Cestovní horečky

Taky znáte ten pocit, kdy víte, že někam odjíždíte a jste z toho celí rozhození? Je to taková ta zvláštní tréma, kdy se tak těšíte, že se až bojíte, aby se něco nepokazilo. Vzpomínám si, jak jsme ve svých asi tak šesti sedmi letech spolu s kamarádem leželi ve spacákách na podlaze našeho z půlky vystěhovaného bytu a nemohli se dočkat rána, kdy jsme odjížděli "na vodu". Tuhle vzpomínku nosím v hlavě už tak dlouho, že je skoro úsměvná, ale jak se nad tím tak zamýšlím, zjišťuju, že ty pocity jsou vlastně pořád stejný...

Takže dodnes platí, že když někam vyrážím, převaluju se a neustále se sama se sebou dohaduju, jestli jsem si náhodou nezapomněla kartáček na zuby, tu druhou knížku, co jsem si nedala do batohu na cestu, sluneční brejle, propisku, žvejkačky a jestli mám s sebou doopravdy všechny doklady. To je v podstatě to jediný, co je fakt důležitý. Jasně, takový Orbitky jsou sice životně důležitá položka, ale přeci jenom se sháněj trochu líp a taky rychlejc než občanka nebo pas.

Většinou tak třikrát vylezu z postele a dopíšu pár věcí na seznam věcí, který si mám ráno přibalit. Sice by mi asi došlo, že sluchátka, co leží na jídelním stole v kuchyni, kde se ráno sedí a snídá, mají přijít do batohu, ale znáte to - co kdyby. No a nakonec si už konečně řeknu, že to už by stačilo. Hlavně že doklady jsou tam, kde mají být a ten zbytek se v nejhorším případě vyřeší tak či onak sám. Tak a teď spát! "Sakra, hodila jsem do tašky tu nabíječku, nebo ne?"

Když konečně usnu, je to pohádka, co si budem. Ráno už to bývá o něco lepší. Hned se pustím do přibalování věcí, na který si vzpomenu a u snídaně už jenom spokojeně odškrtávám ze seznamu. "Mám, jo, to jsem tam hodila, mám - dobrý..." A i když člověk nikdy neví, jestli nakonec stejně něco nezapomněl, je přeci jenom lepší se ještě naposledy ujistit, že vážně máte ty zásadní věci. Takže až se budete někam balit, myslete prosím na ty doklady. A sluneční brejle.

(Ne)stíháš?

Když se podívám do diáře, tak nějak se mě zmocňuje úzkost a panika. Je tam totiž už tak plno, že další aktivity už by ani nebylo kam psát. Nemám čas na nic navíc a občas mám pocit, že nemůžu být schopná udělat cokoli jinýho, než se svalit na gauč a koukat na protější stěnu. Pak si dám kafe a jedu dál. Teď to tak prostě chodí. Ostatně, možná že to znáte...

Nedá se říct, že všechno, co je obsahem mého plánovače, je nepříjemné. Na dost věcí se i těším nebo si přinejmenším uvědomuju, že to fakt k něčemu bude. Problém je v tom, že mám spoustu nápadů na to, co chci dělat, do čeho se zapojit, co vyzkoušet a tak dále... Někdy mám obrovské množství energie, kdy mám dojem, že stihnu všechno na světě, a ještě žiju v nějaké svojí představě, že všechno, na co sáhnu, by mělo dopadnout na výbornou. Jenže ne. Pak to najednou přijde, a já vím, že to, co jsem si nabrala, je nad moje síly. Bohužel se ale neumím ničeho vzdát ani říkat ne. Jednoduše si nedokážu přiznat, že na něco nemám a že je třeba trošku přibrzdit a zvolnit. Tahle řekněme "povaha" má sice spoustu výhod - většinou všechno i přes nějakou tu "křeč" nakonec zvládnu a na leccos dosáhnu, ale na straně druhé sama sebe honím. Jako bych zkoušela, co vydržím. No a někdy mě to už maličko přestává bavit. Jo, hádáte dobře - koná se změna...

Myslím, že jsem našla skvělý způsob, jak zvládat několik aktivit, ať už těch "zábavných" nebo těch "povinných", najednou. Samozřejmě úspěšně. To bych totiž nebyla já, že jo... Už jsem se naučila na sobě rozpoznávat, kdy se blížím ke své hranici možností, a když k tomu dojde, všeho, co nechci dělat, prostě a jednoduše nechám... A udělám si den pro sebe! Vyplatí se mi to a rozhodně to nepovažuji za ztrátu času. V tomhle ohledu se řídím heslem: "Tělo si řekne". Když má dost, dá vědět a když ho člověk neposlechne, stejně rezignuje. Proto je potřeba, abychom ho poslouchali a dali mu, co potřebuje. A co si zaslouží. Odměňujte se, snažte se, aby nad povinnostmi převažovaly činnosti, co vás baví, dělejte si radost... Prostě žijte a prožívejte. A nezapomínejte odpočívat, někdy dnem volna získáte víc, než týdnem tvrdý dřiny. Pokud to (stejně jako já) moc neumíte, snažte se to naučit. Je to důležitý!