Dobrý člověk ještě žije

Nebe se zatáhlo rychle. To se podle toho nesnesitelně parnýho vzduchu dalo celkem snadno předpokládat. Ale myslela jsem, že to prostě ještě stihnu, a tak jsem si místo toho, abych zalezla do nejbližší otevřený budovy, prostě jenom koupila už asi třetí lahev vody a přidala do kroku. Sotva jsem ale opustila Vodičkovu ulici, na kůži jsem ucítila první kapky. Z toho nic nebude, to bude dobrý, snažila jsem se samu sebe přesvědčit. Nebo si spíš dodat trochu odvahy k tomu, abych šla dál. Zatímco jsem ale stála na přechodu a čekala, nutno dodat, že nekonečně dlouho, z pár příjemně osvěžujících kapek se staly proudy vody. Když se auta přijíždějící k přechodu zastavila a naproti mně se konečně rozsvítil zelenej panáček, rychle jsem přeběhla na druhou stranu. Co teď? Jít dál, nebo se aspoň zkusit někam schovat? Než jsem se stačila pořádně zamyslet, zaregistrovala jsem pobočku ani nevím čeho, myslím, že to byla nějaká banka, která měla otevřený vchodový dveře. A před tím vchodem bylo trošku místa pod střechou, velkýho tak akorát k tomu, abych se schovala.

A tak jsem se tam vmáčkla, do sluchátek jsem si pustila Derniere danse a představovala si, jaký by to bylo tančit s větrem a deštěm, jak se v týhle písničce zpívá. Ale podle toho, co jsem ze svýho skromnýho úkrytu pozorovala, mě to v tu chvíli teda zrovna moc nelákalo. Písnička skončila a začala další. A pak zase další. Nervózně jsem koukala na hodinky a doufala, že ten konec světa, kterej okolo mě řádil, musí každou chvíli ustat. Jenže ne. A já už opravdu potřebovala jít. Občas se okolo mě mihnul cupitající člověk, co se kryl deštníkem, nebo naopak osoba s ledovým klidem ve tváři, naprosto smířená s tím, že už jí nic nepomůže. A já pořád váhala, jestli se mám stát lidským exemplářem druhýho vypozorovanýho typu, nebo ještě chvíli doufat. Z mýho rozjímání mě vyrušil něčí hlas. Vyndala jsem si sluchátko nejdřív z jednoho, a pak i z druhýho ucha, a tázavě se na dotyčnýho, kterej stál vedle mě, podívala. Byl to kluk. Možná o něco starší než já. Nebo ne. Fakt nevím. Jméno nezmínil, zato říkal, že by už taky celkem rád šel, a že jestli chci, můžu s ním sdílet jeho deštník. A věřte mi, že to v tu chvíli znělo jako dost lákavá nabídka. Řekla jsem, že by to bylo fajn. No a šli jsme.

Moc fajn to nebylo, ale pořád lepší, než kdybych šla bez toho deštníku. Nohy jsem měla i tak mokrý naprosto okamžitě, ale bezejmenný se ze všech sil snažil zachovat co největší část mě v suchu.
I za cenu toho, že jemu, jakožto majiteli, byl jeho deštník naprosto k ničemu. Někdy jsem měla pocit, že mě jenom doprovází a drží mi ho nad hlavou. Zatímco jsme ťapkali řekou valící se po chodníku, se mě ptal, kam jdu, respektive jestli jdu na tramvaj. Řekla jsem, že ne a že jdu jenom do Ječný. V tu chvíli už jsem se malinko začala bát jeho odpovědi. A ano, samozřejmě jsme čirou náhodou měli i nadále společnou cestu a já začínala mít dojem, že se pod sdíleným deštníkem, kde se ke mně tisknul tenhle cizí kluk, přestávám cítit komfortně. Takže jsem rychle dodala, že moc děkuju, a že to od zastávky už klidně dojdu sama. Bohužel se podle toho horšího očekávání doptal, kam mám namířeno. Až překvapivě pohotově jsem po pravdě odpověděla, že do kavárny. Ale že tam mám schůzku s několika kamarádkama, to už pravda nebyla. Šla jsem si sednout ke svýmu oblíbenýmu stolečku. Sama. No a podle toho nejhoršího očekávání se bezejmenný nabídl, že mě doprovodí až tam. A řekl to tak jasně a rozhodně, že jsem se ani nepokoušela mu to rozmluvit. Tak jsem aspoň přidala do kroku a na další otázky odpovídala sice mile, ale poměrně stručně. A bylo mi teda sakra nepříjemný, jak zbaběle jsem si připadala.

Před vchodem do kavárny jsem se zastavila a s rukou na klice mu znova poděkovala. Myslela jsem to upřímně, a protože jsem věděla, proč teď před vchodem stojí na kost promočenej cizí kluk, zatímco já jsem kromě rozlepenejch sandálů neutrpěla žádnou újmu, podívala jsem se mu při tom děkování do očí. On se jenom usmál, rozloučil se a vydal se zpátky na tramvajovou zastávku. Dobrý člověk ještě žije. A já seděla u svýho stolečku, pila svůj tradiční flat white a nemyslela na kluka, ze kterýho v tu chvíli kapala voda někde v tramvaji, ale na to, jak jsme takhle zmokli spolu. Vzpomínáš?