nad tím pak trochu zauvažovala,
řekla jsem si, že by možná nebylo zase tak úplně od věci ho vytáhnout
z šuplíku a vystavit ho několika čtenářským očím. Ale bude to naše
tajemství, moje a vaše, jo?
Začneme asi úplně od začátku. Jsou věci, o kterých člověk raději moc nemluví,
přestože to - paradoxně - dost potřebuje. Většinou si tyhle myšlenky nechává
pro sebe a ony se tam pořád dokola vytrvale točí. Jako kolotoč, co se zastaví
jenom v momentě, kdy dotyčného přemůže po dlouhých hodinách bdělosti únava
a konečně přijde spánek. A někdy ty úvahy ne a ne dát pokoj, a tak se vloupají
i do snů. Když se někomu svěříte, většinou to pomůže. Minimálně se vám aspoň
trošku uleví. Každá osoba, která vás vyslechne, jako by na sebe vzala kus té
tíhy. Ale většinou je problém svěřit se jednou, natož víckrát… Proto jsem si to
radši napsala. Stačí jen chvilka k tomu, abych ze sebe ty myšlenky
dostala. Pak už je můžu prozradit komukoliv. Klidně všem na světě, když budu
chtít. Ne že bych to měla v plánu, samozřejmě.
Tak jo, jdeme na to. Většina lidí touží po lásce. Láska. Co to je vůbec za
slovo. Jak ho definovat? Je to pocit, chemická reakce, zvláštní harmonie? A jak
se vlastně liší od zamilovanosti? Možná nijak. Nebo třeba vůbec nic neznamená,
neexistuje, je to jen slovo… Něco, za čím se všichni ženou, protože si myslí,
že je to jediný klíč ke štěstí a že je zkrátka a dobře správné svoji lásku
najít. Co já vím?! Ale nemůžu popřít, že jsem úplně stejná jako všichni
ostatní. I já ji hledám. Nebo aspoň něco, co by se jí trochu podobalo. Teď už si
ale uvědomuju, že nejde hledat něco, co neznáte. Ona ta novinka musí prostě
přijít sama.
Nevěděla jsem, že ten pocit existuje. Je to dost zvláštní. A ze začátku to tak
ani nevypadalo. Nic neobvyklého jsem na sobě nezaregistrovala. Anebo se ve mně
přeci jen něco pohnulo už v prvním okamžiku? Já vlastně ani nevím… Na tom
už teď stejně nezáleží. Jenže pak se to pomalu začalo měnit. I když jsem si to
nechtěla přiznat, brzy jsem si všimla, že ve chvílích, kdy si povídáme, zastaví
se pro mě čas. A že si přeju, aby se už nikdy nepohnul a my si povídali
donekonečna. Líbí se mi, jak odolává mým sarkastickým poznámkách a jak se směje
tomu, co říkám. A on často rozesměje mě. Ani nemusí promluvit, stačí, když si
vzpomenu, co řekl někdy dřív. Dokáže mě opakovaně přivádět do rozpaků i mi
pořádně rozbušit srdce. To vždycky, když čekám na cokoli, co mi ho připomene
nebo přiblíží. Když to přijde, naopak je moje srdce naprosto klidné. Jako by
bylo spokojené… Bolí mě břicho, a když přemýšlím o tom, proč se neozval, nemůžu
pořádně polknout. To asi jak ti motýli v mém žaludku strachy třepetají
křídly tak moc, že už se tam nic jiného nevejde. Při usínání se mi točí hlava.
To zase podle mě způsobuje ten kolotoč myšlenek, o kterém jsem se zmiňovala o
pár řádků výš. A nejhorší (nebo nejkrásnější?) na tom je, že nad sebou ztrácím
svoji kontrolu, na kterou jsem tak zvyklá. Leccos mě najednou nezajímá, protože
ta místa v hlavě zaplavila ona zvláštní chemická látka nebo co to podle
těch vědců vlastně je… Každopádně ten pocit, který ve mně vyvolává, je fajn.
Tak fajn, že o něj nechci přijít. Jen nevím, jestli tenhle strach má být
součástí. A je to tady zase. Motýli cítí ohrožení. Ale mají smůlu, právě jsem
se najedla, ha! Třepetání nebude. Alespoň teda prozatím. Správný čas udělat za
tím vším tečku, nemyslíte?
