One day in Vienna

Moje rozhodnutí vyrazit do Vídně byl nejdřív docela spontánní nápad. Hrozně moc jsem chtěla někam na výlet, a protože tahle nádherná rakouská metropole je jedno z mých nejoblíbenějších měst, padla volba právě na ni. A můžu říct, že je to místo, kam se budu vždycky ráda vracet.

Teď zpátky k té spontánnosti. Ze svobodomyslnýho výletu se nakonec stala docela komplikovaná a připravovaná akce. Tak jednak to chtělo sehnat někoho, kdo by jel se mnou, a jednak všechno zařídit, zorganizovat et cetera. Jednoduše řečeno jsem zjistila, že je to všechno malinko složitější, než jsem se domnívala. Naštěstí mám skvělé kamarády, kteří můj nápad uvítali. Následovalo dlouhé domlouvání, jestli pojedeme na vlastní pěst, nebo raději s cestovkou. Vyhrála druhá možnost, a tím pádem se nám tu objevil problém číslo 2 - která cestovní kancelář je ta nejspolehlivější, odkud jezdí, za kolik zájezd nabízí... To bylo snad úplně nějtěžší. Když už se to zdálo super, cestovka byla nějakým způsobem podezřelá, zájezd byl zrušen nebo třeba sídlila v Plzni. Nakonec, ačkoli to taky nebylo úplně nejideálnější, jsme vsadili na jistotu a vybrali si osvědčenou společnost, se kterou má celá moje rodina letité zkušenosti. A kde že byl ten drobný háček, který narušoval dokonalost? Odjezd v 8:00 z Brna.

Bylo tedy nutné, abychom se ráno přemístili tam a večer zase zpátky. Takže hledání spojů. Pojedeme vlakem. OK, tak asi ne, takhle brzo nám nic nejede (jak je to sakra možný?!). Zachránil nás starý dobrý žlutý autobus z Florence ve 4:30. Paráda, žádnej problém. Všechno zařízeno, vyřešeno, pojedeme, těšíme se!

Teď trochu ve zkratce: nakonec jsme odjeli v polovičním počtu, cesta do Brna byla (překvapivě) bez komplikací, projeli jsme se šalinou ranním Brnem, viděla jsem halu, kde jsem byla na závodech (akorát že tehdy bylo asi 35 stupňů a vedro, kdežto teď mrholilo, byla mlha a zima) a úspěšně jsme přesedli na bus do Vídně.

A takhle pro mě letos začaly Vánoce. Vánoční vesnička na nádvoří Schönbrunnu je vskutku kouzelná. Vánočnímu punči se nedalo odolat, takže jsme vytasili 7 euro (ne, nepřepočítávejte to!)
a dostali tuhle voňavou dobrotu do hrnečku s malovaným skvostem - zámkem, kde jsme se nacházeli. Zkusila jsem meruňkovou příchuť - doporučuji. Ostatně, co se punčů týče, je asi lepší zůstat u těch tradičních ovocných příchutí, kamarád říkal něco o tom, že ten karamelovej (ačkoli má karamel rád) se fakt nedá...


Pak jsme zavítali do mého milovaného Hofburgu. Tohle město ve městě vážně obdivuju a vždycky, když ho vidím, jsem naprosto očarována. Moje srdce milovníka historie doslova plesá radostí a já si připadám jako v jiném světě. Prostě mě fascinuje procházet se po místnosti, kde se kdysi nechala tři hodiny denně česávat Sisi nebo kde Franz Josef  přijímal své vážené hosty. Návštěva domova vládců habsburské monarchie doopravdy stojí za to.

Pokud se rozhodnete do Vídně vypravit, nenechte si ujít Maria-Theresien Platz, Stephansdom a Stephansplatz s největšími vánočními trhy. Nezapomeňte se projít po Mariahilfer Strasse, která se trochu podobá pražské ulici Na příkopě. Celá Vídeň je vlastně taková Praha ve zvětšené verzi...
Co byste rozhodně neměli vynechat, je Albertina, další poznávací znamení tohoto nádherného města. K vidění je tady toho hodně a každý si tu najde své. Možná si říkáte, že jsem něco vynechala. No jistě - Prater. Je to paráda, ale jeho návštěvu bych si schovala spíš na léto, kdy si to tam užijete o něco víc.

A v neposlední řadě musím nutně připomenout jednu důležitou věc! Pamatujte, že pokud jste ve Vídni nebyli v kavárně, jako byste tam nebyli vůbec. Pravděpodobně vám něco říkají názvy jako Hotel Sacher a Café Mozart. Tak tam nechoďte... Nebo jo, pokud vám nevadí, že budete stát frontu až ven a čekat, až se uvolní místo. Je to sice vídeňská klasika, ale věřte mi, malá příjemná kavárnička, kde jsme nakonec skončili my, měla taky tu správnou kavárenskou atmosféru. Tím myslím vůni kávy, útulné teplo a typický ruch. A jestli si chcete dát espresso se šlehačkou, tedy vídeňskou kávu, zapiště si slovo Einspänner. Přesně takhle se mu totiž v Rakousku říká.

Na závěr bych ještě ráda podotknula, že celej tenle výjezd byl fakt super a užila jsem si ho se vším všudy. I s tím, že z Vídně do Brna jsme dorazili ve čtvrt na devět a žluťásek do Prahy nám jel až v jedenáct. Nevadí, prošli jsme se po hlavním městě Moravy, navštívili tamní vánoční trhy (ano, už tam byly), poseděli na zastávce a v podstatě nám to uteklo celkem rychle. A cestou domů jsem se koukala na Zlodějku knih, takže ukápla i slzička. Po dlouhé době jsem vážně sledovala film, aniž bych u toho dělala asi tak milion dalších věcí. No co víc si přát?

Víc kafe

Nevím, jak to teď máte vy, ale já mám poslední dobu pocit, že melu z posledního. I v tuhle chvíli, kdy se téměř po měsíci snažím zase něco napsat, sotva mžourám do obrazovky. A abych byla upřímná, už v duchu myslím na to, jak zabořím obličej do polštáře a zhasnu světlo. Bohužel mám takové tušení, že dneska nebudu vypadat zrovna jako Angelika... Ale mým věrným plyšákům to naštěstí nevadí.

Vzhledem k tomu, že tenhle scénář se u mě teď opakuje poměrně často, vím, co bude následovat ráno. To krušné vstávání navíc ještě ztrpčuje fakt, že během noci vychladne topení, a tudíž i vzduch rozpínající se všude mimo mou báječně vyhřátou peřinku. Komu by se chtělo ji opouštět?

Asi znáte všemi oblíbenou větu: "Hned jak přijdu domů, půjdu si rovnou lehnout." Spousta lidí tvrdí, že si tenhle slib fakt při probouzení dává, ale mně to spíš připadá jako taková prázdná fráze. Protože doopravdy neznám nikoho, kdo by si to mohl dovolit nebo to skutečně dělal. A už vůbec si to nedovedu představit u sebe... Nicméně přiznávám, že v aktuální situaci by mi to rozhodně neuškodilo. V uplynulých týdnech jsem v podstatě ani nepřibrzdila, natož abych zastavila. No a řeknu vám, pohrávám si s myšlenkou, že by nebylo úplně od věci z toho jedoucího vlaku vyskočit a utéct od všech těch starostí a povinností někam hodně daleko. Jenže moje koleno by takovej skok sotva ustálo, takže se asi ještě nějakou dobu povezu. Kdybych se jenom vezla, zas tak hrozný by to nebylo, jenže v tomhle vlaku nejsem v roli cestujícího, ale takovýho toho člóbrdy, co přikládá uhlí, aby ten vláček pěkně rychle svištěl dál a dál.

Říká se, že když nemůžeš, tak ještě třikrát můžeš. Není to pravda. Já mohla už aspoň desetkrát. A budu moct i pojedenáctý. Ono totiž taky dost záleží na tom, jestli jenom můžete, nebo musíte. Pak je to jednoduchý. Když musíte, tak na nějaký nemůžu nemáte vůbec nárok. Ani na to slovo nemyslete! Naneštěstí se toho musím v mém životě vyskytuje tak nějak moc, ale protože nemám jak (ani kam) prchnout, nemám tolik času, abych si mohla jít lehnout dřív než o půlnoci a nemůžu se prej neříká, musím si to nějak usnadnit a ideálně i trochu zpříjemnit. Možná to máte (nebo jste někdy měli) podobně. Jestli jo, určitě mi dáte za pravdu, že jsou dny (spíš týdny), kdy to zkrátka chce trochu víc kafe. Takže když už nemůžete, ale musíte, najděte si deset minut a dejte si ho. Těch drahocenných deset minut berte jako cenu těch několika dalších hodin, které díky tomu vydržíte. Nic přeci není úplně zadarmo...